Ostravské Lurdy

Každé Colours of Ostrava (Industriální areál Dolní Vítkovice, 18.–21. 2018) mají určité dramaturgické odlišnosti, které jen přidávají festivalu na zajímavosti. Tentokrát se dal vystopovat třeba větší důraz na sympatické tradicionalisty, vycházející z původního rhythm and blues, bluesrocku a soulu 60. let, byť naznačený už předchozími ročníky. Ale nechyběly pochopitelně ani euforické návraty a nové výlety do Afriky či přívaly kytarové temnoty, tak akorát vyvažující příjemný ostravský optimismus.

 

I letos z kapacitních důvodů až na výjimky vynechám dění na největších scénách. Ne, že by se tam nedělo leccos výtečného. Spíše proto, že o headlinerech bylo psáno dostatek v jiných médiích a lze předpokládat, že laskavý čtenář UNI sleduje spíše „jinou“ hudbu. Stejná omluva patří domácím interpretům, na které v přívalu vzácně vídaných hostů z dálek nezbýval čas. Víc než dvacet scén, včetně těch diskusních a „dílenských“. Jen to zkuste uchodit.

 

Buřiči a kazatelé

Dirtmusic se setkaly spřízněné duše z opačných polokoulí. Australan Hugo Race sice hrál s Nickem Cavem jen epizodně, ale nikdo už mu tuhle spolupráci neodpáře, protože výstižně vypovídá o jeho hudebním gustu i vnímání světa. A Chris Eckman, kterého si možná pamatujete jako co-frontmana k prahu bolestivosti melancholických The Walkabouts ze Seattlu. Bylo jasné, že tihle pánové nenabídnou easy listening, ovšem tlak kapely předčil očekávání vytvořené podle alba Bu Bir Ruya. Temně euforizující hlukový atak zpětných vazeb si velmi dobře rozuměl s kvílícím elektrifikovaným sazem Murata Ertela a nervním tepem darbuky dalšího tureckého hráče Ümita Adakaleho. Roli domácího hosta zvládl Milan Cimfe za bicími, který dodával všemu tomu záměrnému sonickému chaosu potřebně jednoznačný tah. Díky improvizačnímu charakteru řady pasáží byla sice třeba domluva na scéně, posluchač musel občas vyčkat, až všechny dílky zapadnou do sonické skládanky (zvláště když Hugo v rauši přerval strunu), ale to jen přidávalo hudbě lidský rozměr. Nejdůležitější bylo spontánní vykřičení frustrace z xenofobního světa, ze zblbnutí části lidstva propagandami. Katarzní zážitek.

Zdaleka největší nápor ovšem vygenerovali svým málem sebedestruktivním vystoupením Algiers. Pomyslné třísky lítaly nejen z kytary Franklina Fishera, ale i z něho samotného. Tady se nic nezastíralo intelektualismem, i když jinak jsou členové kapely sofistikovaní až na půdu. Primární výkřik frustrace a zloby. Vsadím se, že nepřehrávaný, nekašírovaný. Hudba přitom neutrpěla co do interpretační přesnosti ani o ždibíček a gospelově vášnivý Fisherův hlas nezakolísal, ani když se majitel hlasivek zuřivě otloukal o zem.

 

Calexico by vyzněli asi ještě lépe v pozdějších hodinách a sevřenějším prostředí, ale i tak vystoupali na další z vrcholů festivalu. Působivost muziky spočívala snad v kontrastu zdánlivé odlehčenosti a bezstarostnosti cumbie a dalších latinských žánrů s bezbřehou melancholií a hořkostí textů. Když Joey Burns věnoval píseň „těm, kteří byli donuceni opustit svoje domovy v Sýrii, Mexiku a vůbec všem uprchlíkům,“ ozval se mohutný aplaus. Člověk si rád myslel, že alespoň teď a tady je s humanitou vše v pořádku.

 

John Parish se dokáže vyjadřovat stejně decentně a kultivovaně, ale když hned jako druhou píseň spustil Sorry For Your Loss, stejně zněla pod povrchem všechna rozervanost světa. Další z mimořádně silných momentů. Zapomínal jsem v pitu, že vlastně musím fotit.

 

Alynda Segarra, principálka Hurray For The Riff Raff, možná často poslouchala Patti Smith a samozřejmě Bruce Springsteena, od kterého si ostatně střihla cover. A díky svým latinským kořenům dokázala tahle východiska originálně prolnout do vlastního heartland rock/latino/punkového receptu. Šlapající muzika tu ovšem především dokonale sloužila poselství. Hodně přímočarému, hlasitě vykřičenému požadavku, na stejné právo na důstojnost, identitu, úctu pro všechny lidské bytosti. Největším darem Alyndy pak byla přesvědčivost: Nic z jejích úst neznělo jako nadužívaná fráze, ale opravdově.

 

Ostrovní Holy Moly & The Crackers vlastně vyjadřovali totéž a stejně upřímně, jen gypsy/celtic/trashfolkovými prostředky.

 

 

Hledači podloží

Postavit takovou kapelu, jakou má Nathaniel Rateliff, je možná v Americe, kde máte všechny bluesové, jižansky rockové a soulové tradice pěkně po ruce, docela snadné. Možná tam takhle hrají na každém rohu. Což nijak nesnižuje fakt, že vystoupení The Night Sweats, nesené hammondkami, nadčasovým „lampovým“ kytarovým soundem, učebnicově funkční dechovou sekcí a samozřejmě do věci na 100% ponořeným frontmanem sahalo po jakési nadčasové dokonalosti. Nejen řemeslné, i té feelingové.

Stejně přesvědčivě hráli původem alabamští, v Nashvillu usazení Banditos, i když bychom jim snadno mohli vyčíst průhlednou retro stylizaci do přelomu 60. a 70. let. A jejich fantastické zpěvačce Mary Beth Richardson „nadprůměrné“ vzhlížení k Janis Joplin. Jenže její projev působil tak zažitě, že spíš než o kopírování nutil přemýšlet o z hlediska pravděpodobnosti nemožném novém setkání stejných genů.

Ruthie Foster pochopitelně žádné podloží hledat nemusí, gospel a blues má hluboko uvnitř. Přitom nehrála nic vyloženě čišícího starobou, rytmické pojetí v mnohém korespondovalo se současnými i nadčasovými žánry. Čirá sestava power tria přitom dala vyniknout síle hlasu i feelingu texaské zpěvačky. Jeden z nejemotivnějších vokálů letošních Colours. A k tomu Ruthie také výborně hrála na kytaru.

Nikoliv náhodou se ono dřevně soulové a bluesové dramaturgické rozpoložení odráželo na hlavních scénách, v setech Joss Stone, Kaleo či Jacoba Bankse. Nebo Seasick Stevea, který si onu pozici na největším pódiu zasloužil energetickým vyzařováním z toho druhého největšího v roce 2014. A pochopitelně show bez problému utáhl. Právě ono sympatické proláknutí do popředí podtrhlo v úvodu zmíněnou dramaturgickou linii letošního ročníku Barev.

 

 

Z barevného světa

World music už sice nepředstavuje vlajkovou loď Colours, ale chvályhodně pořád zůstává důležitým plavidlem flotily. Nadchly hlavně dva komorní koncerty v Gongu. Trio Da Kali předvedlo, jak umí být západoafrická tradice subtilní, moudrá a tichá, aniž by tím ztrácela sílu. Dobrodružství „na nejvyšší úrovni“ představovala do značné míry improvizovaná world jazzová komunikace kubánského pianisty Omara Sosy se senegalským hráčem na koru Seckouem Keitou a samozřejmě i venezuelským perkusistou Gustavem Ovallesem. Posluchač pochopil, proč se všichni tři pánové během koncertu usmívali od ucha k uchu. Nehledejme za tím euforizující látky. Onu čirou radost na jevišti i v hledišti způsobovalo proudění muzikantských nápadů, pocit „správnosti“, když do sebe zapadly filigránské vyhrávky.

Kvůli překryvu napěchovaného festivalového programu nešlo stihnout s Omarem Sosou a spol. paralelní vystoupení senegalské ikony Cheikha Lô, respektive zachytil jsem až jeho závěr. Podle kolegů trpěla první část koncertu (snad travinářskou?) rozhoupaností, ale v momentě, kdy Cheikh sedl za bicí soupravu, sedla si i muzika. Celkový dojem byl podle subjektivních vzpomínek přesvědčivější než během minulé návštěvy ostravského festivalu.

Hlasově i pohybově obdivuhodně elastická Dobet Gnahoré (původem z Pobřeží slonoviny) spojila vášnivost s profesionalitou. A také ukázala, jak výborně jí sedí moderní aranžmá s využitím elektroniky. Absence „afrických“ tradičních nástrojů vůbec neznamenala ztrátu hudební identity, ale prostě jen zcela současný přístup.

Malijská legenda Oumou Sangaré potvrdila oprávněnost statutu jedné z prvních dam západoafrické hudby. Vystoupení bylo pochopitelně úplně jiné než to před deseti lety v Praze na Respectu. Méně civilní, ona sama se samozřejmě mění, tentokrát ještě více na divu. Což není odsudek. A už vůbec to nemělo vliv na stejně úchvatný zpěv, ač v aranžérsky „globálnějším“ repertoáru.

 

* * *

 

Nejdojemnější moment Colours 2018? Možná ten, když někdo v na střídačku slzícím a řehtajícím se publiku mával nad hlavou berlemi během vystoupení Jaroslava Uhlíře. Že by Ostrava trumfla Lurdy?

 

Foto: Tomáš S. Polívka

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *