Ostravské nepřeberno

Florence kázala svobodu & lásku a dalo se jí věřit. Kronos Quartet vybral to nejzábavnější ze svého repertoáru a neubral z virtuozity. Mariza předvedla, jak umí

fado navzdory své nostalgické „programové náplni“ rozveselit. Moonlight Benjamin by hlasem mohla špalky štípat. Cory Henry by roztančil snad i stromy v kůrovcem napadeném lese. Cure si hráli na kluky, co přeci nemají plakat, a neznělo to ani trochu trapně. Až se z toho citlivějším povahám brečet chtělo. A ne. Vše zajímavé z 18. ročníku Colours of Ostrava (17.–20. 7. 2019) nešlo stihnout ani tím sprintem mezi scénami. Protože jak praví klasik, všeliké kvaltování toliko pro… však to znáte. Začněme třeba sci-fi teorií vícerozměrného prostoru. Člověk by řekl, že se areál s přesně vymezenými hranicemi nemůže zvětšit. Světe div se, ještě účelnějším využitím a rozvržením prostoru, tribun, občerstvoven a zastrčených zón se dějiště festivalu horizontálně i vertikálně rok od roku malinko rozpíná jaksi dovnitř. Možná zdánlivě, ale i ctitel komorních akcí znovu překvapeně zjistí, že festival pro desetitisíce vykazuje na řadě míst nečekaně dobrou „průchodnost“ a nabízí kouty intimní, chvílemi málem soukromé. Třeba Tajnou scénu. I když nepochybně jde o obří akci, stačí se od hlavní scény podívat na oceán hlav. „Myslel jsem, že mě to vyděsí, ale… dobrý, vyděsilo jen přiměřeně,“ zavtipkoval Radek Pastrňák, když se Buty ujal(y)i prvního vystoupení po oficiálním zahájení festivalu. Potěšily i další praktické reálie. Namátkou gigantická tabule s informacemi o odjezdech dopravy hned u hlavní festivalové brány. Příjemné vědět, že někdo pořád přemýšlí, jak návštěvnický komfort během akce vylepšit.

 

Prý postní den

Pokud křesťanská tradice bere středu coby druhý postní den po pátku, „kolorsovská“ tradice ho tak nevnímá ani náhodou. Mluvme spíše o vítaném obžerství. Buty sice zahájili na hlavní scéně, ale zdaleka nehráli jako první. Už dříve se „pracovalo“ na menších pódiích. Holandští Jungle By Night přijeli s pověstí afrobeatových nadšenců, které si coby doprovodný band vybral i Mulatu Astatke. Nakonec nešlo o afrobeatovou rytmickou smršť, spíše o hudbu smooth-jazzově vypulírovanou a loungeově usedlou. Taková pohoda k první odpolední kávě. Podobně příjemně znělo duo kytaristů Opal Ocean, v němž pánové Nadav Tabak (Nový Zéland) a Alex Champ (Francie) kombinují flamenkové kytary s řádně efektovaným zvukem. Pedalboardy měli skutečně přecpané krabičkami, ale rozhodně jimi nezastírali nedostatky v technice či tónu, „čistý“ akustický zvuk neztrácel výsadní postavení.

 

Prezentace programu Small Island Big Song trochu připomínala kostýmovou folkloristickou show pro turisty, jaké se dělají třeba v kulturní vesničce Kuching na malajském Borneu či v novozélandských resortech, ale tak je to na velkém pódiu správně. Jde přece o to představit, zaujmout a nadchnout pro hluboké kulturní tradice, které nejsou v Evropě tak známé, jak by zasloužily. Písně z Taiwanu, ostrovů Indonésie i výše zmíněných destinací vyzněly v nejlepším smyslu chytlavě a přitom vkusně. Romantizující filmové projekce tropických pobřeží na obří ploše za pódiem, spíš než aby pouze dotvářely atmosféru, dělaly z koncertu komplexní zážitek a „živoucí stylizovaný dokument“.

Pokud člověk oželel závěr Velké písně z malých ostrovů, mohl se nechat strhnout první velkou tsunami letošních Colours, šířící se z „drajvky“ (Drive Stage). Red Baraat neměli překvapit, už u nás hráli. Ale stejně znovu překvapili. Kosmopolitní, v Brooklynu poskládaná parta totiž dokáže spojit nespojitelné. Paňdžábskou bhangru a typický buben dhol s ostrou bigbítovou kytarou, basové linky suzafonu s funkem i indickou melodikou, trochu Orientu, trochu Karibiku. Přitom by tenhle nakažlivě taneční konglomerát nešlo od sebe odtrhnout ani párem zebu. Kdo Red Baraat v Ostravě letmo zahlédl a rád by si užil celý koncert, má možnost 12. září v pražském Futuru. O největší středeční euforii se ovšem postarala Moonlight Benjamin. Nenapadá mě lepší fráze než o hlase majícím sílu živlu. Jednotvárnost garážově bluesrockových, nařvaných kytarových riffů dokázala přeměnit v hlavní hypnotický klad. Už u nás také kdysi vystoupila, leč mírně utajeně. Strhující ostravskou extravagancí si vysloužila zásadní zápis do paměti posluchačstva.

 

Největší středeční těšení logicky předcházelo zdejší premiéru Florence + The Machine. Nezklamala, také Florence umí být přesvědčivě „divoženkovitá“ a uhrančivá, intonuje bez sebemenšího zakolísání, formální dokonalost zpěvu se potkává s feelingem a o síle repertoáru není pochyb. Také „Mašinu“ měla kapelnice dokonale seštelovanou. S pestrými aranžmá, ve kterých figurovala i harfa, ovšem nepřeplácanými zbytečnými tóny. Kdykoliv to píseň vyžadovala, kapela se bez problému přeorientovala i na syrovější sound. Přistihl jsem se akorát, že mi šel proti srsti kontrast sebevědomě profesionálního vystupování zralé umělkyně v písních a diblíkovské konferování. Opakovaně holčičkovsky rozechvělé děkovačky, hraničící s manýrou na téma Jak komunikovat s publikem. Podobně zvláštně mohlo působit záměrně naivistické vyzývání publika, ať se hned teď každý s každým obejme a vyzná si lásku, nebo křičí „jsme svobodní“. Nejsme každý extrovert, že. Jenže to je jen moje chyba, Florence se dalo tohle show věřit, vlastně je tohle posilování pozitivních emocí užitečné. To jen ten morous ve mně chvilku pochyboval, ale i on brzy kušoval. Florence si dokáže omotat kolem prstu i takové.

 

Thór měl dobrou náladu

Germánský a severský patron čtvrtka si bouřku a déšť šetřil na pátek, navíc i pak v Ostravě zaléval jen v míře jemné, nevtíravé, ochutnávkové. Asi nechtěl rušit produkci Islanďana Ólafura Arnaldse. Nebo ho uchlácholila. Arnaldsova architektura ambientních i klasicizujících zvuků vyzněla dílem konejšivě, dílem melancholicky a docela magicky. Smyčcové kvarteto, bubeník z masa a kostí i skladatelův klavír ještě zjemnily beaty a elektronické plochy. I koncertní verze skladeb se rozvíjely pomaličku, plynule. Noc a zvuk se postupně prolínaly. Žádná úlitba velké open air scéně, a dobře tomu tak.

 

V prostoru mezi konejšivostí a nevtíravým tanečnem se už před Ólafurem, za denního svitu, pohyboval i rakouský virtuóz na sadu hangů Manu Delago. Zařazení na scénu drive mohlo vypadat nelogicky, jen dokud nespustil. Zvládal komplexní hudební útvary, včetně bohaté harmonie „souzvonících“ hangů, rytmus a melodie i zcela sám. Tichý drive, taky drive. Neuvěřitelná výkonnost, jaké zvukové sytosti se dá dosáhnout pomocí několika sofistikovaně zakřivených kovů. A co teprve, když se k Manuovi po sólovém úvodu přidala kapela s kontrabasem, dalšími perkusemi a klarinetem. Virtuóz si pochopitelně vybral sobě rovné.

 

Pojem interpretační dokonalost si ovšem ve čtvrtek uzurpoval hlavně Kronos Quartet. Zvolil ze svého repertoáru krom těch „vážných“ i nejzábavnější kousky, což ovšem ani náhodou neubíralo na vkusu a virtuozitě. Ze jímavé melodie House Of The Rising Sun udělal artificiální a zároveň easy listening záležitost (žádný paradox) a není divu, že měl full house. V obou smyslech. Tedy diváky po střechu naplněnou krytou scénu Gongu i plné rukávy dalších es. Kompozice Gartha Knoxe Satellites: III. Dimensions zahrnuje krom atonalit a technických divokostí také švihání smyčci s již vždy přervanými žíněmi, což v závěru zafunguje jako vítaný hudební humor. Ve Spectre Johna Oswalda zase muzikanti zasmyčkují zvuk do looperů a nechají ho narůst do hlučného finále, kdy už jen opticky „dělají vlny“ těly nástrojů i svými. God Shall Wipe All Tears Away pojali coby poctu Mahalii Jackson. A v Gershwinově Summertime hrál David Harrington na housle taková glissanda, za která by se nemusel stydět ani rozkurážený chicagský bluesman s bottleneckem.

Mariza dokáže dokonale přizpůsobit svoje koncerty prostředí. Její set na druhé největší venkovní scéně vyzněl úplně jinak než předchozí zdejší koncert v pražské Státní opeře v rámci Strun podzimu 2014 (a od toho prvního na Colours 2005 zase ušla hodně dlouhý kus cesty), přitom stejně precizně. Zahájila totiž velmi temperamentně, ukazovala, že její fado může být i o pohybu na scéně i pod ní, a navíc málem radostně dravé. Pořád přitom pochopitelně šlo o velmi kultivované, promyšlené a do posledního gesta rukou vybroušené představení a ctitelé žánru se dočkali typičtějších kusů, s intenzivním prožitkem niternějším, ne tak ventilovaným navenek. V obojím je Mariza geniální.

Ale ne, že by ve čtvrtečním programu chyběly nějaké ty detonační chvilky. Například pánové z kapely Cabruêra předvedli, jak lze lehkonohé brazilské žánry spojit s důrazným punkovým došlápnutím.

 

Když jsme u těch kalendářních mytologií, čtvrtek uzavřelo ještě jedno seversky božské potěšení na scéně Full Moon. Estonští Holy Motors jsou sice těžká kopírka The Walkabouts, Cowboy Junkies a vůbec té temnější „gotické“ americany. Počínaje mlžně rusalkovsky neuchopitelným, pustinně melancholickým projevem zpěvačky Eliann Tulve a pokračujíc rozvibrovaným, pokrouceným cinkáním a mollovým ševelením trojice pánů Telecaster, Jaguar (navíc ve slušivém kovbojském kloboučku) a Jazzmaster. Ale jak dokonalá kopírka! Kde se tak důvěryhodné vtělení desperátské Ameriky vzalo u Baltu, ví asi jen ten Thor.

 

Egyptský den naruby

Kdepak, žádná špatná znamení a „morové rány“. Bylo by nefér označit za morovou ránu třeba i synthpop Years & Years na hlavní scéně a další mainstreamové či teenagerské záležitosti, Colours jsou přece dávno multižánrovou službou regionu a širokému (vzájemně tolerantnímu) publiku. To jen že pátek předznamenal ohromný tlak Synů Egypta, Sons Of Kemet XL. Vysoká pouliční škola ve vytváření napětí a gradací do závratna. Shabaka Hutchings patří k neuvěřitelným improvizátorům, kteří dokáží dotáhnout nápad a vyšroubovat energii kamsi na hranici možného. Když už myslíte, že nemá kam pokračovat a kam „lajnu“ saxofonového sóla ještě vytlačit, on bez mrknutí poskočí o úroveň výš a jede se nanovo. A pro Theona Crosse není tuba jen basovým a rytmickým nástrojem, saxofonistovi víc než zdatně sekundoval i v sólech. Neslyšet to na vlastní uši, hádal bych se, že čtyři bicí soupravy představují naprostý samoúčel, dobrý tak z vizuálních důvodů. Kdepak, šlo o synergický efekt.

 

Další hvězdný moment? Babička Calypso Rose byla naprosto nostalgicky úchvatná a vesele dojemná. „Hej, chlapče, ty s tím foťákem, jsi svobodný?“ obořila se na kolegu v pitu a tvářila se zklamaně, když velmi rychle pravdivě odvětil. Čert vezmi, že jde o připravené, pravidelné „číslo“, úvod k písni Young Boy. Téhle dámě lze závidět… ne, lze od srdce přát jak životní energii, tak stále dobře sloužící hlas, paměť (žádná čtečka textů!) a zjevně dobrou náladu, které jí koncertování přináší. A to devětasedmdesátiletou zpěvačku kapela vůbec nešetřila, hrála pěkně zostra a svižně. I kdyby už měla problémy se sluchem, naslouchátko rozhodně netřeba.

 

Do třetice dobrého, Shilpa Ray. Navíc měla narváno tak, že Full Moon Stage praskala ve švech, čemuž odpovídala i elektrizující atmosféra mezi „caveovskou“ písničkářkou ponuře syrových realit a diváky. Nezklamal ovšem ani návrat John Butler Tria v tentokrát více „hymnickém“, jásavěji velkopódiovém rozpoložení. Co se nezměnilo, jsou neuvěřitelnosti, které Butler dokáže třeba se steel kytarou. Technicky už také nešlo o trio, sestavu doplnila perkusistka, roztančená sboristka a statická klávesistka, leč byla přítomna spíše vizuálně a slyšitelná jen stopově. Nijak nenabourávající estetiku power tria a nezahlcující prostor, který tak dokonale umí vyplnit kapelník se steel- a slide kytarami a plasticky třaskavá rytmika. Dobře dopadl i další návrat, melodičtější a hlukově decentnější ve srovnání s minulem, nikoliv v „absolutních číslech“ – koncert Mogwai.

Ještě jedna perlička, milá anekdota typicky Kolorsovská. Před vystoupením jedněch z hlavních hvězd na největším pódiu vyběhla na molo čtveřice uklízečů, aby po přepršce setřela vodu z mola a zpěvák během tanečních kreací neupadl. Okamžitě se ozval bouřlivý potlesk, jenže nejen to. Při odchodu pracovní čety začalo hlediště pohotově skandovat „ještě jednu“. Pánové se stěrkami nezaváhali, jako jeden muž se otočili, předvedli další přeleštění podlahy mola a vysekli poklonu.

 

Žádný odpočinek

Ani k sobotě tradiční význam jména dne neseděl, kdepak šabat, odpočinek. Naštěstí. Zato léčebná kúra probíhala intenzivní. Mohli bychom popsat závěrečný den festivalu jako „všechny barvy The Cure“. Během precizně vystavěného, více než dvouhodinového představení projíždí kultovní spolek na současném turné všechna různorodá období profesního životopisu pana Smithe. Všechno to drží pohromadě a pořád beze zbytku platí díky charismatu šéfa. Silná „expozice“ děje se Shake Dog Shake, Burn, Fascination Street či Never Enough přes Just One Kiss nebo Pictures Of You. Masa trvalek v hlavním bloku koncertu, mapujícím životaběh hudebního kultu. I katarzně různorodý a příjemně dlouhý přídavek, zahrnující famózní sbírku kontrastů. „Kjúrovské“ dance The Walk, šťastnou hitůvku Friday I’m In Love, Close To Me, swingující Why Can’t I Be You i naprostou vykopávku z dějin léčby šokem Boys Don’t Cry. Na té je nejlepší, že i dnes ji Smith interpretuje beze ztráty důvěryhodnosti. On je pořád on, navíc i po čistě technické stránce zpívá velmi dobře. V jedné náročnější gradaci v A Forest a dalších ojedinělých „výstupech“ do vyšších oktáv šlo zaznamenat mírnou intonační rezervu, ale pořád naprosto nedůležitou. Výborný dojem podtrhoval i dobře čitelný zvuk v celém areálu.

 

Nebylo odpočinku od dobré hudby ani v čase před a po The Cure. Na zvuk měli sice zpočátku naopak smůlu Pierce Brothers. Ale to se brzy srovnalo, a když jedno z dvojčat Piercových předvedlo kotoul z pódia po molu až k pitu a začalo hrát paličkami o hranu pódia, publikum se odměnilo dokonalou pozorností. Tahle úvodní gymnastika byla sice jen vizuální a na efekt, ale další prostředky k zaujmutí davu před hlavní scénou už se držely dřevně hudebních prostředků. Neuvěřitelné, jak převážně akustické, folkové duo perkuse – kytara dokázalo opanovat a rozpumpovat areál.

Cory Henry měl na rozpumpovávání celou funkovou kapelu, ve vydané energii se ovšem členové The Funk Apostles ani trochu nešetřili. Došlo i na vpád pana principála do rozdováděného davu. Vlastně svým způsobem euforická „diskotéka“, jenže hráčsky rafinovaná a zcela muzikantsky spontánní.

 

Toky energií ověřeně fungovaly i během vystoupení „ostravské stálice“ ZAZ. Aranžérsky i repertoárově směřuje francouzská zpěvačka stále více ke kosmopolitnímu popu. Což znamená jistý úbytek zvukové osobitosti, na autenticitě projevu a osobitosti „personální“ jí to ovšem neubralo. Dokáže odzbrojit už jen málem hmatatelnou radostí z pohybu na pódiu, respektive optimismem, to když zpívá o neveselých tématech. Když se pustila do „preludování“ na theremin, bylo vidět, jak ji to vše samotnou ohromně baví. A podobných odboček bylo přiměřeně šafránovitě, představení ZAZ stále stojí hlavně na sugestivním zpěvu, spontaneitě a komunikaci s publikem.

Půlnoční Xavier Rudd měl přírodní mystiku aboriginců s obdivuhodně silovým dutím do digreridoo i hypnotickou reggae-folkovou písničkařinu vypočítanou na efekt, ale nikoliv v negativním smyslu slova. Jako „muži s poselstvím“ mu šlo o celistvější vyjádření, při kterém nevadila ani efektní domluvená gestikulace všech členů jeho kapely.

 

Kvůli pořadateli nezaviněným okolnostem (opožděné přílety, nedorazivší zavazadla včetně nástrojů) se v sobotu posouvaly a přehazovaly koncerty na scénách Drive a v Gongu, což trochu narušilo pečlivě sestavený „itinerář“, vytvořilo nové překryvy interesantních položek programu a přerovnalo vše do ještě nestihnutelnějšího chumlu. Škola rozhodování, co zvládnout a co pustit. Ale neošidilo se nic, a pokud měl někdo prohazované a odkládané interprety na seznamu coby prioritní, snadno si je dohledal a užil.

* * *

Závěr musí být stejný jako každoročně. Barvy se nerozpíjejí ani v masách. „Nadnabídka“ neznamená na Colours sníženou kvalitu. A výběr jednoho recenzenta je nutnou subjektivní redukcí, možná jste zažili na tom samém místě a tom samém čase úplně jiný festival, což je fajn. Jak vám řeknou fyziologové, lidské oko je citlivé na tři základní barvy, RGB. Grafici doplní třeba barevný model CMYK. Ale těch nepřeberných kombinací. V Ostravě si přece každý může udělat vlastní dramaturgii.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *