Ostravské barevné alternativy

Doporučení, že z nabídky Colours Of Ostrava si snadno a dobře vyberou i ctitelé alternativy či „vyššího populáru“, není třeba měnit ani letos. Důležité místo v dramaturgii si samozřejmě zachovala world music. Zasloužený prostor dostane i blues. Porovnáním zážitků z předchozích ročníků člověk zjistí, že si snad každý mohl udělat trochu jiný, svému vkusu odpovídající festival. Od nadcházejícího ročníku čekejme totéž. Zde alespoň desatero tipů z marnotratné nabídky, i když je jasné, že si i vy snadno připravíte vlastní program.

 

Calexico

Joey Burns a John Convertino, doplněni dle tiskové zprávy „aktuální sestavou kapely, která je americko-mexicko-německá“, přijíždějí v opravdu vhodnou dobu. Ne, že by jakákoliv jejich předchozí deska byla špatná, ale The Thread That Keeps Us představuje návrat v mimořádné tvůrčí síle. Samotná kapela označuje lednové album za „krok novým směrem“.

Když jsme vytvářeli materiál k nové desce, záměrně jsme se povzbuzovali k nové invenci, k objevení dalších výrazových prostředků. A jedna z nejlepších písní, která z těchto snah povstala, je Under The Wheels. Muziku napsal náš klávesista Sergio Mendoza a mám pocit, že se dotýká zároveň latiny, indie a alternativního rocku z odkazu Los Fabulosos Cadillacs a Clash a zároveň mi připomíná vibrace Let’s Dance, alba Davida Bowieho,“ teoretizuje Burns.

K náboji nahrávky určitě přispívá i fakt, že hudebníci z pomezí USA a Mexika, vášniví odpůrci hranic, plotů a zdí, po posledních amerických volbách znovu „našli nepřítele“.

 

John Parish

Dlouholetý studiový i pódiový partner PJ Harvey se po letech práce pro jiné, psaní filmové hudby a produkování pustil do nahrávání písňového alba Bird Dog Dante a následně turné. Jak vyplývá z textů, měl toho totiž hodně na srdci. Už dlouho například plánoval natočit poklonu příteli Markovi Linkousovi, který zemřel v roce 2010.

Zajímavá je ovšem i kapela, která bude Parishe doprovázet. Hraje v ní například pozoruhodná italská písničkářka Marta Collica, která o sobě jednou prohlásila „připadám si jako Etna“. Když napíšu, že jde o apeninskou odpověď na PJ Harvey, je to sice zjednodušující, ale výstižné. Jen si ťukněte třeba její potemnělé a občas soptící poslední album Inverno (2017).

Já budu zpívat, hrát na kytaru, ale pravděpodobně také na nějaké klávesy. Předpokládám, že většinu programu sestavíme z písní z desky Bird Dog Dante, ale samozřejmě vybereme i něco na zpestření,“ prozradil Parish o programu koncertu na Colours.

 

Oumou Sangaré

Loňským albem Mogoya, publikovaným po osmileté vydavatelské proluce, nepočítáme-li hostování na albu Herbieho Hancocka The Imagine Project (2010), Omou Sangaré docela překvapila. Malijská zpěvačka a ambasadorka dobré vůle Spojených národů sice vždy směrovala tradiční motivy kraje Wassoulou více či méně k popu. Tentokrát ovšem zaměstnala elektroniku na plný úvazek. Ovšem s vkusem a většinou velice jemně. Jako například v případě teskného syntezátorového mlžení, provázaného s uvolněným „africkým“ groovem v titulní písni. Na desce si ovšem zahostoval i Tony Allen. Je jisté, že letošní koncert se bude značně lišit od vystoupení na festivalu Respect před deseti lety. A přitom se dá čekat, že bude minimálně stejně dobrý.

 

Dobet Gnahoré

Jeden z velmi příjemných návratů. Temperamentní zpěvačka původem z Pobřeží slonoviny, odkud odešla kvůli občanské válce v roce 1999 do Francie, k nám jezdí pravidelně. Na Colours přijala první pozvání v roce 2005. Žánrovou pestrostí, ovšem navzdory nové evropské domovině převážně západoafrickou (zahrnující tamní komunikaci s latinou, afrobeat či kamerunský, většinou 8/6 rytmus bikutsi) nadchla v pražském Paláci Akropolis v letech 2011 a 2014.

Také ona na aktuální letošní desce Miziki elektronicky „upgradovala“ sound, nejde nejít s dobou. Sama se vyznává z obdivu k Björk. Ovšem elektronika tu nepřekáží autenticitě. Svědčí o tom i zpěv většinou v rodném jazyce bété, jen s několika úlitbami globální srozumitelnosti ve francouzštině a angličtině. Dobet zraje a oproti dřívějšku trochu zjemnila výraz, ale o temperament tím nepřišla. Témata textů zůstala v sociální rovině, nechybí jim ovšem optimismus. Třeba když ve skladbě Lobe zpívá o tělesně postižených ženách z Abidžanu, které se navzdory hendikepu proslavily výrobou krajek. Dobet Gnahoré také zdůrazňuje, že poprvé si všechny písně napsala sama. Vystoupení se vyplatí stihnout, i když už jste třeba Dobet opakovaně viděli.

 

Trio Da Kali

Malijské Trio Da Kali na sebe v celosvětovém měřítku upozornilo podílem na povedeném crossoverovém titulu Ladilikan (2017), natočeném spolu s Kronos Quartetem. „Griotská superskupina“, kterou tvoří hráč na balafon Fodé Lassana Diabaté (ex-člen Toumani Diabaté’s Symmetric Orchestra), hráč na ngoni Mamadou Kouyaté (tradiční rodinné řemeslo se naučil od slavného otce Bassekoua Kouyaté, v jehož i u nás vystupující kapele Ngoni Ba hrál na basovou verzi nástroje) a zpěvačka Hawa Diabate (dcera Kassé Mady Diabateho), vznikla vlastně uměle. Účelově ji sestavila etnomuzikoložka Lucy Durán, která už v roli producentky globálně představila právě alba Bassekoua Kouyaté či Toumaniho Diabaté. Ovšem záměr zvenčí perfektně vyšel. Temperamenty členů tria si vyhovují, o čemž ostatně svědčí i přirozeně pokračující spolupráce. A sedly si dokonale i s Kronosem. Na Colours zřejmě nebude trio „klasicizovat“, ale nabídne tradičnější podobu západoafrické hudby.

 

Cheikh Lô

Muzika západní Afriky se letos vůbec dočká důstojné reprezentace. A tvůrci programu „Kolorsů“ v čele se Zlatou Holušovou si dopřáli další milou vzpomínku na dramaturgické linie, ze kterých vyšli. Cheikh Lô, narozený v Burkině Faso senegalským rodičům a tvořící v Senegalu, dokázal svoje kvality na Colours už v roce 2006. Ač spřízněný s Youssou N’Dourem, vždy si zachoval originalitu. Do mbalaxu od počátků míchal prvky reggae, má za sebou spolupráci s kubánskými velikány Ibrahimem Ferrerem a Rubénem Gonzálezem. Zatím poslední desku Balbalou vydal v roce 2015 a jde o kosmopolitní majstrštyk, kde krom Oumou Sangaré hostovala například brazilská zpěvačka Flavia Coelho nebo libanonský trumpetista Ibrahim Maalouf. Víc než slušný základ pro repertoár festivalového představení.

 

Alireza Ghorbani

Šanci setkat se na našich pódiích s klasickou perskou hudbou nemá člověk zrovna často. Ostatně léta skomírala i v samotném Íránu. Alireza Ghorbani (*1972, Teherán) už měl v době, kdy začínal zpívat, štěstí na mnohem více uvolněné klima. V sedmadvaceti se stal sólistou Národního íránského orchestru. A léta už interpretuje mimo jiné i básně súfijského mystika 13. stojetí Džaláleddína Rúmího, ještě relativně nedávno v ortodoxním prostředí „na indexu“.

Ghorbani se vlastně stal díky četným mezinárodním spolupracím a zahraničním koncertům jakýmsi „vyslancem“ perské klasiky. Podílel se na multikulturních projektech s muzikanty z Francie, Mali či Indie, zpíval s Düsseldorfským symfonickým orchestrem i s Operním orchestrem Vancouveru. Stejně dobře si ovšem rozumí s komorními sestavami. Až uslyší někteří zdejší zpěváci jeho neochvějnou intonační jistotu i v mikrotónových intervalech, asi jim padne čelist. Zároveň publikum často překvapí, jak je naše společná indoevropská melodika v perských písních „přátelská“, libozvučná a chytlavá i pro zdejší uši. I s těmi střelhbitými mikrotónovými kličkami a trylky.

 

Debashish Bhattacharya

Steel kytara trochu jinak. Například s přidanými rezonančními strunami podobně jako u sitáru. A také často využívaná k interpretaci indických rág. Jak se dostal kluk z Kalkaty (*1963) k havajské kytaře? Oba rodiče byli zpěváci a synkovi ji ve třech letech věnovali, protože na její ovládnutí není třeba určitá síla a délka prstů jako v případě klasické kytary nebo řady dalších nástrojů. Už když byli Debashishovi čtyři roky, pochlubili se rodiče jeho schopnostmi ve vysílání All India Radio. V patnácti už si mladý virtuóz navrhl podle vzoru kytary, pokřížené s klasickými indickými nástroji, vlastní instrument, který nazval charurangui. Nechal si ho patentovat, dnes si můžete charurangui objednat – máte-li odvahu – třeba u firem Trideb International Guitar Co. nebo Pakrashi a spol. Ve stejném věku také Debashish konsolidoval vlastní hudební styl, který nazval „hindustánská slide kytara“. Dnes už má za sebou například spolupráci s Johnem McLaughlinem, který si s ním s chutí zahostoval třeba na albu Beyond The Ragasphere (2013).

 

Ruthie Foster

Dáma z Texasu, která si vysloužila přirovnání k Bonnie Raitt i Aretě Franklin. Muzikantské i životní zkušenosti získala vážně bohaté. Od mala zpívala v gospelovém sboru, brzy začala vystupovat po barech s bluesovou kapelou. Studovala hudbu a zvukové inženýrství, nastoupila do armády, label Atlantic z ní chtěl udělat popovou hvězdu, leč zdráhala se, pracovala jako kameramanka a asistentka produkce v lokální televizní stanici… Co by měla nakonec zpívat jiného, než blues? Byť, nebo právě proto, dosycené gospelem, soulem či folkem. Od té doby posbírala Ruthie Foster několik prestižních Blues Music Awards či tři nominace na Grammy. Na jednom z alb jí hostovali třeba Blind Boys Of Alabama.

 

Seasick Steve

Country bluesový samorost patří k dalším vítaným navrátilcům. Nadchl na Colours v roce 2014. Repete by se vyplatilo už jen kvůli atmosféře, jakou Seasick Steve v duchu svého uměleckého jména dokáže rozhoupat. Čímž myslím divokou plavbu na nádherně rozvrzané a nakřáplé loďce pod plnými plachtami, ne, že bychom měli dostat mořskou nemoc. Seasick Steve od doby ostravského debutu navíc přihodil do repertoáru hned dvě nová alba. Sonic Soul Surfer (2015) a Keepin‘ The Horse Between Me And The Ground (2016). V sedle zmíněného koně se s přehledem udržel.

 

***

 

Ani dění na hlavních scénách (nejen včetně výše uvedených zásadních představitelů africké hudby, kteří také patří na velká pódia) přitom neurazí dobrý vkus. Za všechna jména uveďme alespoň vždy svéráznou a avantgardně-extravagantní pop star Grace Jones, novodobou soulovou divu Joss Stone nebo důvěryhodného nositele jamajských tradic i nejslavnějších genů Ziggyho Marleyho.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *