To zase bude zlobení. A už teď se kupí žádosti, aby výročí půlstoletí afro-karibská legendární kapela raději oslavila dalším Best Of, než tímhle moderním „rebrandingem“. Jak hodně moderním? Únosně, buďte v klidu, nicméně s údělem veteránů, od kterých se očekává, že od zavedeného a všemi milovaného zvuku neustoupí a najde v sobě sílu psát další hity velikosti Sunshine Day. Od kmotrů afro-rocku, oslňujících kdysi svět výbušnou směsí ghanského highlife, afrobeatu, jazzu a Karibiku, k nimž se lísali Rolling Stones, Stevie Wonder, Sun Ra nebo Fela Kuti, ikonické obaly jim tvořil Roger Dean a alba produkoval Tony Visconti, se tudíž po dvanáctileté studiové odmlce čekalo skoro nemožné.
Což dost dobře nejde a s prominutím, nepíše se rok 1969, jen z dokola omílaného úspěchu v londýnském Marquee Club se žít nedá, navíc i ten už dávno zavřeli, a s odchodem zakladatele Osibisy, saxofonisty Teddyho Oseiho, do nuceného důchodu po mrtvici, bylo jasné, že se nový kapelník baskytarista Gregg Kofi Brown pokusí zúročit úspěchy z vlastní funkjazzové kariéry. A tak se i stalo: prý s požehnáním Oseiho a s podporou jediného původního člena, klávesisty Roberta Baileyho. Napsal většinu skladeb tápajících mezi očekáváním pamětníků a generací afrobeats; tudíž často střílí zaměnitelnými patronami a taneční odpich to nezachrání; ani ženy v kapele, ani mnoho přizvaných hostů.
Utahaná soulová balada Yen Kita Yen Sa s hlasem mladé Fayi Jones je prostě mimo ligu Osibisy. Té se nejvíc blíží vypalovačky No Fit 4 Street, Boni Wo Yu A nebo Adjuwa Aye, ale věrné fanoušky to z rozpaků asi nevyvede. Ti budou mít, jak napovídá název poslední skladby, nejspíš Big Problems. Nejvýstižněji zobrazené na futuristickém obalu: namísto nezapomenutelného psychedelického létajícího slona se díváme na jakousi bezpohlavní robotku, u které si těžko představit, jak při skladbě Douala tančí k poctě slavného kamerunského saxofonisty Manu Dibanga, loni odešlého na věčnost.