Oldřich Janota, Luboš Fidler, Pavel Richter 1983–1985

V první polovině osmdesátých let se Oldřich Janota ve sdělovacích prostředcích vůbec nevyskytoval. Pokud se o něm něco objevilo v tisku, byly to jen zcela marginální zmínky. Pracoval jako vrátný, neměl snahu budovat si hudební kariéru, nenabízel se rozhlasu ani vydavatelstvím, ale hodně koncertoval a svým způsobem se tak stával folkovou hvězdou. Jeho nahrávky kolovaly v hudebním samizdatu – mezi nejoblíbenější patřil načerno pořízený studiový záznam z Bratislavy (1982). Řada lidí ho upřímně obdivovala, větší část publika z něj však byla zmatená. Někdy ho oslavovali i ti, kdo jeho písním vlastně nerozuměli. Janotovy texty tak občas dostávaly v posluchačském vnímání podivuhodné významy, nad nimiž sám autor jen žasnul. Například Bitva na Tursku, vycházející z Lucké války v Jiráskových Starých pověstech českých. Lučan Straba se vydává do bitvy proti Čechům, rozloučí se s ženou, kterou si přivedl v minulé válce. „Zajatá Čechyně se mu tak zalíbila, tak jeho mysl zaujala, snad nějakým kouzlem, že jí řekl:,Tys plenice, má nevolnice, ale buď mou ženou.‘“ Straba netuší, že manželka se tajně vydává bojovat za opačnou stranu. A právě ji v bitvě zabije, aniž ji přitom pozná. Jirásek to popsal: „Hrot jeho oštěpu vlhký byl ještě krví, jak bodl hned na počátku boje prvního z Čechů, který naň vrazil. A dál se již Straba do boje nehnal.
janotaUříznuv padlému uši, vsedl zas na koně, a nedbaje lomozu, křiku a troubení, ujížděl pryč, jak by ho příšery štvaly.“ Až doma, při pohledu na svou mrtvou bezuchou ženu zjišťuje, koho vlastně zabil. V Janotově adaptaci je Strabův návrat popsán takto: „Však v kalném jitřním světle / ho vítá jenom smutek / na rozetkaném plátně / je nesvázaný útek / a pod plátnem zvedá se stín / mrtvého těla“.
Oldřich Janota: „Po letech od vzniku písně mě v Mostě po koncertě oslovil jeden posluchač. Představil se jako vedoucí skautského oddílu a vyprávěl, jak píseň o bitvě na Tursku patří mezi dětmi k nejoblíbenějším táborákovým písničkám. Mínil jsem s podivem, že obsah bude pro děti možná nesrozumitelný.,Ne, ne,‘ bránil muž vehementně píseň,děti mají ten text velice rády, je to úžasně napínavé, třeba to, jak nesvázaný utek…,Nesvázaný utek?‘ pravil jsem vyděšeně, a teprve po chvíli mě napadlo, že copak tohle, to je hotová legrace, ale co evangelia, jaké zvěrstva tam se mohla napáchat a nikdo se to nedozví… Přes depresivní pocit provázející takový strašlivý zmar díla jsem nicméně rád, že skauti na Mostecku si při výuce vázání uzlů tradují výstražný příklad z mé písničky, co všechno se může stát, když se taková znalost podcení. A dost lituji, že jsem si tehdy nenechal zazpívat Bitvu na Tursku od toho vedoucího skautů celou.“
V letech 1983 a 1984 psal Janota písně ještě méně srozumitelné, uklidňovat ho však mohlo, že něco takového si skauti rozhodně zpívat nebudou. Pořád ještě byl folkovou hvězdou, pořád hrál své starší skladby na samostatných vystoupeních nebo v první polovině koncertů s Richterem, Fidlerem a Štolbou. Ale víc a víc se folkovému světu vzdaloval. Jistě to souviselo i s tím, že jeho spoluhráči měli pro folk pramalé pochopení.
Pavel Richter: „Atmosféra při cestě na koncert někdy bývala dost bizarní. Často jsme si s Fidlerem dělali z Janotových písní takovou zvláštní legraci. Přitom jsme ty texty ani pořádně neznali, Oldřich nám je totiž nikdy nedal přečíst. Nejhůř tyto legrácky v kapele snášel Štolba, on byl taková čistá duše a nemohl strávit, že jsme si z těch písní cestou autem dělali srandu, pak jsme vylezli na pódium a vážně je hráli. Asi se mu nelíbilo, kam se to začalo ubírat, možná mu vadila atmosféra ve skupině. Janota ho občas shazoval, někdy i na pódiu, což bylo takové populistické gesto pro folkové publikum. Měl jsem z toho pocit, že nějak začal lézt Janotovi krkem, prostě to mezi nimi to začalo skřípat. Takže i to byl možná jeden z důvodů, proč Štolba šel pryč. Začalo se to ubírat někam, kam on nechtěl, on by se rád držel toho poctivého hraní.“
Jan Štolba: „Roli při mém odchodu hrála i ryze technická věc – totiž Pavel s Lubošem vyznávali filozofii,raději už na ty nástroje nehrát‘, pročež používali nejrůznější elektronická hejblata, jak z kytar vyluzovat sférické a ambientní zvuky, nepodobné původním zvukům nástrojů. Což znělo nádherně. Jenže saxofon je akustický nástroj, tam se zvuk tvoří dechem a sevřením rtů, jde o dost robustní fyzickou záležitost a výsledkem je zkrátka živý tón, spíš zemitý a syrový než mlžná hudba sfér. Takže já abych se přizpůsobil, asi by mi nezbylo, než taky nějak začít kouzlit s elektronickým snímáním, třeba s nějakými reverby a smyčkami – no a já jsem chtěl vždycky hrát na nástroj, ne se vrtat v technice.“
Pavel Richter: „Ono se to těžko posuzuje, ale Štolba vlastně byl takový konzervativní. Čím víc uměl hrát na nástroj, tím víc mu vadilo, když někdo jen tak do něčeho mydlí. Když jsme třeba zkoušeli Žlutý kopec, Honza rozhodil ruce jak Jindřich Plachta a řekl, že vůbec neví, co má do toho hrát. Do takových sáhodlouhých brnkanic se ten saxofon opravdu nehodil. U toho to taky celé skončilo. My jsme zase pro změnu nikdy pořádně nevymysleli, co hrát do Výkladních skříní. Zkrátka se ty pomyslné nůžky stále víc rozevíraly.“
rochterJan Štolba: „Že se saxofon do skladeb jako Žlutý kopec nehodil? My jsme tehdy takhle neuvažovali – a teď mám na mysli i předchozí etapu Mozart K. Zkrátka se zkoušelo a vymýšlelo, dokud si každý neprošlapal svou cestu, své něco, které k písničce sedělo. Já mám v paměti, že za celou éru s Oldřichem nepadlo nic v tom smyslu – tohle nehraj, to se tam nehodí… Možná se dneska milosrdně mýlím, ale takhle to mám v paměti a to je nakonec dobré shrnutí krásného období s Oldou Janotou: vždycky šlo o volnost a hledání.“
Období krátce po Štolbově odchodu docela reprezentativně ukazuje první polovina dvojalba High Fidelity. Celý disk přináší brněnský koncert z dubna 1984. Trojice tehdy hrála starší Janotovy skladby, známé od skupiny Mozart K. (Čekání, Měsíc nad Radlicemi, Jinonický dvůr), i písně, které Janota napsal už v okouzlení minimální hudbou (Stavy vody, Neviditelné věci, Žlutý kopec). Délka skladeb nezřídka překračovala deset minut, což ovšem skoro nikdy neznamenalo nudu. Moc dlouhé tady jsou jen Stavy vody, jedna z vůbec nejlepších a nejdokonaleji vystavěných Janotových písní; ty dvě minuty nad obvyklou sedmiminutovou stopáž v této nahrávce působí nadbytečně. Z koncertu byly při konečném sestřihu vynechány skladby Proluka a Hotel Savoy. Na druhém disku pak jsou zařazeny především skladby, které vznikaly v průběhu roku 1984. A ty byly zase velmi odlišné. Pavel Richter: „V té době se k nám dostaly desky Steva Reicha – Octet, Music For A Large Ensemble. Hodně jsme to poslouchali a jednoho dne Janota přišel, že má několik skladeb s minimalistickými španělkami. Přinesl rovnou nahrávku, kterou pořídil doma – s tím, že se bude používat jako přednatočený part na koncertech. Měl sice vymyšlené, jak se kytary v nahrávce budou posouvat, ale moc vědecké to zase nebylo. V kontextu doby to ovšem bylo fakt ojedinělé. Muselo to být tak na jaře 1984. Ani jsme to moc nezkoušeli, rovnou jsme šli před lidi. Myslím, že při koncertech si nikdo neuvědomoval, že nejméně dvě kytary jsme pouštěli z magneťáku. Takhle dobře by to totiž naživo jen se třemi španělkami nikdy neznělo.“
Oldřich Janota: „Kdybych se měl pokusit se toho alespoň dotknout, ne zařadit (to by bylo příliš rozsáhlé), tak bych řekl, že tam došlo k určité proměně pohledu na svět – ne tedy jenom na hudbu, i když to samozřejmě také –, o lámání životních hodnot. Tyto věci jsou tam zachyceny jednak v hudbě, která je jiná, než byla předtím, ale dokonce jsou tam i takové tři traktáty v textech – Tanečnice, Meteory a Stáli tam – kde jsem se pokusil (byť i básnickou a asi dost kryptickou formou, protože jsem ještě neslyšel, že by se to někdo pokusil dešifrovat) o jakési shrnutí svých názorů, svůj výklad světa nebo některých věcí v něm. Byly to víceméně mluvené příběhy k vrstveným minimalistickým kytarám, kterých bylo přes sebe nahrávaných čtyři až šest. Je to hodně v reichovské linii. I po těch letech je to myslím docela zajímavé a snad i panu Reichovi by se to doufám líbilo.“ Pavel Richter: „Ty texty mě moc nenadchly. Meteory jsou sepsané zážitky z našich cest z Brna, kdy Janota s Fidlerem nevěděli roupama co by – jeli jsme po dálnici v trabantu a oni vypínali světla, což teda byla krajní nezodpovědnost hraničící s debilitou. Naštěstí tehdy nebyl velký provoz. Myslím, že Janota jako zpěvák byl vždycky nejlepší ve skladbách, které měl dobře zažité, třeba takové ty pozůstatky z doby Mozartu K., které jsme pak hráli taky my. To mu sedělo, zpíval to výborně. Ale deklamované texty, ještě s tou jeho divnou intonací, z toho jsem nadšený nebyl. Líbily se mi ty kytary, ale Janotův hlasový projev se tam moc nehodil. Nejlepší z téhle série skladeb s přednatočenými party byla Něco za sebou. Pak vyšla na druhém disku High Fidelity, i když tam není nejlepší verze. Nejpovedenější je nahrávka ze zkoušky, kterou někde mám na pásku.“ Byl to poměrně radikální krok, ale další proměny byly ještě dramatičtější. Trio v roce 1984 vystoupilo na několika folkových festivalech, ale ohlas někdy byl, mírně řečeno, rozporuplný. Pavel Richter: „Janotu tehdy pořád brali jako folkaře, stále to bylo nějak zasazeno do folkového společenství, kde všichni byli kamarádi. Možná si na nás lidi i trochu zvykli, ale my jsme zas byli čím dál radikálnější, takže zákonitě docházelo k rozčarování obecenstva. Měl jsem divný pocit z toho, že si Janota richter_2takovým zlým způsobem vyřizoval účty s publikem, které ho milovalo. Silný zážitek byl, když jsme vystoupili na Svojšickém slunovratu, kde bylo několik tisíc lidí. Hráli jsme dlouhé skladby, lidi začali pískat a hlučet, což bylo trochu děsivé, protože jich bylo opravdu hodně. Moderátor nás bránil výkřiky jako,Přátelé, nechme zahrát Oldu Janotu, dopřejme mu sluchu!‘ Ale moc platné to nebylo.“ Janota pro booklet alba Abys nerozbila láhev, které je součástí letošní osmialbové kolekce Ultimate Nothing, napsal text Historie strašlivá o trpajzlů odfouknutí z Šicích strojů. Kousek ocitujme, nejdřív o vystoupení na Svojšickém slunovratu: „Voni je kvůli tomu, že byli sádroví, pozvali na slunovrat hrát do Šicích strojů, těch eště pravých, šlapacích, kde se scházely tisíce sádrovejch trampů a muchomůrek a zpívali vo tom, jak se rosa třpytí na kolejích. Zpunktoval to nějakej Petr Benesch. (…) No a tenhle Benesch dělával na Svojšicích strojích za trest zvukaře, co von se naběhal vod zvukařskýho pultu s tím zvukem na jeviště, to si nikdo neumí představit. A semlelo se to pak takhle. Jak ten baňatej, ten šišatej a voběma rukama levej a ten nedoštudovanej začali hrát, ty tisíce sádrovejch trampů a muchomůrek začaly všelijak fňukat a frkat, drápat nehtama vo lampu, co tam visela místo slunce, který se tehdá ze slunovratu radši eště nevrátilo, a celej ten virvál a skřípání nehtů jen proto, páč ty trpajzlí vyluzovali různý pazvuky na svý elektrický kytary, co ty trampové bytostně nenáviděli.
Toho Petra Benesche nenapadlo v tý chvíli nic lepšího, než že vod svého zvukařskýho pultu začal pokřikovat přes vodposlechy, starý vyšmaťchaný bedýnky vod zeleniny, který měl nastavěný na pódiu, aby ho muzikanti lepčí slyšeli, a celej divej povykoval:,Klucí, do nich! Klucíí, jen do nich!‘ Ty tři trpajzlí na pódiu nejprv nic, ale pak se jeden po druhym začali smát, a to byla pro ty trampy poslední kapka.“
Pavel Richter: „Pak nastala etapa experimentování se smyčkami, což zpočátku bylo docela dobré. Jenže když smyčky a gramofony začaly převažovat, dospělo to do stádia naprostých nesmyslů. Nabralo to velice nešťastný spád. Postupně mě dost věcí začalo štvát, nic se nesmělo naplno říct, Janota se vznášel asi tak deset centimetrů nad zemí a to naše zhulenectví v kombinaci s používáním elektroniky bylo čím dál tím víc nesmyslné. Nevadilo mi, že se dělala elektronická hudba, ale jak se dělala. Svoji představu jsem realizoval později ve svých nahrávkách. Třeba naše vystoupení na Folkovém kolotoči v Břeclavi byla taková zbytečná provokace. Taky koncert v Pardubicích byl hrozný, nemělo to žádné ukotvení, lidi z toho byli zděšení. Janota v jedné skladbě zpívá,všechno se dá‘ – ale ukázalo se, že nedá.“
Oldřich Janota, pokračování Historie strašlivé o trpajzlů odfouknutí z Šicích strojů: „Když ty trpajzlí po přistání v Břeclawy zjistili, že během letu ze Svojšicích strojů poztráceli svý elektrický kytáry, měli z toho svý gypsový hlavy pěkně v pejru. Naštěstí po kapsách vyštrachali zapomenutý gramofóny a pod límcem toho baňatýho dokonce i to nešťastný tranzistorový rádio, co se na něm dalo kroutit jak knoflíkama na poklopci. Tak se pustili do hraní, ale horší to bejt nemohlo, ani kdyby na ten Červotoč přijela zahrát ňujorská filharmonie to nejslavnější z Džona Klecandra, těch jeho dvacet minut ticha.
Old Black Žórdž, kterej to moderoval a kterej byl slavnej tím, že vysvětloval každýmu, že hudbě se musí rozumět, byl hrozně naštvanej, von sice taky hrál na gramofon, jak ty trpajzlové, ale na rozdíl vod nich slušně, nevochmatával a nevalchoval elpíčka na gramofonu jak nějaký lehký ženský, jen každý desce slušně nasadil přenosku, aby popořádku všechny drážky tomu vinylu skladbou prošťourala od začátku až do konce.
,Jeden vtip na třicet minut, to je trochu málo, povídá pobledlý Old Black trpajzlům, když vyprovázeni změtí zvířecích skřeků z hlediště z jeviště mizeli.,Jak dyž v cirkusu jezdí medvěd na kole,‘ přisadil si kdosi v kuloáru. Neříkalo se totiž tehdá skrečink, ani dýdžejing, ani jinak, jen medvěd na kole. Méďa. No, a záznam toho ukrutnýho červotoče, to je poslední track na tomhle archívním cédéčku číslo 3. Břeclawská Karkulka. Někdo se možná podiví, proč tam není jeden vtip na třicet minut, ale pouze na minut dvacet. Jára Tarnovski z Gurun Gurun a Miou Miou tu hudbu lesů, vod a strání radši trochu ustřih. Není čeho litovat. I takhle se to do hlavy nevejde. Ani mně ne. Ani po všech těch letech, vesmírnejch i jinech, co vod tý doby uběhly.“ Všechny letní festivalové koncerty takové nebyly, na Valašském špalíčku odehráli Janota s Richterem a Fidlerem pro nadšené publikum vynikající vystoupení s osvědčenými tituly. Na Lipnici předvedli minimalistické skladby se španělkami (ukázka je k vidění na YouTube). Ale celkově experimentátorské tendence narůstaly. Během podzimu 1984 vznikla série nahrávek, hlavně při zkouškách v pražském klubu Na Petynce (jsou zařazeny na druhém disku dvojalba High Fidelity). Po narůstajících rozporech se trio začátkem roku 1985 rozešlo.
Pavel Richter: „Byla domluvena zkouška, Janota na ni přišel, ale byl takovej divnej. Nikdo nic neříkal, Oldřich si ani nenaladil kytaru. Něco jsme začali hrát, on chvíli hrál, pak zase přestal, bylo ticho. Já jsem něco řekl a on prudce zareagoval:,Ne! A to ne je tak silný, že nemůže být silnější!‘ Fidler odešel do vedlejšího pokoje, že u toho ani nechce být, lehl si na postel. Měli jsme pak s Janotou výměnu názorů, která nebyla moc prudká, protože on vlastně vůbec nemluvil. Když jsem prohlásil, že končím, Janota – překvapivě se slzami v hlase – řekl významně,Ahoj, Luboši‘ a odešel do noci. Fidler mi vyčítal, že jsem rozbil skupinu, ale já jsem věděl, že už jsme stejně žádná skupina nebyli. Když jsem odešel, oni ještě chvíli jezdili ve dvou.“
Oldřich Janota: „Následovalo ještě tvrdší období, vlastně jakýsi závěr, ale to už jsme hráli jenom dva koncerty s Lubošem Fidlerem – jeden tuším někde v Lounech – kde jsem hrál na basovou kytaru a k tomu běžely smyčky, z toho se ale zřejmě nedochovalo nic.“

Diskografie:
Janota, Fidler, Richter: High Fidelity (Indies Records, 2001)
Oldřich Janota: Ultimate Nothing (Indies Scope Records, 2015)

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *