Ondřej Galuška: Je těžké se vyrovnávat s tím, kam věci směřují

Výmluvný je u nové nahrávky Ondřeje Galušky už jen její samotný název Stručný úvod do filosofie marnosti. Chce se u něj věřit, že je myšlen pouze sarkasticky; jenomže některé skladby jsou tak trefným komentářem či jen do detailů výstižným reflektováním současné reality, že je skoro až s podivem, že s tím tématem někdo přišel až nyní.  Ale nejde jen o texty – hudba je to navýsost experimentální a zkoumající možnosti, a autor společně s producentským vkladem slovenského zvukového všeuměla Pjoniho vytvořil opravdu nezvykle silnou desku, ke které bude zajímavé se i opakovaně vracet.

Jaké to je, být dnes filozofem?
Vždycky mi připadá trochu legrační, když to někam jako povolání píšu. Ano, vystudoval jsem Filozofickou fakultu, přímo obor Filozofie a religionistika. Ale nedávno, když jsem psal jednu práci, tak jsem si znovu uvědomil, že v tom, že se tomu věnuji, mě hodně ovlivnil Miroslav Petříček. Na jeho přednášky jsem chodil od začátku až prakticky do konce studia, a mám pocit, že jeho přístup je hodně jiný. Vždy se snažil myšlení rozvíjet nečekanými směry. Říkal například, že vlastně vůbec nevíme, co to znamená myslet – jen to zkoušíme, a je to neustálý a tvořivý proces. A tudíž není jednoduché říci, co to vlastně je ta filozofie a kdo je filozof. Takže já si vlastně příliš netroufám se označit za filozofa, a rozhodně ne za profesionálního filozofa. Jen zkouším uvažovat kreativně, tak jak mě k tomu Miroslav Petříček vedl. 

Téma marnosti, které sis vybral jako stěžejní pro své nové album i knihu, by se asi snadno dalo aktuálně označit jako „celospolečenské“. Kdy se zrodilo u tebe?
To album postupně vznikalo asi tři roky. A prvotní impuls se objevil ve chvíli, kdy mě napadl název Stručný úvod do filosofie marnosti, který mi přišel jako hodně vtipný slogan. To ovšem bylo teprve v počátcích pandemie a vůbec jsme si nedovedli představit, co všechno nám přinese, a jaká omezení a změny nás čekají. S postupující situací se pak ta ironie nějak začala vytrácet, až ji bizarní realita zcela zanechala za sebou. S ohlédnutím se mi dnes zdá, že ve chvíli, kdy mě ten název napadl, to byl ještě dobrý vtip, ale dnes už dávno není, protože těch „jobovek“ mezitím přišlo tolik, že to nikdo nepředpokládal. A je hodně těžké se vyrovnávat s tím, kam věci směřují, a co nás možná ještě v tom směru čeká. S tím, jak jsou dnes lidé vůči sobě vyhranění, a s tím, že se vrací takové věci „ze středověku“, jako je válka v Evropě nebo víra v různé bludy. Tedy návrat něčeho, s čím jsme, alespoň někteří, už moc nepočítali. 

Nicméně tvou asi nejpopulárnější skladbou je titulní písnička Hřebejkova filmu Svatá čtveřice. Což je z mého pohledu naprostá esence lehkosti, bezstarostnosti, optimismu a pravého opaku toho všeho. Takže to téma konkrétně u tebe překvapuje ještě mnohem více.

To téma skutečně nakonec není tak humorné a tak nadnesené, jak původně mělo být, což mě trochu mrzí. Ale zas o to víc získává na síle ta marnost.

Album je vydáno jako sólové. Uvědomil jsem si u toho, že vlastně vůbec nevím, jak na tom jsou tvoje kapely Eggnoise a The Odd Gifts – zda ještě existují, anebo už ne, nebo zda jsou jen v hibernaci. A proč novinku vydáváš jen za sebe a ne pod názvem kapely?

Může to vypadat složitě, ale je to vlastně jednoduché v tom, že stále hraju s těmi samými muzikanty. Ať už je to sólově s doprovodem, pod značkou The Odd Gifts nebo – což teď dlouho nebylo – jako Eggnoise, ten základ, tedy muzikanti Michal Nosek, Jaryn Janek, Jan Mizler, je stále stejný. A důvod, proč právě toto album vychází jen pod mým jménem, je pouze ten, že vychází společně a je provázané s knížkou, u které je pochopitelně jasné a přiznané autorství. Druhý důvod je ten, že písničky jsou tentokrát všechny v češtině a některé jsou i hodně osobní, takže mi dávalo větší smysl je prezentovat pod svým jménem. Kdyby to bylo pod anglickým názvem a jako kolektivní projekt, poněkud by to nedávalo smysl. Ale lidi tam převážně hrají opět ti stejní, pořád ta samá koncertní parta.

 

Výmluvný je u nové nahrávky Ondřeje Galu . . .

Tento článek je dostupný předplatitelům UNI magazínu

Přidat komentář