Oh! Susanna

Málokterá písnička zní tak lidově jako nesmrtelná Zuzana. A přitom právě ona má svého naprosto konkrétního a nezpochybnitelného autora, jehož jméno nejenže s postupujícím časem neztratilo lesk, ale dokonce je čím dál slavnější. Skladbu Oh! Susanna napsal v revolučním roce 1848 americký komponista a textař Stephen Collins Foster, dnes právem považovaný za předchůdce hitmakerů typu George Gershwina, Richarda Rodgerse nebo Burta Bacharacha. Byl Suchým i Šlitrem devatenáctého století, a některé z jeho dvou set melodií se zpívají pořád – jen o tom možná nevíte.

Například takový Amorek, kterého zařadila skupina Spirituál kvintet na své album Na káře, je českou verzí Fosterova líbezného nápěvu Beautiful Drea mer, jenž v letech minulých patřil do repertoáru Binga Crosbyho, Roye Orbisona i Natalie Coleové. Swanee River Rock Raye Charlese zase není nic jiného než Fosterův sto padesát let starý šlágr Old Folks At Home, který asi nejvíce proslavil ve své jazzové verzi Louis Armstrong. Do Stephenova zpěvníku sáhl i Bob Dylan, když při natáčení svého akustického alba Good As I Been To You z počátku 90. let oprášil jeho nádhernou baladu Hard Times. Fosterovo dílo prostě žije, a písnička Ó, Zuzano je jen špičkou ledovce, jenž se před námi vynoří, jakmile se o osobnost tohoto podivuhodného skladatele začneme trochu blíže zajímat.


NÁDHERNÝ SNÍLEK
Stephen Foster se narodil 4. července 1826 v Lawrenceville, jež je dnes součástí Pittsburghu, hlavního města státu 12PribehyPisni1 copyPensylvánie. Jeho otec William Barclay Foster se z potulného obchodníka s látkami vypracoval ve velmi úspěšného podnikatele a politika. Právě on pojmenoval okolí vrchu Bullit’s Hill, na němž žil v překrásném sídle zvaném White Cottage se svou manželkou Elizou a deseti dětmi, Lawrenceville. Když byl William Foster roku 1836 jmenován hlavním výběrčím peněz na stavbu Pensylvánského kanálu, rozhodl se odstěhovat za řeku do blízkého města Allegheny City (v současnosti rovněž část Pittsburghu), kde byl poté dvakrát za sebou zvolen starostou.

Na léta strávená ve White Cottage, obklopené loukami a obtékané řekou Allegheny, se však nedalo zapomenout. Starší syn Morrison Foster o nich napsal: „White Cottage byla jediná soukromá rezidence v celém širém okolí, kde to stále žilo a každému příchozímu se dostalo srdečného uvítání.“ Nejmladšímu z dětí, malému Stephenovi, se obrazy z dětství vryly do paměti natolik, že je v dospělosti promítl do desítek romantických písní. Ať se kolem dělo cokoli, ať dějiny bouřily sebezuřivěji, Stephenův svět zůstal radostný, bezelstný a hravý.

Když se tak podíváme na Fosterovy sourozence, zjistíme, že skoro všichni udělali skvělou kariéru: věkem nejbližší Morrison šel ve stopách svého otce, stal se významným obchodníkem a vstoupil do politiky. Další bratr Henry pracoval řadu let na pozemkovém úřadě ve Washingtonu, William B. Foster, Jr. to do táhl na prezidenta železniční 12PribehyPisni2 copyspolečnosti Pennsylvania Railroad a sestra Ann Eliza si vzala Edwarda Buchanana, bratra patnáctého prezidenta Spojených států amerických Jamese Buchanana. Stephen byl trochu jiný; ne že by se neuměl ohánět, ale Beautiful Dreamer – poslední skladba, kterou napíše těsně před svou smrtí – jako by beze zbytku definovala jeho povahu ,nádherného snílka‘.

Že pro něj bude muzika v životě důležitá, věděl už odmalička. Jako kluk se dal dohromady s amatérským hereckým spolkem Thespian Society, v němž účinkovali chlapci ze sousedství. Mluvíme o čase hudebních a literárních salónů, kdy byly podobné aktivity na nejrůznějších sedáncích vítány jako příjemné osvěžení. Na to, aby skutečně hrál, byl Stephen ještě moc malý, a tak dělal hudební vložku. Zpíval dobové hity a měl prý takové kouzlo, že se stal brzy nejoblíbenějším členem souboru. Ostatní kluci mu dokonce neváhali platit honorář, jen aby s nimi dál vystupoval.

Ve čtrnácti začal Stephen navštěvovat akademii ve městě Athens, kde strávil tři šťastné roky a mimo jiné se tu 12PribehyPisni3 copyvypracoval ve výborného hráče na flétnu. Athenská akademie stála na místě zvaném Old Tioga Point (tak říkali původní indián ští obyvatelé bodu, v němž se setkávají ,dvě milované řeky‘). Není tedy divu, že se Fosterův první hudební pokus jmenoval Tioga Waltz. Tento valčík pro čtyři flétny Stephen složil v pouhých třinácti letech. Přesto ale trvalo velice dlouho, než jeho rodiče pochopili, jak nadaného syna mají. V podstatě jim to došlo, až když začal za své skladby dostávat první peníze. Do té doby se talentovaný mladík musel přizpůsobovat plánům svého otce, jenž z něj chtěl mít – jak jinak – bohatého muže.


ETIOPSKÉ MELODIE

Po absolvování akademie v Athens nastoupil Foster na Jeffersonovu vysokou školu (dnes Washington-Jefferson College). Do studia se vrhl s nadšením, jakmile však poznal, jak nesnesitelný zde panuje režim, dobrá nálada ho přešla. V tomto ústavu vydržel jen krátký čas, načež pro něj otec vymyslel ,plán B‘: poslal ho do učení k dalšímu z jeho bratrů, Dunningu Fosterovi, jenž vlastnil v Cincinnati polovinu prosperující účetnické firmy Irwin & Foster. Pokud tři léta v Athens strávil Stephen šťastně, v Ohiu byl naprosto zoufalý. Svou práci vykonával svědomitě, ale přesto se traduje Dunningova památná věta: „Obávám se, že z mého malého brášky byznysman nebude.

Stephena účetní spisy mírně řečeno ,nebraly‘ a kdykoli mohl, utíkal se k muzice. První publikovanou písničku už měl za sebou (vyšla 7. prosince 1844 nákladem George Williga z Filadelfie a jmenovala se Open Thy Lattice, Love! neboli Otevři vrátka, lásko!). Teď bylo na čase oslovit širokou veřejnost. Ale jak na to? Kdybyste byli začínajícím autorem v Americe 40. let 19. století, zřejmě byste své výtvory hned běželi nabídnout některému z mnoha kočovných 12PribehyPisni4 copyminstrelských souborů. A přesně to udělal Stephen. V roce 1847 poslal skladbu do soutěže minstrelských songů a i když nevyhrál, alespoň na sebe upozornil. Zanedlouho už psal jednu ,zaručeně pravou černošskou lidovku‘ za druhou a světe div se, občas si tím i něco přivydělal. Nyní musíme v našem příběhu odbočit a vysvětlit si, co znamená výraz „minstrel show“. Původ této poněkud bizarní, kdysi však nesmírně oblíbené podívané je dostatečně vysvětlen v kultovní knížce Lubomíra Dorůžky a Zbyňka Máchy Od folklóru k Semaforu: „Roku 1830 pozoroval herec Thomas Dartmouth Rice, člen kočovné varietní společnosti, na zájezdu v Louisville starého černošského podomka, pracujícího ve stáji za divadlem. Jeho podivné poskoky i písnička, kterou si prozpěvoval, Rice tak zaujaly, že celou scénu upravil jako kabaretní výstup a předvedl jej svému obecenstvu v komické masce s načerněnou tváří. Stěží tušil, že tak položil začátek nové módě amerického zábavného divadla, tzv. představením minstrelských skupin. Podle jeho vzoru začali si totiž bílí kabaretiéři houfně natírat obličeje opáleným korkem, vybavili se houslemi, banji, tamburínou a kostmi (jakýmsi primitivním druhem kostěných kastanět) a rozsazení do tradičního půlkruhu na jevišti, bavili obecenstvo ,etiopskými‘ písničkami a tanci.

Ano, minstrelským písničkám se také říkalo „etiopské melodie“. Stephen Foster se za jejich ,výrobu‘ nejprve styděl, ale potom co mu začaly vynášet a de facto ho proslavily víc než jeho salónní skladby, změnil názor a začal se k nim hrdě hlásit. Během svého ,účetnického‘ období v Cincinnati zaznamenal menší úspěch hned se dvěma takovými písničkami. První se jmenovala Uncle Ned (Strejda Ned) a druhá Oh! Susanna (Ó, Zuzano). ,Zuzanu‘ měl zřejmě hotovou už před svým příjezdem k bratru Dunningovi, teprve v Ohiu se však setkal s Edwinem P. Christym, šéfem nejznámější a nejstarší minstrelské skupiny Original Christy Minstrels. Christy pomohl vejít ve známost mnoha Fosterovým popěvkům, na druhé straně ho však bral pěkně na hůl a měl zvláštní zvyk chlubit se cizím peřím, tj. podepisovat Stephenovy výtvory vlastním jménem.

Říkáme-li, že bral Christy mladého autora na hůl, musíme ale jedním dechem dodat, že Foster se ochotně nechal. Než

První vydání písně Ó, Zuzano
První vydání písně Ó, Zuzano

by se zdržoval smluvními kličkami, dal si raději vyplatit na dlaň jednorázový honorář, který ho zbavoval dalšího nároku na případný výdělek z jeho produkce. Za ,Zuzanu‘ dostal 100 dolarů, což mu asi přišlo jako celé jmění. Fakt, že si Christy skladbu přisvojil, však paradoxně přispěl k jejímu zlidovění, k němuž došlo nedlouho poté, co vyšla tiskem – tedy po 25. únoru 1848. Jen o měsíc dříve totiž jistý farmář v řece American River našel valoun zlata, což postupně rozpoutalo obrovské šílenství, jemuž se tak pěkně říká Zlatá horečka. Tisíce Američanů se vydaly do Kalifornie za vidinou snadného zbohatnutí a písničku si vzali s sebou. Brnkali ji na banjo na svých ,claimech‘ a než se rok s rokem sešel, měla už ,Zuzana‘ mezi kalifornskými zlatokopy jen jednoho konkurenta: Clementine čili Suchého Klementajn.

Když režisér Zdeněk Podskalský natočil v roce 1963 televizní film Revue pro banjo, vsugeroval nám mimoděk, že skladba Oh! Susanna patří do kategorie kovbojských odrhovaček. Kdo by také čekal něco jiného v podání ostříleného pistolníka Waldemara Matušky? A přitom původní slova mají k té Waldově ,Zuzaně‘ daleko jak Slunce k Měsíci. Foster je psal s jasným cílem: uchytit se na minstrelské scéně. Proto použil černošský dialekt (nebo spíš to, co si myslel, že by mohlo být černošskou mluvou) a téma podřídil dobovým konvencím, jež mu velely udělat si s nebohých Afroameričanů pořádnou švandu.

V souvislosti s Fosterovými „etiopskými melodiemi“ se často mluví o jeho schopnosti povýšit tento jinak dosti nízký a podbízivý žánr na něco smysluplnějšího, než jsou běžné rasistické vtipy na adresu amerických černochů. Stephen rasisticky nesmýšlel a z písniček, které napsal v černošském stylu, je to také cítit. Strejda Ned, Starý černý Joe nebo Nelly Bly nejsou zlé a vulgární karikatury, ale laskavé a poetické obrázky. V ,Zuzaně‘, pravda, trochu přestřelil, ale to si lze vysvětlit jednak mládím a jednak opět dobovým kontextem, v němž výraz „nigger“ neměl ještě tak jednoznačně pejorativní nádech jako nyní. Přesto se člověk trochu zarazí, když uslyší, že „vyšlehl blesk a zabil pět set negrů“. Abychom si totiž rozuměli: původní text písně Oh! Susanna je plný nonsensů. „Celou noc pršelo, všude bylo sucho, slunce tak pražilo, že jsem zmrznul na kost.“ Písnička, jak ji známe dnes, vychází spíše z upravené verze kalifornských hledačů zlata, takzvaných ,devětačtyřicátníků‘.


VELIKÉ ZLÉ MĚSTO

Revui pro banjo zazněly v podání Karla Gotta a Milana Chladila ještě dvě Fosterovy trvalky: Camptownské dostihy (Camptown Races) a Já sním o Jeanii (Jeanie With The Light Brown Hair). Roku 1850 už Stephen psaním písní na zakázku nashromáždil tolik peněz, že se mohl s klidem vrátit ke své rodině do Allegheny a dovolit si sňatek s dcerou předního pittsburghského doktora Jane McDowellovou. Jeanie se světle hnědými vlasy byla napsána pro ni a stala se symbolem nejšťastnějšího období Fosterova života, během kterého se teď už známý a uznávaný skladatel mohl poprvé a naposledy podívat na jih Spojených států, o němž tak často básnil a kde kupodivu nikdy předtím nebyl.

Manželství bohužel nefungovalo tak, jak si představoval, a těžko říci proč; je pravděpodobné, že Jeanie, která mezitím přivedla na svět dceru Marion, naléhala, aby ze své popularity vytěžil maximum a myslel ekonomicky. Jak už jsme si ale řekli: Foster byl snílek. Štědrý, družný a čím dál více se zadlužující. Rovněž vkus amerického publika se postupně začal proměňovat a Foster na tento vývoj nedokázal uspokojivě reagovat. Navíc ztrácel šťávu: jeho písničky byly den ode dne nevýraznější a od vydavatelů za ně dostával stále menší honoráře. Krize nastala v roce 1860, kdy Stephen učinil zoufalý krok a odstěhoval se se ženou a dcerou do New Yorku, kde hodlal oslovit broadwayské divadelní společnosti.

Odjezdem do velkoměsta si však jen zatloukl hřebíček do rakve. I když se v novém prostředí ještě jednou vzchopil a složil hit Old Black Joe, brzy znovu u padl do dluhů, malomyslnosti a letargie. Navíc začínala občanská válka, což byla 12PribehyPisni6 copyrána pro všechny druhy byznysu včetně toho hudebního. Foster se v New Yorku spřátelil s mladým textařem Georgem Cooperem, za jehož asistence se – jako mnoho jiných skladatelů – pokusil uspět s novým typem písní – písní bojových. Vítězoslavné pochody k povzbuzení armády mu ale nešly; přece jen byl lyrik. Za dobu svého newyorského pobytu vymyslel přes sto melodií, a přesto se mu nepodařilo uchytit. Alespoň se tedy chytil láhve a záhy se stal regulérním alkoholikem. Manželka a dcera od něj nakonec po dlouhém váhání odešly. Už je nemohl zaopatřit, a tak se vrátily do Pensylvánie. Jeanie pak z nouze vzala místo telegrafistky na dráze v Greensburgu.

Stephen Collins Foster zůstal sám ve velikém zlém městě, s posledním zbylým přítelem a závislostí na levném rumu, který si kupoval v krámu naproti zavšivenému Bowery Hotelu, kde měl tu čest bydlet. Je zajímavé, že ze strany jeho rodiny bylo učiněno několik pokusů o jeho záchranu. Příbuzní se ho snažili z New Yorku odvést, on je však vždy odehnal nebo jinak přesvědčil, aby ho nechali být. Z obratu, jaký jeho osud nabral po úspěšných 50. letech, jednoho až mrazí v zádech. Toulal se po Manhattanu v otrhaných šatech jako žebrák, což ostře kontrastuje s fotografií, na nížse nechal zvěčnit s Georgem Kooperem jako pravý newyorský dandy.

V lednu roku 1864 Stephen onemocněl – snad tuberkulózou, kterou už před ním prodělalo několik příslušníků jeho rodu. Tenkrát žil málem jako bezdomovec v laciném hotelu (později známém jako North American Hotel) na rohu manhattanských ulic Bowery a Bayard. 10. ledna ráno dostal George Cooper telegram, aby se na toto místo rychle dostavil. Když přišel, spatřil Fostera, kterak úpí na podlaze v tratolišti krve a na krku má řeznou ránu.

Steve spal vždycky bez šatů, a teď tam ležel nahý na podlaze a strašně trpěl,“ vzpomínal Cooper po letech. „Ty jeho nádherné hnědé oči se na mě dívaly a nikdy nezapomenu, jak mě prosily. Zašeptal: ,Skončil jsem,‘ a začal žebrat o pití… Oblékli jsme ho a vzali do nemocnice. Kromě toho, že byl pořezaný na krku a měl šrám na hlavě, ho také bolela hrozná popálenina na stehně, kterou mu způsobil převržený kahan na ohřívání vody.“ Co se stalo? Foster vstal z postele s úmyslem zavolat pokojskou, ale zavrávoral, spadl na kameninový lavor, jenž měl přistavený k posteli, rozbil ho a střepem si rozřízl hrdlo. Cesta do nemocnice Bellevue trvala tři hodiny, během nichž málem vykrvácel.

Po zásahu lékařů se Stephenův stav zlepšil. Třetí den však začal znovu krvácet, upadl do bezvědomí a už nikdy se z něj neprobral. Zemřel ve středu 13. ledna 1864 v půl třetí odpoledne. Bratři Morrison a Henry spolu s Jane Fosterovou dopravili jeho tělo zpátky do Pensylvánie, kde ho pohřbili do rodinné hrobky na hřbitově v Alleghenny. Když Stephen Foster umíral, měl u sebe 38 centů a útržek papíru, na němž stálo: „Drazí přátelé dobrého srdce.“ Vtírá se myšlenka, že šlo o slova na rozloučenou. Většina badatelů však spíše věří tomu, že se jednalo o název nové, nikdy nedopsané písně.


OH! SUSANNA

I came from Alabama
Wid my banjo on my knee
I’m g’wan to Louisiana
My true love for to see
It rain’d all night the day I left
The weather it was dry
The sun so hot I froze to death
Susanna, don’t you cry
Oh! Susanna
Oh! don’t you cry for me
I’ve come from Alabama
Wid my banjo on my knee
I jumped aboard de telegraph
And trabbelled down de riber
De ’lectric fluid magnified
And killed five hundred nigger
De bullgine buste, horse run off
I really thought I’d die
I shut my eyes to hold my breath
Susanna, don’t you cry
Oh! Susanna…
I had a dream de odder night
When ebery ting was still
I thought I saw Susanna
A coming down de hill
The buckwheat cake war in her mouth
The tear was in her eye
Says I, I’m coming from de South
Susanna, don’t you cry
Oh! Susanna…
I soon will be in New Orleans
And den I’ll look all round
And when I find Susanna
I’ll fall upon the ground
But if I do not find her
Dis darkie ’l surely die
And when I’m dead and buried
Susanna, don’t you cry
Oh! Susanna…


Ó, ZUZANO

Dorazil jsem z Alabamy
s banjem opřeným o koleno,
mířím do Louisiany
za svou láskou.
Když jsem vyšel, celou noc pršelo,
všude bylo sucho, slunce tak pražilo,
že jsem zmrznul na kost,
Zuzano, neplač.
Ó, Zuzano,
neplač pro mě,
dorazil jsem z Alabamy
s banjem opřeným o koleno.
Vyhoupl jsem se na telegrafní drát
a dojel po něm k řece.
Vyšlehl blesk
a zabil pět set negrů.
Lokomotiva vykolejila, kůň utekl,
vážně jsem myslel, že je po mně.
Zavřel jsem oči a chytal dech,
Zuzano, neplač.
Ó, Zuzano…
Tuhle v noci jsem měl sen:
když všechno utichlo,
zdálo se mi, že vidím Zuzanu,
jak jde dolů z kopce.
Pusu od pohankového koláče,
oči od pláče,
já na to, že přicházím z Jihu,
Zuzano, neplač.
Ó, Zuzano…
Už brzo budu v New Orleans,
a tam se porozhlédnu,
a jestli najdu Zuzanu,
padnu na kolena.
Ale když ji nenajdu,
tenhle černoch jistě umře,
a až budu mrtvý a pohřbený,
Zuzano, neplač.
Ó, Zuzano.…

Přidat komentář