Oldřich Janota, Luboš Fidler, Pavel Richter 1983–1985

Hráli spolu rok a půl, od léta 1983 do začátku roku 1985. Spojení folkového písničkáře s alternativními rockery zpočátku překvapovalo, pro všechny zúčastněné však nakonec bylo jedním z vrcholů jejich tvůrčí dráhy. Znovu se nakrátko sešli až na jaře 1995, natočili pět písní, ale žádný koncert už neměli. Ty nahrávky souhrnně vycházejí až nyní, jako součást Janotovy osmialbové retrospektivy Ultimate Nothing. Byla to tedy skupina, která své první studiové nahrávky pořídila deset let po rozpadu; a pak ještě dalších 21 let ležely v archivu. Jako by Oldřich Janota – pověstný svým destruktivním vztahem k vlastní tvorbě – čekal, až se na tohle trio úplně zapomene a zůstane z něj jen to definitivní nic. Ale kdo v osmdesátých letech viděl koncert Janoty s Fidlerem a Richterem, ten na to nezapomene nikdy.
hobbyOldřich Janota se narodil v srpnu 1949. Vystudoval fakultu žurnalistiky, ale jako novinář se neživil – na to v sedmdesátých letech skutečně nebyla vhodná doba. Dělal různá úniková zaměstnání, pro tu dobu typická: poštovního doručovatele (zážitky se odrazily v písni Předplatné), nočního hlídače, topiče. V roce 1966 začal hrát na kytaru, pod vlivem nastupující folkové vlny. Janota je podobně starý jako Merta (1946), Hutka (1947), Voňková (1948) nebo Třešňák (1950) – ale v době, kdy jeho vrstevníci už psali mnohé ze svých nejlepších písní a podmaňovali si publikum, o Janotovi skoro nikdo nevěděl. Hrál sám, v druhé polovině sedmdesátých let taky ve skupině Pentagram (s kytaristou a zpěvákem Jakubem Nohou, kytaristou Bohumilem Sýkorou, baskytaristou Georgim Štilijanovem a bubeníkem Martinem Rychtou).
Prakticky se o nich nepsalo, výjimkou byla třeba poznámka v programu osmých Pražských jazzových dnů, kde Janota vystoupil ve dvojici s Jakubem Nohou. Jan Rejžek v květnu 1979 referoval: „Poctivá druhá písničkářská liga, ale i tak nevyrovnaný výkon, škoda slabších míst ve zpěvu, přítomnost kamaráda Nohy téměř luxusem.“ O dva tři roky později působila tato slova skoro nepochopitelně. Jak to, že Rejžek nerozpoznal tak zjevný talent? Seděl si na uších, nebo Oldřich zrovna náhodou nebyl ve formě? Těm, kdo Janotovy umělecké výkony ze sedmdesátých let nepamatují, mohou dát vysvětlení nahrávky, které se z té doby dochovaly. Je to hned několik pásků, jejichž přepisy – jistě k velké Oldřichově nelibosti – mezi jeho posluchači kolují. A jejich poslech skutečně udiví: to není ani ta „druhá liga“, je to většinou něco úplně strašného. Ultimate nothing…
Existuje i několik nahrávek Pentagramu, které znějí přijatelněji; Janotovy písničky se střídají s Nohovými a oba už měli pár skladeb, k nimž se pak mohli i po letech vracet. V Janotově případě to spíše byly jen zárodečné podoby. Třeba Speedy Gonzales, v konečné verzi velmi působivá píseň – podle jednoho jejího verše ostatně Janota pojmenoval knihu svých textů Kytaru s palmou (Torst, 2015), cover verzi natočila Mňága & Žďorp. Původní text je ovšem přímo neuvěřitelný: „Vzpomínám, ženský je pomlouvaly / že mají doma špínu / on věřil v ideály / a nechápal, proč špína znamená vinu // Tak jim udělali díru do duše / zvanou sociální případ / matka byla s nervama na dně / on zpackal pomalu každej češtinskej diktát // Jeho matka šla s prádlem na půdu / byla to hysterická ženská / řekla Nechci, aby syn si rozbil hubu / jeho táta byl parchant, ale bojoval za svobodu Československa.“ Z něčeho tak zoufalého se opravdu nedalo poznat, že v Janotovi dříme vůbec nějaký talent. Na počátku osmdesátých let se prostě na české hudební scéně udál podivuhodný úkaz: z třicetiletého nenápaditého folkaře se náhle stal mimořádně talentovaný skladatel, textař, kytarista a zpěvák, člověk s ohromným pódiovým charismatem. Hodně to souviselo se vznikem souboru Mozart K. v roce 1980. Jeho zvuk a repertoár se ustaloval jen pozvolna, ale velmi brzy bylo jasné, že se vskutku rodí něco výjimečného. S Janotou hráli Miloš Vojtěchovský na harmonium a mandolínu, saxofonista Jan Štolba (z Originálního pražského synkopického orchestru), kytarista a sitárista Emil Pospíšil (citlivý doprovazeč řady osobností českého folku – Merty, Voňkové, Veita, Lutky, Plíhala, také spoluhráč Vlastimila Marka), někdy také perkusista Miroslav Kodym nebo bubeník Martin Rychta.
hobby_2„Mozart K. je vlastně zkratka, protože původní název byl Mozartovy koule. Nevznikl proto, že bych se chtěl přiživit na jménu génia, jak to vypadá teď po zkrácení, ale podle výborného cukroví, co ho dělají v Salzburku. Jsou to čokoládové koule, 1,5 cm v průměru, složené z velice tenoučkých vrstev, z nichž každá je z jiné cukrovinkové hmoty. Když je člověk vidí, tak nevěří vlastním očím, že je to možné udělat. Fascinovalo mě to natolik, že jsem si umanul použít názvu Mozartovy koule pro skupinu. Ale potom, když jsem přišel na Svaz hudebníků, tak jsem si uvědomil, jaká je to blbost. Jelikož už nebyl čas vymýšlet něco nového, jen jsem název zkrátil.“ (Citace pochází z rozhovoru pořízeného na Folkovém kolotoči 1982.)
Vývoj skupiny je docela dobře zdokumentován živými nahrávkami. Brněnský koncert z dubna 1981 ukazuje trio Janota, Vojtěchovský a Kodym. Celkově působili ještě dost těžkopádně, nové skladby jsou někdy jen tak letmo nahozené. Poslouchat se to moc nedá, ale směšného na tom není vůbec nic: nahrávka ukazuje zrod něčeho skutečně vzrušujícího, otevírání nových obzorů. „Tón na harmoniu vzniká postupným rozechvíváním kovových jazýčků a ozve se po stisknutí klávesy se zpožděním tím větším, čím hlubší je tón. Urputný, až zahryznutý zvuk Mozartu K. byl tedy osudově dán už volbou nástrojů – aby kapela,šlapala‘, musel by hráč na harmonium tisknout klávesu snad o sto let předem. V kapele se snilo ještě o zvuku violy a niněry, dnes bychom to možná označili za world music. Místo niněry ale přišel Emil Pospíšil s neobvyklými purplovskokaťáckými sóly na elektrickou kytaru, a to vše jen proto, že se stal podnájemníkem komůrky přilehlé ke zkušebně a nebylo fyzicky možné, aby se dění v kapele nezúčastnil.“ (napsal Janota v textu pro booklet alba Jako měsíc).
Janota psal jednu skvělou píseň za druhou, průběžně dál vystupoval i sólově, mnohé skladby ostatně nikdy s kapelou nehrál. Konzervativnější posluchači měli právě tento folkový repertoár nejraději. Některé z jeho sólových písní oficiálně vyšly až teď, coby součást prvního a druhého disku kompletu Ultimate Nothing. Patří mezi ně i skladba Prvnička, u níž je Janota kupodivu uveden jako autor hudby, i když porovnání s Donovanovou písní Jersey Thursday (album Fairytale, 1965) ukazuje skutečného skladatele zcela jasně.
hobby_3V roce 1982 už byla Janotova vystoupení pro část publika opravdovou senzací. Pro některé samozřejmě ne, jak Oldřich jednou zavzpomínal: „Při vystoupení na ostravském Folkovém kolotoči ušel Malý Bobeš jen o vlásek zdrcující kritice, kterou na něj do festivalového věstníku chystal tehdy debutující Jarek Nohavica, spolu s brněnským novinářem Kravkou. Píseň je popudila jako intelektuálský blábol. Já naopak trpěl podivnými pocity z písní Blues o velkých prdelích a Racek, bílý ambasador, které jsem jako jediné zaslechl z Nohavicova vystoupení. Karmická odplata mě čekala o půl roku později na ostravských kolejích VŠB, kde jsem hrál před Jaromírem Nohavicou v první polovině. Takové pohrdání a nenávist, jaké se zračilo v očích něžných dívek zaplňujících první řady, jsem ještě nezažil. Naprosto zmaten jsem se nakonec zachránil útěkem do šatny. Když jsem po přestávce uslyšel poprvé Nohavicovy hity o Martině a heřmánku, Jakubovi a braní za vojáka, když jsem viděl pohlcující žár, který se objevil v očích přítomných dívek, došlo i mně velice rychle, že jsem na Kolotoči propásl korunovaci krále českého folku.“
Janota se v míře popularity s „králem českého folku“ jistě nemohl měřit, o to víc mu však tleskala jiná část publika (a nebyla to jen ta kategorie posluchaček, kterým Nohavica uštěpačně říkal „mystické folkové ženy“). Oldřich zároveň nepatřil k těm, kdo byli schopni pragmaticky rozvíjet hudební kariéru, usilovat o vydávání desek a podobně. Sám se sebou nebyl spokojen, v roce 1982 řekl: „Co se týče mě samotného, získal jsem dojem – a teď už vlastně jistotu, že se pro mě jedno období uzavřelo. Můj přínos folku už skončil. Nechci žít z podstaty, tedy z toho, co mám. Určité věci je nemožné opakovat. Řadu jich už vidím jinak než dřív, nemohu je lidem ukazovat takové, jaké už pro mne nejsou. Prostě pomalu končím.“
Janota samozřejmě nekončil, jen se chtěl víc distancovat od folkové scény. „Začínám mít dojem, že se kolem folku v poslední době vůbec nic neděje.,Bigbíťáci‘ – ano, tam jsou dobré zjevy. Ovšem ve folku – bída. Jádro je asi v tom, že lidi, kteří v šedesátých letech začínali, jsou vlastně stále špička.“ Ve skupině Mozart K. tak začaly nabývat na síle experimentátorské tendence, byť někdy vytvářené spíše shodou okolností. Třeba zvuk rušičky v písni Třešňový sad: „Ze stožárů na Strahově vysílal generátor do všech středočeských domácností pravidelný bublavý rytmus na jedné frekvenci, jakousi obdobu tehdejších avantgardních pokusů amerického minimalisty La Monte Younga, který bavil své přátele tím, že jim nepřetržitě pouštěl z generátoru jeden tón. Ačkoliv Pražáci poslouchali tón z Petřína celé dny, ba roky, do dějin moderní hudby nevstoupili, přestože bublání tehdy šprýmovně překrývalo vysílání rádia Svobodná Evropa z Mnichova a vytvářelo inspirativní koláž hluků a slov, jakési babylónské zmatení jazyků. Suše úředně se to nazývalo rušení, ochrana před ideologickou diverzí. Ve strahovském klubu 011 byl lamonteyoungovský poslech rušičky zvlášť čistý, protože po zapnutí tamější aparatury se mikrofony změnily v antény a věrně přenášely bublání do reproduktorů. Zoufalý umělec tehdy seděl před koncertem u reprobedny s kytarou a měl pocit, že nelze-li zvuk rušičky odstranit, nezbývá než mu podřídit koncert. Hned s prvním akordem se naštěstí ukázalo, že rušička nádherně ladí v otevřeném gis moll a rytmus vyvolává perkusivní, až santanovskou náladu. Aby soubor Mozart K. mohl tuto pohodu dál věrně přenášet na koncertech po ČSSR, vozil s sebou tranzistorové rádio, na kterém se vždy před začátkem písně rušička (Svobodná Evropa) vyladila. Ukázalo se bohužel, že pokrytí území rušičkou je nedbalé, poplatné tehdejšímu celkovému lajdáctví, že někde je rušička slyšet jen velmi slabě, či vůbec ne. Bylo proto nutné znovu na Strahově rušičku nahrát kvalitně na kazetu a pouštět ji z kazety.“
Na jaře 1983 Oldřich skupinu Mozart K. rozpustil a začal hledat ty „dobré zjevy“ mezi bigbíťáky. Z předchozí sestavy dál počítal pouze s Janem Štolbou, novým spoluhráčem se stal kytarista Pavel Richter. „Vlasta Marek se mnou dělal rozhovor do svého samizdatového časopisu. Pak jsem se od jedné Janotovy přítelkyně dozvěděl, že si to Oldřich přečetl a prý říkal, že ten Richter není tak úplně blbej. Krátce nato volal, že hraje s nějakým Honzou Štolbou, kterýho jsem neznal, a že by chtěl, abych hrál s nimi. Přišli za mnou domů, spustili písničky jako Stavy vody nebo Protínáme kruhy. Já jsem k tomu improvizoval na kytaru. A Oldřich hned řekl, že je to dobrý a že pozítří budeme vystupovat na Petynce na nějakým festivalu.“
Richter nedlouho předtím přestal hrát s Mikolášem Chadimou, teoreticky ještě fungovala skupina Marno Union, ovšem byla to kapela bez přehrávek, bez šance koncertovat, bez perspektivy. Čas na hraní tedy Pavel měl, ale zájem folkového zpěváka ho udivil. Sám si o něm totiž nic dobrého nemyslel. „Poprvé jsem Janotu viděl na Pražských jazzových dnech v Holešovicích, kde hrála skupina Pentagram. Vlastně jsem to ani moc neposlouchal, protože mi to přišlo naprosto směšný, jen jsem si říkal –,Panebože, co je to za idioty?‘ Pak jsem s Oldřichem měl ještě jeden zážitek, v roce 1981. Jel jsem s Drvotou a přednatočeným páskem na festival někam na Moravu. Jinak tam hráli Merta, Voňková. Jako první vystoupil Janota – myslím, že s Emilem Pospíšilem. Strašně se mi to nelíbilo, na jevišti pořád vedl takový ty folkový kecy. Naopak Merta se mi líbil, obdivoval jsem, jak hraje na kytaru, a Voňková – to pro mě byl vyloženě zážitek. Ale Janota byl hrozný.“
Pavlovy zážitky skutečně nevzbuzují dojem, že si s Oldřichem byli muzikantsky souzeni. To se ale rychle změnilo. „Vlastně jsme ani moc nezkoušeli. Ty koncerty v triu ještě nebyly dotažené, brzo se však připojil Luboš Fidler, což celkovému zvuku velmi prospělo. Upevnily se tím tendence, které jsme s Fidlerem už dlouho prosazovali. Zase byla jen jedna zkouška a hned se jelo na čtyřdenní turné.“
hobby_4Přechod od „gotického jazzfolkového maglajsu s rockovou špicí“ (jak sám Janota charakterizoval skupinu Mozart K.) byl po zvukové stránce razantní, ale zpočátku ho nedoprovázela velká obměna repertoáru. Hráli několik starších skladeb (Protínáme kruhy, Proluka, Čekání, Jinonický dvůr, Měsíc nad Radlicemi, Místní blázen, Hotel Savoy), nová aranžmá však skladbám dávala odlišné, někdy až fascinující zvukové rozměry. Janota však měl i tři velmi výrazné nové písničky (Stavy vody, Neviditelné věci, Ve výkladní skříni – vesměs upravené Štolbovy básně). Po hudební stránce se (hlavně ty první dvě) zřetelně lišily od předchozí Janotovy tvorby a jasně se vymykaly zažitým českým představám o folku.
Bylo zřejmé, že Janota teď hodně poslouchá minimalistické skladatele: „Nějakým způsobem je minimalismus přítomný v samotné hře na kytaru, protože člověk nacvičuje rozložené akordy, nacvičuje si je vybrnkáváním pořád dokolečka. Mně se to tím otevřelo jako cesta, takže jsem to svým způsobem používal. Ale krystalizace, že jsem se k minimalismu mohl pak úplně přihlásit, když jsem pochopil, že jej takto mohu používat, přišla s tím, když jsem slyšel věci od amerických minimalistů Phila Glasse a Steva Reicha. Ale nejvíc rád jsem měl Terryho Rileyho. Ten mi byl úplně nejbližší.“
V rámci experimentování a plánovitého udržování nejistoty ve skupině Janota ještě znovu zkusil využít harmonium. „To byla taky dobrá historka,“ vzpomíná Richter. „Přijeli jsme na Petynku a kolem nás se motal nějaký kluk, byl s námi v šatně, nikdo nám ho nepředstavil, on taky nic neříkal. Šli jsme na procházku, zakouřit si před koncertem trávu, a přitom se jen tak mimochodem vyklubalo, že to je Miloš Vojtěchovský. Nevěděl jsem, že spolu předtím hráli, já jsem Mozart K. nikdy neslyšel, Oldřich před námi svou minulost tajil. Jednou jsem u něj viděl kazetu, na které bylo napsáno Mozart K. Chtěl jsem si ji poslechnout, Janota slíbil, že mi ji půjčí; opravdu mi ji pak přinesl, ale mezitím ji smazal. Takže Janota nám před koncertem na Petynce vůbec neřekl, že tam bude nějaký Vojtěchovský s harmoniem, prostě nás postavil před hotovou věc. Ale my jsme na to nic neříkali – konfliktní témata se vůbec neřešila, nikdo se na nic neptal, protože to bylo,trapný‘. Tehdy jsem za svou hlavní kapelu pořád považoval Marno Union. Ale s Janotou to šlo dopředu jakoby samo od sebe, a to se mi líbilo. Dost jsme koncertovali, záhadně i za nějaký peníze – každý jsme dostávali za koncert asi stovku. A naše hraní se stále zlepšovalo.“

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *