Zhruba čtyři roky po pověstném Lochotínském skandálu, kdy byli z Československa vyhoštěni Die Toten Hosen a Einstürzende Neubauten, se konečně Zbořené novostavby dočkaly místo policejních obušků možnosti zabušit si trochu do našich diváků. A to opět díky současným dovozcům největší kvality z oblasti avantgardy – agentuře 10:15 Promotion. Hlavní šéf kapely Blixa Bargeld se nechal slyšet, že v případě, že to ani tentokrát nevyjde (jednalo se už o třetí pokus u nás vystoupit), asi se o to hodně dlouho snažit nebudou. Díky bohu (nebo spíše jakému si industriálnímu božstvu) se to nakonec povedlo!
Koncertu samotnému předcházela tisková konference, které se kromě Blixy zúčastnil ještě perkusionista F.M. Einheit a nějaká Blixova kočička, kterou náš fotograf párkrát blejsknul a odměnou se mu dostalo od Blixy několika oplzlých poznámek ohledně jeho činnosti v temné komoře. Po zkušenostech z Lochotína, kde jsem Blixu zažil přece jen v dosti nepříčetném stavu a vůbec jako člověka, s nímž je velice obtížná komunikace, jsem byl poněkud překvapen jeho uhlazeným zjevem a zdánlivou laskavostí. Záhy jsem však poznal, že je to v podstatě jenom maska a bavil jsem se zoufalými pokusy svých kolegů vytáhnout z obou členů skupiny nějakou kloudnou informaci. Chlapci se však většinou omezovali na výroky, že industriální hudba neexistuje (F.M.) či že veškerá hudba je industriální (Blixa), přičemž tu prý nejde o rozdílný pohled na věc. Na přání konkretizovat sólové projekty jednotlivých členů pak odpovídali jmény všech členů kapely tím, že každý něco dělá. Rozdíl mezi svými počátky a dneškem charakterizovali termínem jedenáct let. Nejvtipnější však byla odpověď na otázku, co Blixa poslouchá. Odpověděl na ni vyjmenováním svých hudebních zážitků za posledních 24 hodin, tedy i se zvuky linoucími se z výstavy (včetně místní dechovky).
Vlastní koncert začal ve znamení Blixova temného hlasu a industriálních rachotů, aby se po několika minutách rozplynul ve výpadku proudu.
Ten však působil zpočátku spíše jako happening, při němž Blixa megafonem sdělil publiku, že se ti přiblblí novináři neustále ptají na sjednocené Německo, tak že on se na oplátku zeptá , co je novýho u nás. Potom zahráli akusticky Ein Stuhl in der Hölle (Židle v pekle), pěknou bluesovou dupárnu, při níž to smažili nějakejma tyčema do podia. Pak to poprvé zabalili a pokračovalo se až po čtvrt hodině.
Poměrně záhy zazněl jejich pravděpodobně největší hit Yü-Gung (Fütter mein Ego), který v poslední době lomcuje i našimi rozhlasovými přijímači a nechybí pochopitelně ani na kompilaci Strategies Against Architecture II.
Živě je to ovšem daleko větší nářez, zvláště tedy baskytara Marka Chunga, který se v dalších skladbách věnoval též oblíbenému industriálnímu instrumentu – vrtačce. Nejméně nápadný člen kapely – N.U. Unruh se zvláště v závěru velice odvázal a při pokusech rozřezat pilou nákupní košík ze supermarketu se neuvěřitelně zpotil. Zvláštní pozornosti si však jistě zaslouží hlas Blixy Bargelda, který kupodivu vyznívá živě mnohem melodičtěji a muzikálněji, než z nahrávek a odhaluje ho tak jako kromobyčejně tvárného zpěváka. Kytarista Alexander Hacke je pak nejrockovějším elementem tohoto hudebního tělesa a jeho kytara je živě také mnohem průraznější, než jeho spodky na deskách. Jako první přídavek zaznělo také Hirnlego (Mozkolego), další písňová dupárna a potom snad ještě něco, ale každopádně bylo těžko určit, kdy kapela odchází kvůli nespokojenosti se zvukem nebo proto, že už chce končit. Nakonec ale odešli a v hale se všem rozhrnul nad hlavami černý samet a bylo po všem. Kéž by tu byli každý týden.
Foto: Michal Jánský