Trochu (sympaticky) naivní, letorou středoškolská kapela, našeptává cosi vždy při setkání s dalšími alby Hromosvodu. Ale ouha, to se jen přihlásil o slovo strýček stereotyp. Alba Zimní čas (2010), Divoký ticho Žižkova (2015) a dál jsou dávno zralá. Z původní skupiny mnoho nezbylo. Dávno v ní hrají ostřílení profesionální muzikanti jako basista Jaryn Janek nebo houslistka Hana Vyšínská (Český národní symfonický orchestr, Inflagranti, Mydy Rabycad a jiné žánrové přemety). Na desce vydatně hostuje třeba multiinstrumentalista Matěj Belko. A stejně tak principál nabral zkušenosti životní i muzikantské, kvůli roli sidemana Vladimíra Merty či Luboše Pospíšila.
Ale on ten prvotní dojem přece jen úplně neklame. Klukovství z Fenclových folkrockových písniček pořád dýchá. Vlastně by se deska mohla jmenovat Sen nenasytných věčných kluků. „S každým dalším douškem zlata neprodleně mládnu / zalejvám si v sobě kytku přece neuvadnu / myšlenky jak mocnou silou prorážejí stěny / jenže ráno vracejí se odmocněný,“ zpívá Fencl v titulní a zároveň úvodní písni. Výstižné a přesvědčivé. Do textů se vedle rozverností (Všecky jsou stejný) i posmutnělých lascivností (Holka z konce března) dostalo i pár odrazů životních hořkostí (Hráli jsme do rána) a hodně sentimentu (Bylo nám míň, V kapkách rosy), zato naštěstí žádné moralizování. Nejzdařilejší text? Možná Ramzová, kde se Fencl představuje jako empatický pozorovatel.
Muzika těší pestrými aranžmá, byť je vlastně krajně konzervativní a předvídatelná. Občas Fencl jako skladatel sklouzne k vyloženým klišé (Zemřelý město). Což ale k „civilně poetickým“ písničkám vlastně nejlépe sedí, tudíž v tomto případě nejde o výtku. Akorát snímek na obalu spolu s titulem desky trochu mate tělem (během), evokuje obsah mnohem povrchnější. Dlouholeté příznivce vynálezu Prokopa Diviše ovšem nesplete ani neodradí.