Debut kvintetu Osmosis, autorského projektu bubeníka Františka Otakara Kukuly a klávesisty Robina Calii, potěší hned na první poslech tím, jak se kapela nebojí znít přístupně. V době, kdy „vše už tu bylo“, se řada hledajících muzikantů snaží vyhnout obvyklým harmoniím, „které už každý přece někde v nějaké podobě slyšel“, což je samozřejmě skvělé a záslužné. Jenže i zmlsaný posluchač občas ocení, když se chytne na částečně předvídatelnou, a tím strhující akordovou progresi. Osmosis se nestydí (také není za co se stydět) vystavět skladbu na chytlavém čtyřakordovém kolečku. Na euforizujících riffech, přehledných formách, náladotvorných, podmanivých, „minimalistických“ patternech. Melodické linky si snadno můžete, pokud byste chtěli, prozpěvovat nebo pohvizdovat s kapelou.
Komponovat, improvizovat a hrát „hezky“ tu ovšem neznamená primitivně. Osmosis se s chutí pouštějí do neprvoplánových aranžérských konstrukcí a nástrojových interakcí. Třeba když si naordinují rytmické záludnosti v závěru Reflections. Nebo volnější formu a hříčky s lehkou disonancí a improvizovanou zvukomalbou v Love Waiting To Ignite. Nikdy však nejde o rafinovanost samoúčelnou, spíše o rozvedení nosného mustru, vypíchnutí čisté melodické síly motivu ve členitějším kontextu.
Což platí nejen pro aranžmá rytmiky, kterou doplňuje rodilý melodik a ostřílený profesionál Tomáš Liška, ale i pro sóla jednotlivců. Třeba když si další profík Petr Kalfus virtuózně, ale zároveň logicky vystaví saxofonové sólo v Being. A ve stejném duchu se připojí a téma ještě vypíchne trumpetista František Vaníček, čím dál nápadnější „nová“ osobnost zdejší jazzové scény.
Osmosis si přizvali i dva výtečné hosty. Úvodní skladbě Reflections dodá v závěru jazzrockový drive kytarista Igor Ochepovsky. Skladbu Becoming prolíná průzračná kytara Davida Dorůžky. Jasně že to zvyšuje atraktivitu a zpestřuje sound alba.
Zkrátka jde o vydařený začátek doufám v budoucnu rozsáhlé diskografie.