Osamělí písničkáři a jejich festival

Festival Osamělých písničkářů

Online vysílání domácích performancí, premiéra 18. a 19. 4. 2020

Osamělí písničkáři

Live stream z klubu U staré paní, Praha, premiéra 20. 4. 2020

Naživo hranou hudbu, jejíž bytostnou podstatou je společné prožívání v souznění muzikantů a publika, musíme najednou vnímat izolovaně. Blbý, ale na druhé straně nejde vzhledem k okolnostem o tu zdaleka největší tragédii. Navíc potěší, že většina hudebníků a lidí okolo muziky (pořadatelů, zvukařů, filmařů, majitelů klubů atd.) rezignovaně nefňuká a něco zajímavého dělá. Může vypadat jako nesmysl psát „recenzi na stream“, který si může každý pustit ze záznamu. Proto prosím neberte následující text coby recenzi, spíše jako poklonu. Nejen Osamělým písničkářům, kteří si nenechali zkazit každoroční festival a v klidu si ho uspořádali… ehm, osaměle. Zdánlivě osaměle. Na druhém konci drátů přece někdo vnímá. I když spojení přes síť působí málem jako katastrofická sci-fi.

Sdružení Osamělých písničkářů si vyzkoušelo dva odlišné „styly“ streamingu. Dva virtuální festivalové večery naplnilo sérií maximálně čtvrthodinových domácích performancí jednotlivých interpretů, zachycených svépomocně předem a následně sesazených. Jednotlivá videa uvádí z klubu Kaštan principál Burian Jan. Máme tak málem intimní možnost nahlédnout do písničkářských kuchyní, pracoven, podkroví, ateliérů, dvorků i záhumenků. Ať už se točilo v profesionální kvalitě, nebo na amatérské záznamové zařízení, na kvalitu písniček to vliv nemá. Následující večer po těch festivalových nám trojice Osamělých (opakuji, spolu s lidmi, kteří záznam a přenos zajistili) dopřála přídavek v podobě profesionálně vypraveného, ač bez publika uspořádaného koncertu v klubu U staré paní.

Omlouvám se některým písničkářům z celkového počtu tuším třiceti, že je nezmíním. Klíčem k vynechávce nebyla kritická výtka, ale fakt, že k řadě vstupů není třeba nic dodávat, i když potěšily velmi. Jako třeba do žánru live streamu nespadající příspěvek paní Dagmar Voňkové, která poslala studiový snímek písně Břízy z alba Slunci ležím v rukou, doplněný velebnými přírodními záběry. Věřím, že posluchač si kompletní program najde sám.

 

Kamera jako další nástroj

Hned několik Osamělých dobře využilo možnost „vizualizace hudby“. Ať už vystoupením ve stylizovaném prostředí, třeba s výtvarnými díly v pozadí, nebo rovnou využitím prvků videoklipu. Ne, že by na prostých záběrech hrajících muzikantů bylo něco méněcenného a ne, že by songy potřebovaly polopatické obrázky, ale „multimediálnost“ činí virtuální festival ještě záživnějším. Podle očekávání si vyhrál s vizuálnem například Petr Nikl, „velmi dospělý člověk, který si ovšem nezapomněl hrát,“ jak uvedl Jan Burian. Hraje si důkladně, třeba s loutkou cinkající na kovové válečky. Poté zpívá s nasazenou poloprůhlednou koulí na hlavě. Sice mu skoro není rozumět, zato však nemusí vysvětlovat symboliku celé věci. A bez obav, brzy „skafandr“ sundá.

Kameře dali důležitou roli i Caine-Mi. Asi si řekli, že jejich chytré refrénové songy by bez diváků trpěly, a tak si sestavili alespoň publikum z nepřejících, načuřených plyšáků. Dětinské? V tom nejlepším významu. Smutně humorné vyznění textů ona obrazová ironie skvěle podtrhuje. Parodie na triky revuálních konferenciérů také pobaví. Nemluvě o záměrně naivních trikových záběrech. Jde zkrátka o „skutečný“ koncert, jen ti posluchači jsou trochu divní. Jan Jeřábek zase přifařil ke zhudebněným Kainarovým veršům Blues o ráji a sladkým bernardýnovi („to se ví, že oba jednou umřem…“) decentní klipové dotáčky. Píseň Dekorace doby zase podkreslil působivými uměleckými snímky architektury.

Obrazovou poezii tají ovšem i záběry civilní. Třeba venkovská idyla pozoruhodného slovenského dua Hmlisto, tvořeného matkou a synem bez známky negativního mezigeneračního jiskření. Pesnička o konci sveta z připravované druhé desky dua má věšteckou čistotu a sílu, neveselému textu i jeho provedení se navíc daří vyznívat vlastně pozitivně. Konec je přece nutným důsledkem začátku a podmínkou začátku nového.

Logicky, účinkující často vybírali píseň pasující k současné situaci, i když jde třeba o kus staršího data vzniku. K tématu izolace se vztahuje Tamara Nathová. A přestože text Nikdo nepřišel pojednává o něčem trochu jiném, „štěstí“ přeje připraveným. No, štěstí, co je štěstí… v tomto případě má ono štěstí mušky, nikoliv zlaté. Martin Kyšperský, stejně intenzivní v domácím kuchyňském sólo recitálu jako na pódiu s Květy, míří příměrem o někom, kdo se cítí jako „stará garáž, nepoužívaná a plná krámů, ale jehož žárovka přece pořád svítí“, také přímo do nálady doby. Adam Rut stihl napsat reflexi nouzového stavu z hlediska manželského páru: „Jsme zavřený doma / konečně máme na sebe čas / a ty se jenom díváš z okna, a čekáš, až to přestane.“ Ale nebojte, dopadne to dobře. Jakub König je „výpravný“ i bez elektroniky, kuchyňského vybavení, velkých kapel, jen s kytarou a ve zkratce. „Všichni magoři jsme zalezlí doma… a bouřka se blíží,“ dá k dobru roztomilé vyprávění o apokalypse.

 

Smrtka už má mladý

Lze naprosto chápat potřebu Jiřího Dědečka vyjadřovat se zrovna teď přímočaře, ostře a (zaplaťpámbu pořád) politicky nekorektně. Možná i trochu veršotepecky, pod standardem jeho vytříbených poetických odrhovaček, což však omlouvá tušená impulsivnost vzniku textů. Ale přestože postrádám obvyklou obraznost, záměrně prvoplánové verše ve stylu dlaždiče-intelektuála jako „byla jedna země fikaná a lidi tam taky / zvolili si králem potkana / poněvadž byl vychcanej jak mraky… teď pije krev podle tradice, absťáky ho ničí / dyk má natažený hadice / v Rusku, v Číně, ba i v zahraničí“ (Potkan) mají sarkastické kouzlo. Nevím, jak vyznějí tyhle trefné písňové politické komentáře po opakovaném poslechu z alba, které podle slov pronesených během jiného koncertu „před koronou“ Jiří Dědeček chystá. Vlastně tajně doufám, pravděpodobně spolu s tvůrcem, že nové protestsongy budou krátkodeché a důvod jejich vzniku pomine. Stejně jako kariéry mocných ve snad i výhledově netotalitní zemi. Na první poslech ale fungují jako slovní obdoba dobře umístěných políčků. A hledat ve fackách filozofii netřeba.

Je dobře, že i další z Osamělých využili streamu k představení nových písní. Jan Burian nabídl čtyři kusy z právě vydané desky První láska. Nabízí se tak srovnání jejich studiových verzí z alba, natočených s kapelou, a pódiových podob jen s pianem. Obé dává smysl. Petr Linhart zase v sudetském pokojovém recitálu nastínil písně z teprve chystané desky Nezvěstní. Zdá se, že půjde o album velmi silné a ještě o dost temnější než předchozí tři části sudetské x-logie. „Není tam nic než strach a písek,“ zpívá Linhart v písni o „recyklaci vojenských pomníků, což je v Sudetách tradiční zábava“. Do zatím nevyprázdněného šuplíku nechala nahlédnout i Terezie Palková. Jsouc na mateřské, má připravené písně pro děti i rodiče. Jednou budu šťastná sugestivně vypráví o neuvěřitelné lidské schopnosti aktivně se trápit, nespokojit se s ničím a pocit štěstí odkládat někam za hrob. Štěstí je naopak přítomno v popěvku o Pipi punčochaté, do kterého Palková zapojila i dvě dcerky, což z domácí performance udělalo takové rozpustilejší a mnohem přirozenější Zpívánky.

Vůbec nejlepší na celé virtuální přehlídce je její pestrost, dokonale udržující pozornost napříč celým dlouhým streamem. Už jen v náladách. Martina Trchová vytvořila intimní atmosféru trochou svíček, spoustou tmy a samozřejmě hudby. Přitom souzní na virtuální úrovni i s Prune alias Lucií Krpalovou, která jí zpívá doprovodné vokály z dalšího vzdáleného počítače. S tímto poklidem kontrastuje třeba proud energie, vypuštěný přes obrazovku Muchou: „Nebuďte smutní, maximálně osamělí,“ zahlásí a o rozveselení se stará věru důkladně. Třeba optimistickým veršem „za jak dlouho by si někdo všiml, že tu ležím mrtvá“.

Ještě důležitější je pestrost zdánlivě různorodých žánrů. Vedle folkařů či „izolovaných“ rockerů tu zcela přirozeně defilují interpreti slam poetry, kterou sdružení Osamělých přirozeně zahrnulo do svojí palety. Ellen Makumbirofa poslala příspěvek přes Atlantik z těžce zkoušené Ameriky. Její Velikonoce na internetech o na sociální síti prožívaném příběhu z Jeruzaléma roku 33 jsou výtečnou hrou s (počítačovou) anglo-češtinou. A každá z hned několika point kalibru „J. K. is offline…o tři dny později – uživatel J. K. je nyní aktivní“ je mrazivě k popukání. Stejně dobře zapadla do party i Marie Černíková alias Bio Masha. Nenalezneme důvod, proč by vedle slovenských lidových v srdcařském podání Zuzany Homolové, tichého krasosmutnění Jany Kozubkové a Jany Šteflíčkové, totální svéráznosti Jiřího Konvrzka či folkbluesového vypravěčství Michala Bystrova, nefungovalo třeba fyzické básnictví Petra Váši. Písničkáře opravdu nedělá hudební styl, ale vyjádření.

Dva v publiku jsou povoleni

Koncert v klubu U staré paní představuje trochu jiný žánr než domácí snímky, ale zároveň působí jako logické prodloužení festivalu. A snáze se při sledování streamu vžijete do pocitu publika, stejně jako si asi muzikanti snáze představili diváky. Když se po první písni Jiřího Smrže ozve potlesk, usměje se písničkář se slovy „to je hlavní důvod, proč jsme tu tři“. Jiří Smrž dokáže vyjádřit velmi bolavé pocity velmi básnickým způsobem, což platí pro každou naši „současnost“. Znovu třeba zarezonovalo vžívání se do pocitů blízkých lidí, oddělených hranicemi. Píseň napsaná o přátelích z Ukrajiny, donucených nouzí jezdit do jiné země za prací, i když těžko snášejí odloučení, jistě vykresluje i pocity členů rodin, odříznutých od sebe dnešním uzavřením „čáry“. Možná tak leccos pochopí i ti naši xenofobnější spoluobčané. U Smrže přitom vždy platí, že vodopád veršů a asociací nikdy není upovídaný a samoúčelně natažený, ale dokonale přesvědčivý.

Marka Míková uvedla svůj recitál slovy „vzhledem k tomu, že se teď nedá cestovat, řekla jsem si, že bych vás mohla unést“. Což se jí nezaměnitelně odzbrojujícím způsobem povedlo, tedy v tom druhém smyslu slova. Dospěle-dětský a dětsky-dospělý poetický svět, kde se velrybí muž a žena shledají a zahynou, dvě polární lišky se hledají a minou… ale zase třeba najdou a jaguár děsí i těší svojí elegancí, má dar unášet emocemi. Stejně jako „indiánská píseň o tom, že si chce člověk nasadit čelenku a začít… ječet“.

Narozdíl od festivalového vstupu volí Petr Linhart tentokrát spíš ověřené sudetské songy, hlavně z alba Rozhledna (2015), i když na titulní píseň chystané desky Nezvěstní nezapomene. V sólovém provedení vyniká zemitost i síla samotných příběhů. Podobně jako u Jana Buriana, obě podoby písní, ty strohé i ty aranžérsky vyšperkované, mají smysl – a odlišné klady. Ze songů se v „bazální“ podobě stává čiré vyprávění i vize, Johann Anton Breite sleduje s kamenným klidem „šílenou odstředivku Zeměkoule“ a zničené město se mihotá nad vodami.

Hned několik Osamělých se loučilo stejným přáním. Vidět se co nejdříve doopravdy na živo. Už aby. Ale jak je vidět (v obrazovce), i na domácím vězení se dá najít něco pozitivního.

PS: Pokud jste streamy neviděli, příslušné linky najdete na adresách www.osamelipisnickari.cz resp. www.nechodven.cz, nebo přímo na YouTube.

 

Napsat komentář

Zapomněli jste heslo? Zadejte uživatelské jméno nebo email a my vám pošleme odkaz na stránku pro vytvoření nového hesla.