Ondřej Adámek patří v zahraničí k nejhranějším soudobým českým skladatelům, skladby si u něj objednali Berlínští filharmonikové, Londýnský symfonický orchestr nebo Symfonický orchestr Bavorského rozhlasu, ale také soubory zaměřující se na soudobou hudbu, jako Ensemble Modern, Ensemble intercontemporain, Klangforum Wien a obdobně zaměřené festivaly jako Varšavský podzim. Velkou pozornost vyvolaly jeho Airmachines, což byly fujary a píšťaly napojené na gymnastické míče, které byly zajímavé nejen zvukově, ale také vizuálně, protože trochu připomínaly ruce. Když je Adámek využíval, musel pracovat s mikrotóny. V posledních letech hodně pracuje s lidským hlasem, vede vokální soubor N.E.S.E.V.E.N. V únoru zahrál Symfonický orchestr Českého rozhlasu jeho nové dílo Thin Ice, které hodně stavělo na energii a čerpalo z folkloru. Na Pražském jaru bude uvedena v české premiéře jeho skladba Where are You? a komorní duo Chamber Nôise.
Co pro vás znamená uvedení vašich děl na Pražském jaru?
Obě skladby už existují, takže hlavní práce je za mnou. Já přijedu jenom pro tu radost slyšet to ještě jednou. Where are You? je pro mě jedna z mých nejdůležitějších skladeb. Jenom na sestavení textu jsem pracoval šest měsíců, do toho se mi narodila druhá dcera, takže to bylo významné období. Měl jsem plno nápadů, musel jsem prozkoumávat plno textů a k tomu přicházely další, které jsem potkával ve svém životě. Každý z použitých textů, které jsou všechny o hledání něčeho duchovního, Boha nebo smyslu vesmíru, přichází z jiné kultury, z jiné doby. Ale nebylo to povrchní hledání. Buďto mi už léta ležely na stole jako španělská Saeta, což je vlastně vyznání přímé lásky ke Kristu, nebo jsem na ně narazil třeba v Kyjově na folklorním festivalu, kde se zpívalo: „Kdo víno pije, muzice platí, vezmou ho do nebe andělé svatí, všeci rohatí.“ Texty k Where are You? mi takto poskládal život. Trvalo to strašně dlouho, a už s tím vznikala hudba. Do toho přišel covid, takže byl čas a klid na práci. Pak byla světová premiéra v Mnichově se Simonem Rattlem a Magdalenou Koženou, s níž to bylo velmi inspirativní setkání. Mnoho zkoušek, koncert bez publika, já sám v sále… Všechno bylo magické.
Co je mimořádného na spolupráci s Magdalenou Koženou?
Magdalena je výjimečná. Obecně rád pracuji se zpěvačkami a zpěváky. Když bych měl mluvit o těch nejlepších, polovina z nich nějak akceptovala, že jsem poměrně experimentální skladatel a že musí někdy třeba zpívat ploše, bez vibrata nebo polomluvou. Druhá polovina by to odmítla, ale když vezmeme ty nejnadanější, tak teď by do toho polovina se mnou šla. S některými bych potřeboval den, abychom našli „šeptající“ zpěv, s jinými to může trvat třeba celý týden.
Magdalena má něco navíc. Přicházel jsem za ní s fragmenty a ona mi je jako zrcadlo v reálném čase okamžitě s hlubokou hřejivostí vracela. Je zvláštní, přirozený talent. Teď už jsme i velkými přáteli, ale tohle přátelství vzniklo až dva roky po začátku naší spolupráce. Do té doby jsme byli distingovaní kolegové, vykali jsme si, v jednu jsme se sešli na zkoušku, ona ve tři odcházela, já jsem psal dál, a ona mi to pak vždycky na další zkoušce zazpívala. Krásně to fungovalo. Ještě den před premiérou jsem ji trápil s veškerou dynamikou, s crescendy a pianissimy. Dneska jsme úplně jinde. Nedávno zpívala Where are You? v Paříži, asi podesáté. Výborná byla už na premiéře, ale nyní do toho přichází až hypnotizující rovina, kdy dokáže strhnout celé publikum, včetně mě.
Na Pražském jaru ale zazní ještě jedna skladba. Můžete ji přiblížit?
Chamber Nôise je moje velká radost. Je to jedna z mála mých komorních skladeb, mám ještě jednu pro sólové housle a dva smyčcové kvartety, zbytek je pro ansámbly, orchestry, sbory. Chamber Nôise vznikla pro přátele, pro Delphine Bironovou a Yanna Dubosta ve chvíli, kdy jsem s velkým zpožděním dopsal druhý smyčcový kvartet a žil v takové až jakoby hysterii. Ruka se neuměla zastavit a napsal jsem Chamber Nôise. Bez objednávky. Skladba je reakcí na mé zážitky z Japonska před dvaceti lety, na hlasy z divadel nó a bunraku a recitaci Sútry srdce. Snažil jsem se co nejvěrněji do posledního detailu vniknout do těchto zvuků nebo rituálů a přepsat je pro dva evropské hudebníky. Provedli ji výborně a mnohokrát. Pak se ji naučilo ještě několik dalších interpretů jako Paul Cannon a Eva Böcker z Ensemble Modern, se kterými jsem taky pracoval a kteří ji zahrají v Praze.
Obsazení cella a kontrabasu však není úplně obvyklé. Lákají vás hluboké tóny?
Dřív jsem rád používal extrémní tóny, vysoké i hluboké, ale s věkem se dostávám zpátky ke klasickému středu, takže se už dneska nebojím žádného rejstříku.
Vy jste byl hodně spojován s experimenty a s elektronikou. Ještě se jim věnujete, i když svůj nejznámější projekt Airmachines, kdy vzduch z gymnastických míčů rozezníval flétny a píšťaly, už dál nerozvíjíte, nebo je doba hledání za vámi?
Experiment je pro mě zásadní v každém projektu, u každého chci, aby byl pro mě něčím novým, nějakou výzvou, abych si něco vyzkoušel. V opeře Unmögliche Verbindung v Bregenzu s Ensemble Modern jsem dirigoval a zároveň zpíval, mluvil a lehal si na zem. V Seven Stones hraju na buben a diriguju. V každém projektu si chci zablbnout a zařádit a většinou to dobře dopadne. Elektroakustická hudba pro mě byla obří zážitek, už ta možnost, že jsem směl do studia, že jsem si tam směl všechno osahat a v ohromné rychlosti se s tím vším v roce 2010 v Paříži naučit pracovat. Vytvořil jsem několik skladeb, dostal jsem ceny, ale pak mi jasně došlo, že chci trávit čas v tichu, v přírodě, u papírů anebo s hudebníky v sále. Nechci trávit čas u počítače.
Ale elektronice se můžete věnovat i bez počítače.
No to je pravda, obdivuju staré synťáky, které se propojují kabely a otáčí se knoflíky. Jsou absolutně experimentální a nikdo neví, co se ozve, jenže do těch jsem ještě nepronikl. Mým posledním elektroakustickým projektem byly Airmachines. Nedávno jsem však zjistil, že práce s elektronikou a v elektroakustickém studiu jasně definovala/určila techniku mé orchestrální práce.
V čem?
V Extázi svaté Terezie ve Where are You? zpívá Magdalena melodii, která se najednou rozplyne v prostoru, a z reality se dostáváme do budoucnosti a do minulosti, do vzpomínek a do podvědomí. Vytvářím echo, reverb, chorus, ale nepoužívám k těmto efektům knoflíky, prostě je přepíšu do not. V tomto ohledu se mnou elektroakustická hudba žije velmi úzce.
Magie skladatelské práce je v tom, že skladbu slyšíme a představujeme si dřív, než vznikne. Pak se vytvoří partitura, kterou ale neslyšíme reálně, jen vnitřním sluchem. Slyšíme ji až v průběhu procesu zkoušek. V elektronice něco slyšíte hned, nějak na to reagujete, opravíte to…
Ale i v elektronice můžete začít s tím, že si kompozici napřed představíte, promyslíte v hlavě a pak ji provedete.
To je pravda. Možná jsem měl tendenci hned něco slyšet, pak to opravit a znovu to slyšet, a to mě unavuje.
Lidský hlas stejně nic nenahradí.
To ne. Možná veškerá instrumentální a elektronická hudba představuje jakousi naši touhu dospět až k dokonalosti lidského hlasu. Pracuji s hlasem intenzivně posledních třicet let. Díky Magdaleně Kožené jsem si uvědomil něco, co jsem nikdy předtím nevnímal. Že zpěvák není jen někdo, kdo zvládá techniku, rychle se naučí noty a má silnou přítomnost na scéně. Je to člověk, jehož hlas touží ostatní slyšet.
Na konci února jste v Praze se Symfonickým orchestrem Českého rozhlasu představil velmi energický druhý houslový koncert Thin Ice dedikovaný houslistovi Christianu Tetzlaffovi, který měl světovou premiéru jen o dva týdny dříve v Paříži. Jak byste jej přiblížil?
Je založen na úplně jednoduchém principu. Na začátku je radost, tanec, folklor, rytmus, až se to úplně nedá zvládnout a jde to úplně přes čáru. Utne to hluboký hlas shůry. Nastane ticho, temno a do toho zazní hlas, který odpovídá jakoby omluvou a výmluvou. Pak přijde snaha zase to celé roztancovat a hlas shůry to opět utne, až vznikne vnitřní boj mezi tímto hlasem svědomí, nebo jak to říct, a hlasem, který by si zablbnul, ale už nesmí.
To je docela aktuální. Jak vnímáte dobu, kdy uplynuly čtyři roky od velkého ruského vpádu na Ukrajinu?
Žijeme v době, která je silně disharmonická a velice smutná a velice agresivní. Ale pořád platí slova z Bhagavadgíty, která zazní na konci Where are You?: „Ten, kdo mě hledá všude a vidí v každém, ten mě nikdy neztratí.“ To platí, i když vím, že moji sousedé strašně trpí a že je to veliká nespravedlnost a že jim neumím pomoct, i když bych měl samozřejmě pomoct okamžitě.
Vidíte nějaký smysl světa, máte pocit, že někam spěje?
To já nevím. Svět je poměrně velká a složitá záležitost, ale trošku to vypadá, že se řítíme do propasti. Já se však absolutně nevidím v nějakém předvídání budoucnosti. Řícení se do propasti však není jenom agrese na Ukrajině, ve Venezuele a Íránu, ale naprosto rozbitá soustředěnost všemi reklamami, mobily a obrazovkami. Rozhodl jsem se, že budu žít s obrazovkou třicet minut denně a zbytek v přírodě tvůrčí činností. Je nutné se takhle rozhodovat, soustředit se na základní hodnoty, na oční kontakt, na to být spolu, spolu si poslechnout koncert atd. Člověk o to musí bojovat.