Orchestr Berg: Tehillim/Praha, DOX+, 5. 6. 2019

Orchestr Berg si zvolil pro svůj předprázdninový koncert jako hlavní bod programu slavné Tehillim Steva Reicha inspirované biblickými žalmy a ústrojně k němu začlenil dvě další skladby. Úvod tak patřil kompozici U řek babylónských – tam jsme sedávali a plakali, jejímž autorem je estonský skladatel Arvo Pärt a u nás byla zahrána tento večer poprvé. Dílo má složitou historii a vyvíjelo se v několika verzích od roku 1976 (tehdy pod názvem In spe) až po podobu z roku 1995, která byla věnována trombonistovi Christianu Lindbergovi. Jeho „role“ se brilantně zhostil protentokrát druhdy jazzman a improvizátor Štěpán Janoušek. Tohle dílko zcela adekvátně navodilo atmosféru večera už díky tomu, že je Pärt často řazen k minimalismu a zároveň díky motivu žalmu, který je v původním slova smyslu především chvalozpěvem. Pärtova hudba je nesmírně citlivá a plná naděje a to naplnilo tohle provedení dokonale, byť možná s větší razancí než je obvyklé. Orchestr Berg často uvádí skladby českých autorů ve světové premiéře a k jeho kmenovým spolupracovníkům patří především Petr Wajsar, který pro něj napsal pro tuto příležitost Algorytmus pro trombón a malý orchestr vlastně jakousi hudební společenskou hru. Pomyslnou taktovku převzal v tomto kusu od dirigenta Petera Vrábela Štěpán Janoušek, neboť podstatou provedení je, že instantní podobu partitury určuje v daném okamžiku právě sólista. Pracuje se zde s de facto relativně jednoduchými přímočarými motivy, které ovšem ve finálním vyznění působí nejen impozantně, ale svou spontánností vytvářejí překvapivá vrstvení a nevšední strukturální souvislosti. Janoušek vskutku exceloval jako protagonista i pastýř ostatních muzikantů, jimž dával impulsy. Tohle dílo bych si opravdu rád poslechl víckrát, protože jeho variabilita je nezměrná a pod vedením dalšího virtuóza by jistě mohlo mít úplně jiný charakter. Tady převládala opět nenásilná razance a hravost.

 

Steve Reich je vedle Phila Glasse bezesporu nejznámějším minimalistou. Oproti Glassovi, jehož repetitivnost je rozpoznatelná u většiny děl na první poslech, má Reich jakoby širší záběr a přes podobné postupy přináší další dimenze. Čtyřdílné Tehillim z roku 1981 je dnes už jednoznačnou klasikou, ale to mu vlastně bylo dáno do vínku už v době jeho vzniku. Tím, že tu objevuje autor sám pro sebe své židovství a vychází z rytmizace a akcentace hebrejštiny, jakoby putuje napříč časem tam a zpátky. Výraz chvalozpěv je tu naplněn až po okraj. Kdo by očekával pod tématem žalmů nějakou truchlivost, tady je to úplně mimo. Ostatně bylo skvělé, že český překlad textu byl promítán na pozadí a posluchač tak mohl vnímat i verbální význam. I když zde hrají prim čtyři ženské hlasy, kterých se skvostně ujaly Pavla Radostová, Sylva Sasková, Veronika Vítová a Alice Bauer, opět tu nechybí Reichův šestý smysl pro „perkusivitu“, již zde představují i různá chřestítka a tleskání odkazující též na biblické časy. Prostě zážitek, jenž vás nabudí i povzbudí.

P.S.: Orchestr Berg vystupuje letos výjimečně i v létě. 13. srpna si v jeho podání můžete v Pragovce (u stanice metra Kolbenova) vyslechnout světovou premiéru imerzivní prostorové kompozice Matouše Hejla.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *