Ondřej Adámek patří v zahraničí k nejhranějším soudobým českým skladatelům, skladby si u něj objednali Berlínští filharmonikové, Londýnský symfonický orchestr nebo Symfonický orchestr Bavorského rozhlasu, ale také soubory zaměřující se na soudobou hudbu, jako Ensemble Modern, Ensemble intercontemporain, Klangforum Wien a obdobně zaměřené festivaly jako Varšavský podzim. Velkou pozornost vyvolaly jeho Airmachines, což byly fujary a píšťaly napojené na gymnastické míče, které byly zajímavé nejen zvukově, ale také vizuálně, protože trochu připomínaly ruce. Když je Adámek využíval, musel pracovat s mikrotóny. V posledních letech hodně pracuje s lidským hlasem, vede vokální soubor N.E.S.E.V.E.N. V únoru zahrál Symfonický orchestr Českého rozhlasu jeho nové dílo Thin Ice, které hodně stavělo na energii a čerpalo z folkloru. Na Pražském jaru bude uvedena v české premiéře jeho skladba Where are You? a komorní duo Chamber Nôise.
Co pro vás znamená uvedení vašich děl na Pražském jaru?
Obě skladby už existují, takže hlavní práce je za mnou. Já přijedu jenom pro tu radost slyšet to ještě jednou. Where are You? je pro mě jedna z mých nejdůležitějších skladeb. Jenom na sestavení textu jsem pracoval šest měsíců, do toho se mi narodila druhá dcera, takže to bylo významné období. Měl jsem plno nápadů, musel jsem prozkoumávat plno textů a k tomu přicházely další, které jsem potkával ve svém životě. Každý z použitých textů, které jsou všechny o hledání něčeho duchovního, Boha nebo smyslu vesmíru, přichází z jiné kultury, z jiné doby. Ale nebylo to povrchní hledání. Buďto mi už léta ležely na stole jako španělská Saeta, což je vlastně vyznání přímé lásky ke Kristu, nebo jsem na ně narazil třeba v Kyjově na folklorním festivalu, kde se zpívalo: „Kdo víno pije, muzice platí, vezmou ho do nebe andělé svatí, všeci rohatí.“ Texty k Where are You? mi takto poskládal život. Trvalo to strašně dlouho, a už s tím vznikala hudba. Do toho přišel covid, takže byl čas a klid na práci. Pak byla světová premiéra v Mnichově se Simonem Rattlem a Magdalenou Koženou, s níž to bylo velmi inspirativní setkání. Mnoho zkoušek, koncert bez publika, já sám v sále… Všechno bylo magické.
Co je mimořádného na spolupráci s Magdalenou Koženou?
Magdalena je výjimečná. Obecně rád pracuji se zpěvačkami a zpěváky. Když bych měl mluvit o těch nejlepších, polovina z nich nějak akceptovala, že jsem poměrně experimentální skladatel a že musí někdy třeba zpívat ploše, bez vibrata nebo polomluvou. Druhá polovina by to odmítla, ale když vezmeme ty nejnadanější, tak teď by do toho polovina se mnou šla. S některými bych potřeboval den, abychom našli „šeptající“ zpěv, s jinými to může trvat třeba celý týden.
Magdalena má něco navíc. Přicházel jsem za ní s fragmenty a ona mi je jako zrcadlo v reálném čase okamžitě s hlubokou hřejivostí vracela. Je zvláštní, přirozený talent. Teď už jsme i velkými přáteli, ale tohle přátelství vzniklo až dva roky po začátku naší spolupráce. Do té doby jsme byli distingovaní kolegové, vykali jsme si, v jednu jsme se sešli na zkoušku, ona ve tři odcházela, já jsem psal dál, a ona mi to pak vždycky na další zkoušce zazpívala. Krásně to fungovalo. Ještě den před premiérou jsem ji trápil s veškerou dynamikou, s crescendy a pianissimy. Dneska jsme úplně jinde. Nedávno zpívala Where are You? v Paříži, asi podesáté. Výborná byla už na premiéře, ale nyní do toho přichází až hypnotizující rovina, kdy dokáže strhnout celé publikum, včetně mě.
Na Pražském jaru ale zazní ještě jedna skladba. Můžete ji přiblížit?
Chamber Nôise je moje velká radost. Je to jedna z mála
