Nejlíp se prý cítí v pozici sidemana, ale přesto už mu letos na jaře vyšlo čtvrté sólové (dvoj)album. Hraje na několik nástrojů, aranžuje, učí, zpíval ve sboru, skládá hudbu napříč žánry, a to jak tu moderní, tak i tu tzv. „vážnou“. Z rozhovoru jsem odcházel trochu s pocitem marnosti, že jsme vše jen lehce „naťukli“, a že na každé z probíraných témat bychom potřebovali alespoň několik hodin… Jenže výsledný text by se pak nevešel, ani kdyby zabral celé číslo… Ondřej Kyas je totiž něco jako koncentrát z několika umělců.
Přemýšlel jsem, že jsem tě asi úplně poprvé zaregistroval, když jsi v kapele Mucha nastoupil jako baskytarista namísto Martina Kyšperského. Doporučil tě on?
Ano. Když došlo k situaci, že se Mucha rozjela a Martin přestával stíhat své další aktivity, protože koncertů začalo přibývat a on asi nepředpokládal, že jich bude tolik, byl jsem osloven. Přede mnou myslím zkoušeli i jiné lidi, já jsem pak ale přišel na zkoušku, zahrál, oni řekli: „Fajn,“ a bylo to.
Odkud jste se s Martinem znali? V té době jsi ještě nehrál ani s Květy.
To bylo někdy na podzim 2014, k personální proměně v Květech došlo až potom. Poprvé jsme se s Martinem potkali dávno předtím, na jednom z prvních koncertů Čvachtavého lachtana, kde hrál třeba s Tomášem Vtípilem. Bylo to v klubu Skleněná louka, a když jsem tam přišel, viděl jsem takového podivného týpka, jak tam hraje na basu zády k publiku a divně se u toho kroutí. A říkal jsem si: „Co je tohle za úchyla?“
Pak jsme se ale začali potkávat na společných koncertech, v té době jsem hrál s takovou pseudo-psychedelicko-jazzovou kapelou Lunochod, kterou jsem měl už od gymplu.
Měl jsi ještě před Muchou hodně kapel?
Jo, byly toho spousty. Nejdřív to na gymplu byly kapely, které hrály převzaté věci, a kde jsem hrál na basu. S Markem Laudátem, co teď hraje v Budoáru staré dámy, jsme třeba hráli Led Zeppelin – on byl už tehdy hodně šikovný a ta kytara Jimmyho Page mu vážně šla. Ale já jsem měl tou dobou velké ambice, a to i autorské. Paralelně jsem tak začal skládat vážnou hudbu a i psát písničky. A v těch nejprimitivnějších domácích podmínkách i nahrávat. Takže přišel ten zmíněný Lunochod, se kterým jsme hráli hlavně instrumentálky a kde jsem hrál na klávesy. Taky jsme měli projekt s dnešním filmařem Bohdanem Karáskem (dnes mimochodem bubnuje v kapele Ploy), se kterým se znám od třetí třídy. Spolu jsme natočili i „slavné“ album Noviny 2000, o kterém napsal Pavel Klusák jednu krátkou kapitolu do knihy Uvnitř banánu. Pak jsme s Bohdanem založili i velmi ambiciózní art-rockovou kapelu, která ale odehrála jen asi tři koncerty. A někdy okolo pětadvaceti jsem dostal chuť udělat „britpopový“ projekt Cute Kid, něco jako Coldplay nebo Placebo. To byl pokus, který pak taky vyhořel, asi po patnácti koncertech. Ale stihli jsme i něco natočit, bylo to zpívané anglicky a dodnes někteří mí známí mají ty písničky rádi. Tam jsem dokonce byl jako frontman.
Na jaký nástroj jsi začínal?
Nejdřív to byl
