Orchestre Tout Puissant Marcel Duchamp: Sauvages Formes

Je o dost snazší pochopit, co „nejlepší švýcarskou kapelu, o které jste nikdy neslyšeli“, k tak bizarním, na první dobrou nepodchytitelným nápadům vede, než přijít na to, kam na ně chodí. Nápověda by tu byla: hudební minulost členů, zahrnující postrock, punk, jazz, klasiku, avantgardu. A pokud jde o název, šéfující kontrabasista Seth Bennett do něho vložil lásku k západoafrické hudbě – legendární konžská soukous skupina Tout Puissant Orchestre Kinshasa – a parafrázi Duchampa: všechno je umění.

Netěšte se na hudební dada, chaos zbavený logiky, s tím aktuálně už čtrnáctičlenná kapela sice na albu Sauvages Formes (Divoké formy) pracuje radikálně, ne však na úkor stravitelnosti. To by těžko naplnila základní myšlenku: tanec, jako vrcholná fáze života; nejlépe v rytmu afrobeatu, nepoháněného, jak je běžné, zacyklenými kytarami, nýbrž, a na tom se zakládá pointa orchestru, dechy, smyčci a dvěma marimbami.

Producent John Parish už podruhé „duchampovce“ donutil ve studiu, tentokrát Real World, nahrávat naživo. Dobře totiž ví, jak mocní jsou na koncertech, kde v režimu impulzivní hravosti a pod napětím tranzovních rytmů vnímají základy skladeb jako odrazový můstek k nekonvenčnímu rozvíjení témat.

Zpěvačka Liz Moscarola ve skladbě Across The Moor s ladností přejde od afrického groove k irské melodii a ve střemhlavé The Unknown vypustí z houslí snad všechny frenetické duchy. V kontrapunktu s Liz se ocitá ječák senegalské hráčky na marimbu Aïdy Diop. Její až nelidská přesnost vyhovuje zdvojené rytmice – bicí, kontrabas – nepolevující nikdy v napětí. Ať už na pokraji rytmického zhroucení nebo během závěrečné, vjemové pojistky vyhazující „symfonie“ Se We All, těkající mezi kobercovým náletem dechů, smyčců, vypjatých ženských hlasů a zlověstným kytarovým punkem, co si nepřeje nic jiného, než vás bohapustě sežrat.

 

Bongo Joe, 2018, 42:20

 

 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *