Brněnský multiinstrumentalista Ondřej Kyas je nejviditelnější jako člen kvarteta Květy, ale doprovází i další interprety, skládá moderní vážnou hudbu i hudbu pro divadlo a ve vší nenápadnosti si pro radost s tříletou pravidelností nahrává i svá žánrově stěží zařaditelná sólová alba. S letošním jarem vydaná dvojitá porce je už jeho čtvrtá – a zároveň hudebně nejpestřejší.
Úvod první desky ovšem „klame tělem“ – otevírají ji dvě příjemné, letně odlehčené písničky a až s tou třetí Stojíš v tramvaji, nastupuje zadumaný minimalismus, který je pak nejčastější spojnicí celé nahrávky. Vstřícné melodie a tradiční písničkářství se sice ještě občas na skok vrátí, ale zamyšlené a neveselé repetice jsou tu tentokrát tím určujícím. Jen občas se vše rozvine do sice komorně intimních, ale bohatě proaranžovaných skladeb. Ještě patrnější je to na druhém albu, jisté lahůdce pro příznivce Oldřicha Janoty. Hodně se tu experimentuje se zvukem, nechybí terénní samply, minimalismus skladeb protkávají nitky ambientních nálad. Často i začnou nějakým prostým motivem, třeba vzorově folkovou kytarou, ale vždy se to pak nějak zvrtne a zacyklí do temného kolovrátku, vzbuzujícího neklid a nervózní pocit, že je něco jinak, než by mělo být. Avantgardně pojaté hudební motivy pak skvěle podporují i texty, které si pohrávají se surreálnem i dadaistickými obrazy („Na nočním koncertě / tiskla se ke mně / zjevně jedovatá dívka / jejího koně / potkal jsem pak / u stánku na horký mramor…“), ale prozrazují i zcela konkrétní zážitky a místy připomínají i cosi na způsob deníkových záznamů ze všech stran útočících nápadů. Všudypřítomná melancholie písním pak dodává atmosféru art-filmových soundtracků – nic není dopovězeno a málokde jsou obrazy jasné a konkrétní. Na hitovost či výrazné slogany můžeme rovnou zapomenout. Ty skladby se jen pomalu dostávají pod kůži i do paměti, ale o to víc pak svou magií dokážou okouzlit.