Oldřich Janota, Luboš Fidler, Pavel Richter 1983–1984

„Hudba mnohdy postihne sdělení přímo jako vnitřní zážitek. V tom je úžasná oproti slovům, protože nevysvětluje, ale přímo vyvolá vnitřní stav vědomí. Člověk to najednou sám, aniž by někdo něco vykládal, vidí a získává vnitřní zkušenost, která podle mne teprve třeba umožňuje četbu některých věcí. Bez oné vnitřní zkušenosti jsou knihy a pojednání úplně zavřené, protože jim člověk vůbec nerozumí, nechápe, o čem to je. Stačí naťuknout vnitřní zkušenost a najednou všechno zapadá do sebe, dává to smysl a člověk se může zase dál rozvíjet. Hudbu cítím jako určité předávání obrazu světa. Není určené kteoretickému rozboru, ale je na koncertě přítomné.“ (Oldřich Janota, 2001)
hobbyMinule jsme skončili v polovině roku 1983, kdy Janota rozpustil skupinu Mozart K. a začal vystupovat s Pavlem Richterem a Lubošem Fidlerem. Jediným z předchozí sestavy, s nímž Janota chtěl dál hrát, byl saxofonista Jan Štolba. Nepatřil sice k zakládajícím členům Mozartu K., ale jeho saxofon se rychle stal významnou součástí zvuku skupiny.
Jan Štolba: „Oldovi Janotovi mě,dohodil‘ bubeník Martin Rychta, který s Oldřichem a s Jakubem Nohou původně hrál v kapele Pentagram. Martin odcházel na vojnu, a tak mi snad jakoby předal veslo. Začal jsem chodit na zkoušky do pověstného domku v Radlicích, všechno probíhalo poněkud tajuplně, volně a trochu kouzelně.
Mozart K. nebyla kapela v běžném slova smyslu, spíš sdružení. Zkoušelo se hledačským způsobem, nekalkulovalo se, věci rostly a zrály, společně jsme se nořili do společné poetiky. Já jsem měl delší text z psychiatrické léčebny, ve které jsem pracoval, a Oldřich ho na jednom z koncertů začal jen tak předčítat. Miloš Vojtěchovský zas jindy přinesl nahrané zvuky a podivné promluvy bláznů z ústavu, kde tuším pracoval jeho otec, a tyhle nahrávky se pak do Oldřichových skladeb všelijak kolážovitě míchaly. Oldřich tehdy působil spíš tajuplně a odtažitě, já jsem se hodně spřátelil s Milošem Vojtěchovským. Miloš, vystudovaný kunsthistorik, se sám ani nepovažoval za vyloženého hudebníka, všechno vznikalo jako součást tvorby někde na rubu doby, na odvrácené straně těch uvázlých a dost beznadějných osmdesátých let. Mě tenhle způsob tvorby uhranul, blízcí mi byli i lidé kolem Mozartu K. Jsem nesmírně vděčný za to, že jsem se v tom okruhu na pár let octl a že jsem uvnitř toho dění mohl být. Ovšem v daném čase se to dělo velmi spontánně a neplánovaně. Doba byla taková, že jsme jakoby cosi dávali dohromady kdesi ve věčném zákulisí a čas od času v narvaném autě vyjížděli na magické koncerty. Šlo o úplný opak nějakého profesionálního provozu, každé hraní byl malý zázrak, společné sdílení (nejen v kapele, ale především s dychtivými diváky) mělo obrovský význam.“
Mikoláš Chadima v připravovaném druhém dílu své knihy Alternativa napsal o vystoupení 17. listopadu 1983 v Brně, na přehlídce Brněnský krokodýl: „Zážitkem byl koncert Oldřicha Janoty a jeho skupiny, který následoval po nás. Hrál v té době s Pavlem Richterem, Lubošem Fidlerem a Janem Štolbou. Skvělá sestava! Jestliže jsem si kdysi, ve své blbosti, jeho koncert nevychutnal, teď jsem byl úplně stržen a přiřadil se k Janotovým obdivovatelům. A vůbec jsem nechápal, že mně jeho genialita neoslovila už tenkrát, když jsem ho viděl a slyšel poprvé.“ Je trochu překvapivé, že Mikoláš použil výraz „genialita“: kdo si projde oba díly jeho Alternativy, aby zjistil, jestli se tam vyskytují i nějací jiní géniové, zjistí, že pokud tam to slovo je, pak výhradně v ironickém duchu. Jen v Janotově případě to Chadima myslel doopravdy.
hobby_2Jan Štolba: „Přechod k hraní s Pavlem Richterem a Lubošem Fidlerem byl náhlý a mám dojem, že vůči zbytku původního Mozartu K. asi i dost nevybíravý. Mrzelo mě to, snad jsem tehdy měl i výčitky vůči těm, co ze sestavy vypadli, zatímco já jsem zůstal, ale byl jsem tehdy takovej měkkej, žádnej radikál, takže jsem setrval v kapele. Oldřich dovedl být i dost zvláštní pavouk a mám dojem, že zbytku staré posádky zkrátka nic moc nevysvětloval ani se s nimi nerozloučil, prostě jedno obsazení bylo najednou nahrazeno druhým. Ale nevím, jak to přesně proběhlo. Byl jsem tím vývojem rozervaný, mrzelo mě, že se původní sestava rozpadla, ale na druhé straně jsem chtěl hrát a nová skupina znamenala obrovský inspirativní skok jinam. Myslím, že první hraní se odehrálo v hale na Brumlovce a bylo skvělé. Faktem je, že s Pavlem a Lubošem šlo o úžasný posun – tehdy bych řekl k lepšímu, dneska už odmítám soudit, jestli starý klasický Mozart K. s harmoniem a mandolínou byl, horší‘ než nový minimalistický a experimentální s elektrickou kytarou a basou. Pro mě jsou cenná obě období. Richter s Fidlerem byly silné osobnosti, tvořiví, originální, nekompromisní, opravdu alternativní rockeři, kteří do Janotových písní vnesli ten podstatný, monotónní, ironický, meditativní a zároveň nervní minimalismus, podivně umrtvující i zneklidňující, jako by právě na tohle Janotovy písničky čekaly.“
Trvalo vlastně celý rok, než Janota vytvořil nový repertoár, kterým by koncert mohl zcela vyplnit, a proto dlouho převažovaly přearanžované tituly z období s Mozartem K. Mnohé písně skutečně přímo čekaly na nové zpracování: když třeba srovnáme různé verze skladby Protínáme kruhy (částečně odkazující k psychiatrické léčebně v Horních Beřkovicích), je až neuvěřitelné, jak úžasně se ta píseň vyvinula. Jaksi příznačně však žádná nahrávka v této sestavě na CD nevyšla (Janotova sólová verze je zařazena na albu Podzimní král, podání Mozartu K. na dvojalbu Jako měsíc).
Janota později pro pacienty v Horních Beřkovicích koncertoval, ale velkého ocenění se nedočkal: „Do Beřkovic jsem se po letech vrátil ještě jednou jako člen jakéhosi ,kulturního cirkusu‘, který měl jezdit po psychiatrických zařízeních a který přes pražský Fokus zorganizoval básník a matematik Richard Křížek. Představení pro blázny se konalo dokonce mimo léčebnu, ve velkém sále beřkovického hostince, a pod dohledem ošetřovatelů se tam vměstnaly průvody snad ze všech oddělení, včetně chroniků. Poněkud nervózně jsem se otázal hlavního ošetřovatele, jak by koncert měl dlouho trvat. Po krátké úvaze ošetřovatel rozšafně odpověděl: ,Víte, asi tak dlouho, aby nám udrželi moč.‘ Bylo to nejpregnantněji formulované kritérium trvání hudební skladby, na jaké jsem v hudební teorii narazil. Přestože jsem koncert zahajoval, pozoroval jsem posluchače s určitým neklidem, dá se říci novýma očima. Moje meditační písně, o kterých v skrytu doufám, že mysl ozdravují a léčí, přijali přítomní choromyslní s pocitem hrobového zmaru. Před odjezdem nám jeden z ošetřovatelů s díky vtiskl do ruky vizitku s adresou léčebny, na které si člověk mohl objednat placený nadstandardní víkendový pobyt. ,Rádi vás tady uvítáme,‘ dodal.“ Pavel Richter: „Skladbou Protínáme kruhy jsme v roce 1983 obvykle začínali koncerty. Štolba tam vždycky na ságu vyjel do šílenejch výšek. Nevěděl jsem, jak to Janota hrál s Mozart K., žádné nahrávky jsem neslyšel, ale myslím, že bych se tím stejně nenechal ovlivnit. Nová aranžmá většinou vznikala dost rychle. Třeba svůj part v Hotelu Savoy s echovanou kytarou a flažolety jsem vymyslel zcela spontánně, hodilo se to tam a dál nebyl důvod to měnit. Já to vůbec většinou dělám tak, že hraju to, co mě napadne první, a to už zůstane. Když za mnou Janota se Štolbou přišli na první zkoušku, začali hrát Stavy vody, já jsem si na kytaře dal echo a víceméně jsem kopíroval to, co Janota hrál na kytaru. Takže to jakoby z mé strany nebylo nic zvláštního, ale ta echovaná kytara písničku velice proměnila.“
hobby_3Jan Štolba: „Pro nás ten minimalistický moment strašně moc znamenal, byl to objev, v těch konkrétních pár letech byl richterovský minimal přesným označením nehybné husákovské chandry, kdy život jako by nikam nevedl, nic nemělo smysl, všechno vázlo, bylo čím dál stejnější, všude panovala příslovečná tautologická nuda. To byla beznaděj, na jejímž pozadí vznikaly všechny ty smyčky a minimalistické brumlání kytar.“ Působivým obrazem této „nehybné chandry“ byla třeba píseň Čekání, kterou Janota s Mozartem K. hrál už v roce 1981, ale teprve s Richterem, Fidlerem a Štolbou ji dotáhl do zcela mimořádné podoby: „Před bílými plátny biografů / a fialovou monstrancí televizorů / zní skřípání hlasů / a kvílení syntezátorů // Slábnou slova, slábnou slova / slábnou slova zlá i dobrá / Končí se jedna doba, zbývá čekání // A od střechy odráží loď s bílou plachtou / barvy se lámou v kalužích s naftou / A pak už za stěnou projíždí výtah / jak lana skřípají, začíná svítat // A moji sousedé nasadí masky / zdvořilých úsměvů a jenom po kapsách prášky / náhodně prozradí tu podivnou dobu / kdy nocí nás provází skřípání schodů.“
Pavel Richter: „Když jsme s Lubošem předtím hráli třeba ve Švehlíku, vystupovali jsme pro spřízněné publikum. Ale teď jsme většinou koncertovali před lidmi, kteří nás neznali, nebyli na nás připravení – a vůbec jsme je štvali. Vždycky říkali: ,Dřív to bylo lepší.‘ Z Janoty někdy bylo cítit, že chce své publikum provokovat. Takové to,Podívejte, co jsem to přivedl za exoty se saxofonem a elektrickou kytarou.‘ Fidler navíc už byl plešatej, Oldřich si z něho kvůli tomu na pódiu utahoval. Tehdy ještě v bigbítu ani folku moc plešatců nebylo. Janotovi fanoušci většinou doufali, že už brzo vypadneme a Oldřich sám zahraje Bitvu na Tursku. Janota ostatně opravdu někdy jezdil na koncerty sám, nám ani nic neřekl, pokud jsme se o tom pak dozvěděli, bylo to náhodou. Ale to byla jeho věc. I tak jsme hráli často.“
Jan Štolba: „S Richterem a Fidlerem přišlo úžasně intenzivní období, ale já jsem zkrátka byl lidsky z trochu jiného těsta. Co si pamatuju, tak v kapele zavládla určitá pichlavost, ironický rockerský humor a distanc. Určitě to nebylo nijak zle míněno, šlo spíš o jakýsi nutkavý styl chování, vlastně i dost zajímavý a napínavý, ale já jsem tehdy jako přímočarý naivka toužil spíš po hravém absurdním jazzovém humoru a po trochu více obyčejném ,lidském teple‘, abych tak řekl. Nevěděl jsem zkrátka, jak se s novým stylem vyrovnat. Neměl jsem tehdy na to.“
Pavel Richter: „Já jsem měl pověst nafoukaného muzikanta, ale ona to vůbec nebyla pravda. To byly jen takové zastírací manévry, my jsme rozhodně tak sebejistí nebyli. V zákulisí folkových festivalů jsme čněli jako úplní exoti, naštvali jsme třeba Mišíka, který tehdy byl zakázaný a jen občas mohl někde hrát. Ale my jsme jeho zásluhy prostě ignorovali a v té době jsme si snad ani pořádně neuvědomovali, v jaké je Mišík blbé situaci. Vůbec, když na to teď vzpomínám, vynikali jsme tehdy v umění nasírat lidi. Asi jsme opravdu působili arogantně, ale zase když člověk na to pódium jde se staženou prdelí, tak to taky není dobrý.“
Jan Štolba: „Zatímco předtím jsme s Milošem Vojtěchovským rozebírali umění a tvoření a chtěli jsme se dobrat – řekněme – nějaké ,podstaty‘ (nebo čeho vlastně), teď zavládla spíš hyperkritičnost a celkem nekompromisní směřování. Třeba můj vkus dokázal obsáhnout dávného trumpetistu z 20. let Bixe Beiderbecka i bizarního bluesmana Captaina Beefhearta, nevadila mi tradice a stylová různorodost a byl jsem s to uznat, že i takový Louis Armstrong je génius; leč s tímhle nostalgickým a poetickým vybavením šlo vedle ostře vyhraněného a progresivního Pavla Richtera těžko obstát. Dnes bych se dovedl se svým postojem obhájit, tehdy jsem ale byl křehčí nádoba… A tak jsem byl sice Pavlem a Lubošem uhranutý, strašně dobře se mi s nimi hrálo, bylo to nesmírně tvořivé a šlo o jeden z vrcholů mého muzikantského činění vůbec, ale přece jen jsem z toho raději brzy vycouval.“
Pavel Richter: „Po letech se ukazuje, jaká mezi námi byla špatná komunikace. Je legrační, když Štolba dnes říká, jací jsme byli sebevědomí experimentátoři. Ve skutečnosti jsme já a Luboš Fidler měli ze Štolby mindrák, jaký je virtuos. Kdekdo říká, že na technice tolik nezáleží, ale když pak člověk slyší někoho, kdo hraje opravdu dobře, tak je jasné, že na tom záleží. Honza opravdu hrál bezvadně, čehož jsme my nebyli schopni. Příkladem může být skladba Výkladní skříně, skvělá píseň, podle mě jedna z Janotových vůbec nejlepších, hlavně když se hrála se saxofonem. Tam je dobře vidět, jak si to Štolba představoval. To jsme zase já a Luboš nevěděli, co tam máme hrát, abychom to nezkazili.“ Nové písně Stavy vody, Neviditelné věci a Výkladní skříně nepochybně byly v Janotově tvorbě milníkem. Všechny tři texty přitom vycházely ze Štolbových básní, které Janota upravil a zhudebnil.
hobby_4Jan Štolba: „Ty tři texty vypluly na povrch právě z toho těkavého tvořivého nekalkulujícího kvasu. My jsme si čas od času vyráběli různé interní samizdaty, třeba můj text z psychiatrie vyšel asi v pěti exemplářích, opatřených ilustracemi Miloše Vojtěchovského. No a mám dojem, že jeden podobný polosamizdat, složený z mých pokusů o básně, se tehdy povaloval v radlické zkušebně mezi dalšími krámy na stole. A po čase najednou s úžasem slyším, že Oldřich pár textů předělal na písničky. Ty moje texty byly vyloženě jen výchozí jádro, kolem nichž Oldřich své písničky vystavěl. Mám dojem, že třeba Stavy vody byly původně jen stručné čtyřverší. A Oldřich ty krátké počáteční náboje s citem a nadhledem a vhledem jemu vlastním rozvedl do písňové formy, opatřil jaksepatří zadumanými melodiemi, rozvinul krátké koncentrované verše ve sloky, zkrátka udělal z každého textu svou košatou písničku. Zatímco mé původní texty byly spíš jen soustředěná drobná haiku. Snad by se dalo říct, že já jsem dodal koncentrovanou ,filozofii‘, včetně pár vůdčích obrazů (lodě na vodě, naložené pískem, listí za sklem výkladní skříně, vítr věrný neviditelným věcem…) a Oldřich to vše potom rozpředl a zkošatěl v mýtus nebo snad legendu.“ Pavel Richter: „My jsme Oldřichovi občas dělali pěkné naschvály. Když třeba v první polovině večera hrál sám blok svých starších písní, seděli jsme s Lubošem v zákulisí, Janota zpíval dojatému publiku a my jsme se nahlas smáli, protože jsme tím jeho folkem opovrhovali. Bylo nás dobře slyšet, a když Oldřich skončil, přišel do zákulisí celý nasraný a řekl nám: ,Tohle u mě máte schovaný.‘ Taky jsme mu vyčítali, že zpívá s přivřenými ústy, všechno dostávalo takovou prapodivnou dikci. Říkali jsme mu: ,Prosím tě, otvírej víc tu hubu.‘ Za příklad jsme mu dávali Lou Reeda, který taky tak polomluvil-polozpíval, ale bylo to daleko lepší. Janota nás sice poslechl, nějakou dobu se našich rad držel, ale pak se to zas vrátilo. Naštěstí přestal aspoň s těmi folkovými kecy.“
Z Janotova repertoáru ovšem mizely i mnohé publikem milované folkové písně, třeba Královna včel, která byla oblíbeným terčem uštěpačných poznámek Richtera a Fidlera. Oldřich později poznamenal: „Derniéra Královny včel proběhla někdy v roce 1983 na koncertě v Hradci Králové, kde ji spoluhráč Luboš Fidler zhodnotil slovy, že to znělo jako ,vožralej Lou Reed‘. Mohl by tedy vožralej Lou Reed znít jako Janota?“

Diskografie:
Janota, Fidler, Richter – High Fidelity (Indies Records, 2001)
Oldřich Janota – Ultimate Nothing (Indies Scope Records, 2015)

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *