Těžko najít ujetější cover pro tak velkou muziku. Tohle je i bez ohledu na poněkud militantní enviromentální téma v textech naprosto komplexní hudba. Jinak to napsat nelze. Žádná bezobsažná chaotická melanž, ale přesně dávkovaná substance coby fiktivní droga melanž z Duny Franka Herberta/Davida Lynche/Denise Villeneueva, vyberte si.
Návnadou je hned úvodní Dirt and Soil s jemnými smyčci, vévodskou trubkou (Sauli Meilähde), k čemuž se připojí linka vysokého až operního vibrata Toma Tamlandera (kromě zpěvu i baskytara a flétna). Ani si v propojení nevšimnete, že už jede třetí píseň The Harbingers, Paris Boy, Hold a Lister. Dokonale vše bez rušivých pauz splývá jako průletové hudebně-divadelní pásmo. Od ouverturní symfonie s volným přenosem k potulné partě švihlých trubadúrů, zas trochu zpátky do suterénního šantánu s komorním jazzem, pak přes fusionrock návratem k šlapavě swingujícímu bigbandu, pak dokonce progrockového velebandu v Green Love, kde kytarista Alex Mikkola s nástrojem dělá mezi zgroovenými beglajty šílené psí kusy a bubeník Petteri Kontio rozvaří na své kotle pravé peklo. Klávesák Alex Thesleff s hammondkami statečně stíhá přikládat. A když se zdá, že už to dál/výš nejde, tak finální How High Can Man Be, zprvu zdánlivá lehce nablueslá balada s vrstvenými hlasy, vrcholně excitovaným vokálem, údery do klavíru a monstrózně zmohutněle zahutnělým veškerým ústrojenstvím zevokuje název písně. To je jen první CD, první část.
V druhém dějství (rozuměj druhý disk) vystoupá přes krátkou úvodní The Spell They s Tamlanderovým operním zpěvem vysoko nad tenorové výšiny, Matthew Bellamy z Muse by se rozbrečel závistí, darmo popisovat – nutno slyšet, jakýmsi rozkvetlým prostranstvím od sytě (Green Divide) i decentně (Finally Together) symfonizujícího swingbigbandu skrze kabaretní taškařice a děsivou Good or Naughty po finální rockové hymnické pastorále Humble Ourselves s vlnovitě/příbojně dávkovanými sbory téhle helsinské kapely.