Osm oříšků pro Popelku

Podobně jako před rokem Oldřichu Janotovi, připravilo vydavatelství Indies Scope další velkoryse pojatý komplet osmi CD archivních záznamů. Tentokrát autorovi,jehož začátky jsou spojeny právě s Janotou,se kterým se sešli ve skupině Pentagram. Dráhu, a především různé žánrové polohy JAKUBA NOHY, zachycuje souhrnným průřezem jeho nahrávkami, procházejími od počátků koncertování v sedmdesátých letech, až do roku 2009.

Cesta Jakuba Nohy začínala od folkového písničkáře s kytarou, který už ale tehdy dával najevo svou lásku k Lennonovi, Dylanovi, Youngovi (jeho verze sloganu „Než pomalu odsmrdět, to radši shořím“ mi stejně i s odstupem přijde nejvýstižnější) nebo později Waitsovi, a dával tušit, že jeho hudební inspirace zdaleka nezůstávají jen u folku. Zřejmě to vytušili i strážci ideologicky hodnotné kultury, a ačkoli první singl Připomínáš déšt/Už musím jít sice vyšel už v roce 1982, na opravdové album si musel, tak jako řada jiných interpretů počkat až do doby, kdy skončila i na kulturním poli vláda jedné strany. Po zkoušení různých spoluhráčů (osobně se mi moc líbilo duo s Ingo Bellmannem, kytaristou z Jablkoně) začal po roce 1989 stabilně hrát s folkrockovou kapelou, ve které ho doprovázeli houslista Slávek Forman a kontrabasista Jaroslav Kovář. Odtud už byl jen krok k Jakub Noha bandu, kde za bicími seděl jeho bratr Honza a na baskytaru hrál Jan Volný, spoluhráč Vaška Koubka a později Vlasty Třešňáka, původně kytarista například Krausberry. Potom Jakub Noha dospěl do stádia, kdy jako jeden z prvních začal přirozeně využívat model plánovitě proměnlivé doprovodné sestavy, aneb „hraje, kdo má čas“, dnes už zcela běžný. U baskytary se střídali Marek Štulír (Jarret), Dan Kozel, a později Petr Olejník (Joe Carnation band, Jiří Konvrzek), u bicích bratra Honzu začal střídat syn Vojta (Harmasan). Ovšem nejvýraznějším zlomem byla chvíle, kdy Jakub Noha vystřídal akustickou kytaru za elektrickou plus band posílil a na kvarteto rozšířil sólový kytarista Petr „Bubák“ Bublák (Strašidelný elektrik band). Tehdy se Jakub Noha band proměnil v regulérní rockovou kapelu, s ještě citelnějším bluesovým feelingem. V posledních letech (ano, ekonomická realita) se zas jeho frontman k sólovému vystupování a akustické kytaře občas vrací…

Kubu jsem potkal v AUSu v roce 1974. Vojákoval v armádním sboru. V rámci vánočních úderek jsme spolu drhli Beatles, že hraje taky svoje věci jsem tehdá netušil. Ohromil mě pak sólo vystoupením jen se španělkou na Folkovém kolotoči. Úžasný básníř s říznými říkanci, exaltovaný vokál a emotivní kytarové ostináto. Vlastně se mi vždycky zdál nejpřesvědčivější sám, jen s akustickou kytarou. Řekl bych, že s elektrickou kytarou, basou a škopkama v Jakub Noha bandu utrpěla škála dynamiky zpěvu (ve které zmizelo piano), a taky srozumitelnost jeho úžasných básniček. Ostatně – podobný model se odvíjel i v Třešňák bandu. Vykládat básničky do rokenrolu je holt akustický oříšek…
(Jan Volný)

Na rozdíl od Janoty, který má kultovní status (ale zároveň i „drobný problém“, že málokdo staví jeho tvorbu posledních dvaceti let nad tu z první poloviny let osmdesátých), byl vždy Noha jedním z těch nejvíce nenápadných autorů a interpretů, možná až zbytečně a k vlastní škodě skromných. Aktuální komplet tak může nejen mnohým otevřít cestu ke starší tvorbě, ale především dostává na světlo archivní a v mnoha případech už těžko dostupné nahrávky. A je dobře, že jeho vydání nebylo ponecháno na vůli autorově, kdy je i z výše vyřčeného poměrně pravděpodobné, že by k němu nejspíš nedošlo.

„Na podzim nebo na konci léta 2016 mi zavolal Milan Páleš z Indies, že mají za lubem vydat retrospektivní soubor alb složený z nahrávek mých písní, které buď dosud nevyšly nebo jsou to archivní nahrávky starých koncertů. A jestli bych s tím souhlasil,“ vzpomíná na prvotní impuls sám Jakub Noha. „Takže jsem s tím souhlasil. Asi za půl roku mi na webu zčista jasna někdo gratuloval, že Indies mají v plánu toto vydat a prý, jak to bude vypadat. Jenže já nic nevěděl. Ale zhruba v květnu 2017 se to rozjelo.“

U podobných kolekcí, u kterých není příliš reálné jejich opakování, je vždy nejdůležitější najít ty správné lidi, schraňující už obvykle raritní záznamy. Zpravidla totiž mívají něco, co sám interpret nevlastní. A hned několik podobných pokladů se objevilo i tentokrát: „Hodně materiálu dodal Karel Šírek, nyní žijící v Turnově, který nás s Oldřichem Janotou léta letoucí sleduje. Něco dodal i Honza Hladký z ‚Českých Budějc‘, který nahrával několik mých koncertů ať již v Budějovicích, nebo za svých studií v Praze v osmdesátých letech v legendárním klubu Na Petynce. Něco dodali i Indies a já svoje nahrávky, které jsem si pořídil v sedmdesátých a osmdesátých letech na velecívkovém magneťáku Sony TC366, kde se daly dělat playbacky nahráváním ze stopy na stopu – a mělo to rychlost 19. Pak jsou tam nahrávky z koncertů, které pořizoval po roce 2000 můj synek Vojta. Všechno to geniálně zdigitalizoval a zmasteroval Broněk Šmíd. Je až neuvěřitelné, co z těch nahrávek dokázal vydojit.“

Za těch téměř dvacet let, co s Jakubem hraju, se radikálně změnil můj život. Dá se říct, že mě provedl od postpubertálních let do středního věku se vším, co k tomu obvykle patří. Jakub a jeho písně jsou průvodci laskavě nesmlouvaví a někdy vysloveně hořcí, vždy však s více či méně utajenou nadějí. A to je na Jakubovi úžasné. I v nejtěžších chvílích vidí světlo. Kdo nachází ráj? Ten, kdo krouží dál!
(Marek Štulír)

Kromě řady koncertních a domácích nahrávek byl zařazen i studiový albový debut Popelka jde na ples z roku 1991. Ten totiž tehdy vyšel na vinylové desce pod vydavatelskou hlavičkou Moravská umělecká agentura, a dnes už jde o dávno rozebranou a sběratelskou raritu. Hned několikrát se v kompletu objevují písně z cyklu Na Prahu – pokaždé však v jiných verzích, nástrojovém obsazení i provedení. Nejmladší záznam boxu, z roku 2009, je pak už ukázka dodnes funkční sestavy.

„Časové rozpětí je hodně dané tím, co bylo k dispozici. Ale dá se říct, že jsou v tom zachyceny mé začátky, z dob, kdy to teprv začínalo stát za to. Přelom sedmdesátých a osmdesátých let bylo období kapely Pentagram s Oldřichem Janotou. To tam není, i když je to zachyceno, a snad se to podaří někdy zveřejnit, alespoň já bych byl pro. Před tímto obdobím to bylo takové dost trápení, hledání, něco se docela povedlo (písnička Sám bdít je z té doby). Ještě kolem roku 2000 a po něm jsme koncerty nahrávali dost. Některé jsou lepší, jiné horší, jak technicky, tak interpretačně. Použili jsme záznam z února 2009 z Balbínovy poetické hospůdky, ten se povedl asi nejlíp. Po roce 2009 jsme koncerty už nenahrávali, dělali jsme na albu Poztrácené nitě, které vyšlo 2012, a už se nikomu nechtělo to furt natáčet. Už by to bylo pořád stejné. Jestli budem v současnosti něco nahrávat, bude to spíš mimo koncerty.“

Faktem je, že vybírat bylo z čeho. Před rokem 1989, kdy všichni věděli, že šance na oficiální vydání je minimální, se na klubové scéně nahrávalo hodně. „Nemyslím si, že by se něco nedochovalo v tom smyslu, že by vznikla nějaká vzácná nahrávka, která by se pak ztratila. Určitě se stalo to, že si někdo nahrál nějaký koncert a kazeta se mu prošoupala, pásek se zmuchlal… Lidi si to nahrávali, a já to podporoval. Byli ale i písničkáři, kteří to zakazovali.“

Na kompletu se vyskytují Nohovy autorské písně, výjimky jsou jen dvě: jednak skvělá Waitsova písnička s českým textem Valčík s Matyldou a pak parádní číslo koncertů devadesátých let, živelná coververze Beatles I Am the Walrus. Pamětníci sice mohou vzpomenout, že občas Jakub Noha hrával i další písně svých oblíbenců (osobně si pamatuji třeba na Lennonovu Working Class Hero), ale nakonec žádná z nich nebyla zařazena z praktických důvodů. „Otextovávat česky převzaté písně, které mě tak oslovily, že mě to inspirovalo k vlastnímu textu, je lepší nedělat. Na to, aby to pak člověk mohl provozovat, aby měl právníka a velkou houževnatost. Tak to už taky spíš nedělám. A když, tak jen pro sebe a přátele.“

Táta na konci 80. let hrával jako osamělý písničkář. Ale já si už odedávna představoval, jak by ty jeho písně zněly s kapelou. A když jsem se začal asi ve čtrnácti letech zajímat o bicí, tak jsem si ty písně v hlavě přehrával a představoval si, jak do toho bubnuju. Když pak zhruba v polovině 90. let vznikl Jakub Noha band, chodil jsem se dívat na strýce Honzu, který tam bubnoval, a tím jsem se i učil, jak se hraje na bicí. Když mi pak někdy v roce 1999 přišla první poptávka po záskoku, cítil jsem se připravený. Muselo to být trochu směšné, jak jsem za tím tehdy seděl, ale já v té době neměl žádnou soudnost a užíval jsem si to. A užívám si to dodnes. I když je to pořád táta – na sex, drogy a alkohol mám jiný kapely.
(Vojtěch Noha)

Ať už si posluchači budou spolu s tou vydatnou náloží osmi alb nostalgicky vzpomínat, nebo se naopak ti mladší seznamovat s pro ně neznámou kapitolou, jde opět od vydavatele o značně velkorysý a výjimečný titul. Možná by to po loňsku a letošku mohla být i další roky pěkná nová tradice. „Při poslechu třicet let starých nahrávek si chvílemi připomínám tehdejší atmosféru a vyvolává to ve mně ty staré pocity, chvílemi zas mám naopak pocit, že to napsal a zpíval někdo jiný. Občas si závidím schopnosti svých tehdejších hlasivek, haha.“

Kuba je o devět let starší a hudebně mě samozřejmě zásadně ovlivňoval už od dětství. Za prvé nosil domů desky, za druhé si hrál po večerech na kytaru nejdřív Beatles a potom i svoje písničky. Nejdřív jsme ale spolu nehráli, protože jsem paradoxně profesionální muzikantskou dráhu zahájil dříve a hrál s Michalem Prokopem a Vladimírem Mišíkem. Ale později dozrála doba, a když mi přinesl první studiové nahrávky k Popelce, najednou mi to znělo zrale a oslovilo mě to. Začali jsme spolupracovat, a nakonec jsme spolu hráli od roku 1991 do roku 2002. Vzpomínám na to hezky. Byli jsme teď oba pozváni do Liberce na koncert 25 let skupiny Jarret, kde jsem já jeden čas hrál a Kuba je zase jedním z jejich dvorních autorů, a po delší době jsme si tak zase jednou spolu zahráli.  Bylo to fajn.
(Jan Noha)

 

 

 

Podobně jako před rokem Oldřichu Janotovi, připravilo . . .

Tento článek je dostupný předplatitelům UNI magazínu

Přidat komentář