Oslava dekonstrukce hudby

Virtuózní hráč na snižcovou trubku Steven Bernstein je vážně svérázná figura. Má za sebou členství v legendárních Lounge Lizards. Spolupráci s muzikanty od Billa Frisella přes Leonarda Cohena nebo Rufuse Wainwrighta až po Levona Helma či Lindu Ronstadt. U nás bychom řekli od Bacha po Vlacha. K jeho nejzajímavějším seskupením patří čtveřice SEXMOB. Proslula jak věru avantgardními jazzovými úpravami popových hitů, tak vlastními (ne)vážnými kompozicemi, smyslem pro vrcholný kumšt i pro humor. Sexmob se do Prahy vrátí 26. září, kdy zahrají ve svém oblíbeném (jak se dočtete) Jazz Docku.

Pracoval jste pro opravdu rozdílné muzikanty. Ve spektru od Lou Reeda až po, dejme tomu, Eltona Johna. Vnímáte různorodé zakázky prostě jako stejnou muzikantskou práci, nebo jsou v hraní rozdíly?
Pro mě je ta muzikantská část nakonec vždycky stejná. V čem je ovšem ohromný rozdíl, to je jednání s odlišnými charaktery umělců. Každá osobnost diktuje úplně jiný jazyk, který pak používáme při hraní nebo aranžování.

Za album Sexotica, věnované hudbě Martina Dennyho, jste byli se Sexmob nominováni na Grammy. Jak tuto cenu vnímáte? Z hlediska avantgardních umělců bývají ankety tohoto druhu považovány za kontroverzní, na druhé straně, vy sám říkáte, že se snažíte „vrátit jazzu statut populární taneční muziky“.
Já opravdu nezbytně nevnímám svoji hudbu jako avantgardní. Spíše jako kouzlo okamžiku… nebo bezčasí. A každé ocenění, každé zviditelnění se muzikantovi hodí. Navíc už účastnit se předávání cen byla ohromná legrace. Na zahajovacím večírku den před ceremoniálem jsem se mohl setkat s Ornettem Colemanem a Charliem Hadenem a pohovořit si s nimi ve městě, kde společně začínali! A na samotném předávání v řadě přede mnou seděli Roy Haynes a Snoop Dogg.

Nová deska Cultural Capital je v diskografii Sexmob výjimečná tím, že obsahuje kompletně autorský repertoár. Vlastní kompozice jste točil i na předchozí desky, ale proč jste se tentokrát originálním rekonstrukcím cizích skladeb vyhnuli úplně? Kvůli záplavě vlastní muziky?
Tak nějak. Prostě se objevila spousta vlastních nápadů, tak jsme je natočili. Měl jsem pocit, že pro něco takového nastal správný čas.

Co inspirovalo například melodii Step Apache? Opravdu chytlavý nápěv, nikoliv nepodobný motivům z vašich úprav pop songů.
Skladbu Step Apache začala melodie a pocit, který jsem jednou zaslechl v hlavě a tak ho prostě zapsal. Vlastně nešlo o odlišný postup od mých rekonstrukcí popových písniček. Většinou jde stejně o původní kompozice, akorát založené na motivu, který odněkud znám. Skromně se domnívám, že nejde o postup příliš odlišný od toho, jakým Béla Bartók využíval ve svojí hudbě lidová témata.

Na vašem webu se zmiňujete, že skladbu SF inspirovaly původní psychedelické kapely z Bay Area, například Quicksilver Messenger Service nebo Moby Grape. Má kalifornské prostředí, ve kterém jste vyrůstal, nějakého podobného genia loci jako scéna newyorského downtownu, kde působíte?
Mám silný pocit, že ano. Jak sanfranciská scéna, tak scéna newyorského downtownu má totiž přirozenou tendenci k dekonstrukci hudby. K čerstvému pohledu na staré záležitosti. New York měl Andyho Warhola a Ornetta Colemana, Frisco zase Kena Keseyho a kapely, co hrály ve Fillmore West. Tedy lidi a umělce s vnímáním plně otevřeným abstrakci.

Se Sexmob jste oslavili dvacet let existence. Pořád žádná ponorková nemoc?
Kdepak! Stále si výborně rozumíme, pořád jde o stejnou zábavu. Akorát už si začínáme opakovat ty samé staré známé historky.

Nedávno proběhly společné koncerty Sexmob s Johnem Medeskim a Nelsem Clinem. Můžeme očekávat také společnou nahrávku, jako bylo před osmi lety album Sexmob Meets Medeski / Live In Willisau?
Je docela dobře možné, že nějaká deska vznikne. Momentálně hledáme prostor pro společné turné v roce 2018 a pokud se vše podaří, vidím nahrávku jako jeden z logických výstupů téhle spolupráce.

Vaše sólová alba vydává label Tzadik, patřící Johnu Zornovi. Jak se s ním spolupracuje? Já osobně nedokážu uvěřit, že zvládne zkomponovat, nahrát nebo iniciovat deset a více vlastních alb ročně, přitom všechna dávají smysl, a ještě vést vydavatelství a starat se o jiné umělce.
Johna Zorna jsem potkal poprvé v roce 1981 a od začátku jsem z něj cítil ohromnou podporu jak uměleckou, tak osobní, přátelskou. Vydávat nahrávky na labelu Tzadik byla hodně poučná zkušenost, viděl jsem, jak to lze dělat účelně. Ta moje čtyři CD na Tzadik Records navíc dosáhla určité popularity a dobře se prodávala, což mi pochopitelně velmi pomohlo. John je pro muzikanty v downtownu velkou inspirací. Nejen samotnou hudbou, která se vždy posouvá a mění. Ale také svými organizačními schopnostmi a neuvěřitelně širokým záběrem. A vášní pro pomáhání ostatním hudebníkům, jejichž dílo považuje za dobré a chce, aby o něm vědělo co nejvíce lidí. Pro mě je to velký kamarád.

Kapel a projektů máte hned několik. Co vaše další plány mimo Sexmob?
Momentálně pracujeme na novém CD projektu Henry Butler with Steven Bernstein & The Hot 9. Půjde o naše první album pro prestižní značku Impulse. Také jsem začal zkoušet s novým velkým ansámblem ve spolupráci s dramaturgií sálu Town Hall, kde se pořádají velké tematické oslavy hudební i politické historie. K nahrávání mám připravené dvě další kapely, The Universal Melody Brass Band, což je osmičlenné seskupení, ve kterém hrají například Marcus Rojas, Billy Martin a Oscar Noriega. A také Blue Campfire, sestavu pro tři kytary a trubku. Navíc jsem obnovil spolupráci s The Millennial Territory Orchestra a se Spanish Fly. Podílím se na tribute albu kapele T. Rex s producentem Halem Willnerem, zaranžoval jsem věci pro Davida Johanssona a Charlotte Gainsbourg. Také právě vyšlo CD mých bigbandových aranžmá materiálu z desky Sexmob Does Bond. Momentálně hledám příležitost, jak tenhle projekt předvést naživo v Londýně. Také jsme zrovna nahráli nějaké akustické groovy s Kennym (Wollesenem) a Tonym (Scherrem, členové Sexmob, pozn. aut.). Uvidíme, co se z toho vyklube.

Tedy aktivity málem zornovské intenzity. K tomu intenzivní koncertování. V Praze hrajete se Sexmob příjemně často, poprvé tuším v roce 2001, naposledy předloni k albu skladeb Nina Roty.
Praha patří k destinacím, které jsou pro mě památné. Vybavuji si všechny návštěvy naprosto přesně. Vážně. Poprvé jsme hráli v Paláci Akropolis. Jeli jsme dodávkou a hlavní silnice byly zavřené, tak jsme se řítili přes nějaké lesy a divné ulice, kde před barákama postávaly prostitutky. Trvalo nám docela dlouho, než jsme se dostali na scénu, sál byl plný a hned nastal opravdový večírek. Také jsme měli úžasný zážitek z koncertů v Jazz Docku, kde je vždycky entuziastické publikum! Pamatuji se, jak jsme tam hráli v rámci turné Sexotica, kdy s námi jel DJ Olive… neuvěřitelná odezva. Docela nedávno jsem vystupoval v Praze také s Billym Martinem (jako člen Billy Martin’s Wicked Knee, pozn. aut.). Měli jsme dokonce pár dní volno. Šli jsme i do muzea hudebních nástrojů. Úžasné, měl jsem z toho hlavu jak pátrací balón. (Pardon, ale jak byste lépe přeložili ustálené spojení „mind-blowing“? „Oficiální“ překlad „mimořádně působivé“ moc nesedí, ale ani druhý smysl, tedy drogová souvislost. I když zase ony „divné uličky s barákama….“ pozn. aut.)

Co budete v Praze hrát tentokrát? Soustředíte se na autorský repertoár poslední desky?
Sexmob vždy hrají kombinaci všeho. Naší nové hudby, popových a rockových songů, něčeho z bondovek, kompozic Nina Roty, Duka Ellingtona… Konkrétní výběr repertoáru záleží hlavně na vibracích konkrétního koncertu a také na prostředí. Na tom, v jakém prostoru hrajeme.

Přidat komentář