Ohledávat nový terén

Těsně před prázdninami oslavil Jarda Svoboda padesátiny, a jeho první album Solo tak nejspíš všichni budou vnímat jako dárek sama sobě. Jenže podobně jako u desky Ztracené písně, jež vyšla o čtrnáct dní později a na které se také podílel, jde spíš o další logické kroky na dlouhé nevyšlapané cestě. A skutečnost, že jeho domovský Traband si právě vybírá další mateřskou dovolenou, tomu jen napomohla.

jarda_1Proč vlastně sólová deska? Před lety jsi kapelu na rok zastavil, a Traband dočasně proměnil z energické worldmusic šestice na skoro folkové trio. Co tentokrát bránilo tomu nahrát ty písničky podobně?
Tak to možná vypadalo zvenčí. Ti spoluhráči tam tenkrát byli hrozně moc důležití. Já jsem sice tehdy přinesl hotové skladby, ale s ostatními jsme je dotvářeli. A pro mě bylo zásadní to, že oni nemají ega, se kterými se chtějí prosadit, protože to ego jsem já. Ale nyní se nejen odstěhovali jinam, ale ještě navíc rozšiřují rodinu, takže tohle léto nám v kapele přibudou tři děti. I proto jsem si poprvé vyhlédl někoho „zvenčí“, konkrétně nadaného multiinstrumentalistu Fandu Holého, který mi byl v poslední době tvůrčím způsobem nablízku, a desku udělal s ním.

Traband do té doby hodně koncertoval v Evropě, ve Francii jste hráli i na docela velkých festivalech několikrát do roka, měli jste turné po Japonsku, ale s přechodem ke komorní podobě to všechno skončilo. Nelituješ té zmíněné proměny s odstupem?
Ani trochu. Vydali jsme tehdy album Deset let na cestě, kde jsme tu předchozí etapu shrnuli a nikdo z nás nevěděl, jestli vůbec bude něco dál. Já už jsem se tehdy cítil někde na hranici spotřebního zboží a vůbec mě to nebavilo. Možná jsme nyní, kdy jsme zahájili minimálně půlroční pauzu, ve stejné pozici. Mně rozhodně přijde vhod, že je čas na to přehodnotit své ideály a najít si cestu, která naplňuje a nedegraduje to, co děláme, jen na způsob obživy. A s tím i souvisí hudební výlety jinam a ohledávání nových terénů. Což jsem si právě zkusil na sólové desce. Asi není náhoda, že je podobně klidná, jako byl před deseti lety Přítel člověka.

Tehdy jsi s Trabandem poprvé použil harmonium, na které jsi teď celou desku nahrál. Proč ses k němu vrátil?
Ano, album Solo vzniklo právě pro něj. Není vůbec rytmické, takže tam, kde to bylo potřeba, jsme ho doplnili o baskytaru a perkuse, a zjistili jsme, že ve vyšších polohách se k němu skvěle hodí autoharfa. Dostal jsem se k němu poprvé už hodně dávno. Kdysi s kapelou Otcovy děti jsme často hráli na poloundergroundových festiválcích, které pořádaly různé farnosti, vzpomínám si na Aleše Jalušku v Lomnici nad Popelkou nebo Martu Silnou v Plzni. A v tom prostředí často stálo harmonium. Později na festivalu v Jimramově zas bývalo v noclehárně, takže logicky bývalo využito při bujarých večírcích. A ten zvuk jsem měl rád, znal jsem ho z desek Beatles nebo z kapely Oldřicha Janoty Mozart K.

karda_2Pamatuji si, že Otcovy děti, kapelu, které předcházela Trabandu, někteří i označovali za „křesťanskou kapelu“.
Podobných kapel bylo! Pamatuji si třeba Rezavou mříž, kde hráli bratři Škochové, kteří dnes hrají s Chinaski. A navíc musím oponovat – my sami jsme se jako křesťanská kapela nikdy neprofilovali. To, že jsme v tématech často čerpali z Bible, v tom se nic nezměnilo, to třeba platí o Trabandu po celou dobu. A dnes je o mém vztahu k víře právě to sólové album.  

Proto jde v jeho písničkách často o podobenství? Neprvoplánová zamyšlení namísto příběhů?
Určitě. Ale já nejsem věřící v obvyklém slova smyslu. Člověk věří něčemu, o čem doufá, že by to tak mohlo být. Já ovšem cítím s bohem, nebo tím co za něj označujeme, stálé spojení. I prostřednictvím hudby. Takže už k tomu nepotřebuji tu víru. Mohu a nemusím věřit třeba v posmrtný život či vzkříšení, ale pokud mám blízkou zkušenost, že se mě někdo dotýká nebo ke mně promlouvá, tak tomu už nemusím věřit. Není to ve slovech nebo hlasech, ale spíš v souznění. Žiju v tom už od čtrnácti let, kdy mě to potkalo. Nevybral jsem si to, prostě to přišlo. Náboženství vnímám jen jako prostředek vysvětlení. Myslím, že víc než víru by měl každý hledat vděk. Pocit vděčnosti. Životu, ostatním lidem, kosmu, radosti ze života… To záleží na každém z nás.

Jsi vděčný i hudbě?
No jasně! To je asi nejvíc, co mě v životě potkalo. Ta radost, že můžu dělat to, co dělám, že tu jsem s těmi lidmi, kteří mě třeba i každý den štvou. Jsem za to rád. A uvědomuji si, že jsem šťastný, že jsem mohl žít v téhle době. V době kdy žil Václav Havel, v době, kdy jsem potkal malíře Kubíčka a Brože, kdy jsem potkal Sváťu Karáska a Magora Jirouse nebo spoustu úžasných muzikantů…

Na albu je ale i mnoho přírodních motivů, které mi připomínají pohanské příběhy. Máš tam hory, přirovnání ke krajině, v jedné ze skladeb se přímo zpívá o „Otci ohni a Matce Zemi“?
Ta je zrovna spíš indiánská. Takže vlastně pohanská. Když jsem ale přemýšlel o názvu té desky, napadalo mě třeba Žalmy nebo Píseň Davidova. Jako leitmotiv cítím spíš něco jako Pohádky tisíce a jedné noci. Obrazy z pouště královny ze Sáby. Nebo Davida, který zpívá s harfou. Oživovat pohanské symboly a rituály nebyl můj záměr. I když se s tím pohledem nesetkávám poprvé: někdo mi říkal, že když viděl klip k písničce K horám, že mu to hodně připomínalo film Marketa Lazarová.

Režíroval ho Jakub Čermák, který proslul animovanými videi. Ty jsi animované ztvárnění nechtěl?
Já jsem ho naopak chtěl. Ale Indies, můj vydavatel, měli přání, aby „tam byl vidět ten, kdo zpívá“.

jarda_3Zakrátko po tvém sólovém albu vyšla i deska Ztracené písně, na kterou jste se seskupením Květovaný kůň nahráli písničky z dob terezínského ghetta. Bylo to pro tebe zajímavější kvůli možnosti hrát i jiné než svoje skladby nebo kvůli okolnostem, za kterých vznikaly?
To téma je pochopitelně silné a židovskou hudbu mám asi už napořád v sobě. Ostatně už v „klezmerovém“ období Trabandu jsem z ní čerpal. Ale nejvíc mě asi oslovil ten příběh. Jde o rekonstrukci písniček, které kdysi existovaly a zpívaly se. Ale z těch, kteří je v ghettu zpívali, přežilo jen opravdu málo, a z nich si pak jen někteří až později, v dospělosti, vzpomínali, co si tehdy vlastně zpívali. Michal Hrubý hodně čerpal z archivu, kde se zachovaly fragmenty, ale bližšího o tom moc nevím. Jde o písničky pro děti, podobně jako byla třeba opera Brundibár. Cílem bylo je v nelehké době zabavit, dodat jim pocit soudržnosti. Hra Ester, ze které některé skladby pocházejí, je celá hlavně o naději. O tom, že všechno zlé pomine.

Překvapilo mě, že jste ji přímo v Terezíně i nahráli. A také to, že je ta nahrávka dost utajená. Žádnému vydavatelství se do toho nechtělo?
Ano, nahrávali jsme naživo v Magdeburských kasárnách a spolu s námi tam zpívá holčičí sbor z teplické Střední školy obchodu a služeb. A právě jejich pan ředitel tu nahrávku vydal.

Jak jste se s nimi potkali?
Na výstavě v Terezíně, kde ty studentky měly výstavu právě k hrám Ester a Květovaný kůň, na které měly návrhy kostýmů k těm představením. Podstatou byla úvaha, z čeho tak mohly kdysi ty kostýmy být, když ti lidé měli sami problém, do čeho se obléci a ochránit se tak třeba před zimou. A zároveň nesměli opustit hranice města. A ty mladé návrhářky došly k tomu, že zřejmě muselo jít o nějaké odpadové odstřižky, obalovou pytlovinu a podobně. A na základě toho udělaly návrhy z materiálů, které by tomu odpovídaly dnes – tedy třeba z PET lahví, bublinkových folií a podobně. To album se tak stalo součástí dlouhodobějšího školního projektu.

Traband odehrál poslední koncerty před prázdninami a teď má pauzu. Je už jasné, jak dlouho bude trvat?
Určitě přinejmenším do konce roku. Pak nejspíš začneme zkoušet, ale zatím vůbec není jasné v jaké sestavě a komu to okolnosti dovolí. Takže do té doby budu koncertovat sám a pokud může, tak se mnou hraje i Fanda Holý. Já zase naopak občas vystupuju s jeho skupinou Holy Fanda & The Reverends. Udržovat si tvořivou atmosféru je pro mě důležité.

Přidat komentář