Ostravský sprint mezi scénami

Ne, že by měl některý z předchozích ročníků Colours Of Ostrava „odpočinkový“ program. Nikdy nešlo stihnout vše zajímavé. Netřeba asi opakovat pajány, jak se ostravská festivalová tabule vždy prohýbá pod dramaturgickými lahůdkami a člověk tak může vybírat jen mezi svými nejmilovanějšími chody. Ale letos, co dřív ochutnat? Jak uběhat všechnu tu nádheru, střídající se od 17. do 20. července na dvaceti scénách?

 

Lze navíc předpokládat, že i nadšence pro muziku alternativní k hlavnímu proudu a tudíž potenciálního čtenáře UNI bude lákat také dění na největších pódiích. Ať už návrat skutečných legend The Cure, nebo třeba česká koncertní premiéra Florence + The Machine. O ostravských stálicích Zaz či Marize nemluvě. Snad k onomu dobrodružnému i blaženému rozhodování, kterému z „více než 350 programových bodů“ dát přednost, pomůže desatero subjektivních tipů.

 

Sons Of Kemet XL

Současné dění na londýnské jazzové scéně je tak nápadné, živelné a nové, že se i novináři mainstreamových médií pouští do hesel jako „Britská jazzová exploze“, jak jev nadepsal prestižní deník The Guardian. Souhlasí i média odborná, třeba Jazzwise Magazine, hovořící o mimořádně silné mladé generaci. Multikulturní Londýn navíc logicky, vzhledem k současným náladám ve společnosti, vrátil do jazzu podobně silný sociální či politický impuls, jaký míval třeba americký bebop v době boje za občanská práva. Po stránce muziky není nic divného, že jazz dělá, co mu vždy bylo vlastní. Vstřebává to nejlepší z kultury své doby a genů svých interpretů. V londýnské muzikantské komunitě tedy acid house, drum & bass, hip hop, afrobeat, asijské inspirace. Vlastně není třeba jednotlivé složky pitvat, protože nejde o žádnou promyšlenou fúzi, ale o zcela kompaktní, přirozený hudební proud.

K nápadným figurám svěží londýnské vlny, vedle bubeníka a kapelníka Mosese Boyda, saxofonistky a klarinetistky Nubye Garcii či další dámy, trumpetistky Yazz Ahmed, patří právě saxofonista Shabaka Hutchings. Vyslechl si kupu přirovnání ke svému zaoceánskému kolegovi Kamasimu Washingtonovi a i když ho z nich asi brní uši, názorovou spřízněnost vážně najdeme.

Průpravu dostal Hutchings důkladnou. Když spojili síly Heliocentrics a tvůrce ethiojazzu Mulatu Astatke, byl členem kapely. Prošel sestavou Sun Ra Arkestra, spoluzakládal jazz-world-funk-punkové Melt Yourself Down, hostoval u experimentujících Polar Bear, založil si projekt Shabaka And The Ancestors. V současnosti se věnuje především dvěma vlastním kapelám. Triu The Comet Is Coming, se kterým se vypravil do zvukového kosmu, rozvíjí mystikou nesené inspirace Sun Ra či Johna Coltranea. Letos v březnu s Comet vydal druhé album Trust In The Lifeforce Of The Deep Mystery, elegantně přesahující do nu-jazzu, psychedelie i rockové progrese. A samozřejmě kvartetu Sons Of Kemet.

Právě Sons Of Kemet s tubistou Theonem Crossem a dvojicí bubeníků, pro účely festivalového hraní s rytmikou ještě posílenou do podoby „XL“, využívá Shabaka jako platformu k hodně ostrým hudebním komentářům. Loňskému třetímu albu kapely dal jméno Your Queen Is A Reptile. „Vaše královna není naše královna, protože nás nevnímá jako lidské bytosti,“ protestuje Shabaka, sám syn barbadoských rodičů, proti zacházení s přistěhovalci v Británii. Jednotlivé skladby jsou pak věnovány dámám, které by si vybral za královnu raději. Třeba jamajskou bojovnici proti otrokářskému systému v 18. století – královnu Nanny, nebo americkou sociální psycholožku Mamii Phipps Clark. Je skvělé, že Sons Of Kemet vystoupí v Ostravě na vrcholu sil a s řeřavým poselstvím. A odpusťme Synům Egypta, že svým tvrzením o královně křivdí plazům. Vždyť s jakou péčí se o snůšku vajec i čerstvě vylíhlé potomky stará třeba samička krokodýla.

 

Youn Sun Nah Trio

„Vím, co dělám. Usiluji o propojení nejrůznějších tradic a žánrů tak, aby vše fungovalo jako jeden neoddělitelný celek,“ objasňuje původem jihokorejská, na francouzské scéně působící zpěvačka svoji neuvěřitelnou interpretační i repertoárovou „bezbřehost“. Píše vlastní, originální písně, zároveň je schopna přetvořit k obrazu svému covery Nine Inch Nails, Randyho Newmana, Metalliky, George Harrisona, Michela Legranda či Supremes, přimíchat mezi ně úpravu klasické kompozice Isaaka Albénize, gospelový tradicionál a ještě to vše doplnit lidovkami korejskými, staroanglickými i těmi z Apalačských hor. Často se noří do vokálního jazzového mainstramu a popu, ale přijdou chvilky, kdy si s hlasem pohrává podobně interesantně jako třeba Savina Yannatou, Iva Bittová či Takumi Fukushima. A ne, smícháno dohromady to nepůsobí jako mišmaš.

Na letošním, v pořadí desátém albu Immersion, jehož repertoár pravděpodobně výrazně ovlivní ostravské vystoupení, Youn Sun Nah zásadněji pozměnila sound. Dříve se převážně držela akustického zvuku, nyní se posunula ještě více do (kvalitního) popu a řadu písní vystavěla na elektronice. Vokály vrství pomocí looperu. Stále však hraje i na pro ni typickou kalimbu, přestože přiznává: „Štve mě, když musím novinářům pořád vysvětlovat, že ten nástroj nepochází z Koreje, ale z Afriky“. Něco tak v dobrém smyslu kosmopolitního vážně neuslyšíme na každém kroku.

 

Paolo Fresu Devil Quartet

Sardský trumpetista a hráč na křídlovku Paolo Fresu si požehnaně užil řazení k evropským „milesovcům“ a ovlivnění Milesem Davisem ani nevyvrací. Jeho hudba hovoří sama za sebe. Je osobitá, žádný pouhý plagiát. Krom milesovských inspirací nezapírá středomořské geny muzikanta. Nejen programově, například na desce Mistico Mediterraneo (2011), kterou natočil s korsickou vokální skupinou A Filetta. Středomořská hladina probleskla, i když s Carlou Bley odjel turné a nahrál s ní titul The Lost Chords Find Paolo Fresu (2007), vydal desku Chiaroscuro (2008) s Ralphem Townerem či posloužil jako sideman Urimu Caineovi.

V souladu s mytologií, „Ďábelskému kvartetu“ Paola Fresu předcházelo kvarteto „Andělské“. The Paolo Fresu Angel Quartet dostal jméno podle vydařeného alba Angel (1998) a deska zase podle úpravy písně Jimiho Hendrixe. S trumpetistou tehdy hrával původem vietnamský kytarový mistr Nguyên Lê. A paradoxně zněl Angel Quartet o dost dravěji a divočeji než dnešní Devil Quartet, pokládající se na loňském albu Carpe Diem do lyrických, poklidných nálad. Proč tedy onen ďáblík v názvu, krom kontrastu s předchozí sestavou? Možná proto, že muzika je pekelně podmanivá. Ostatně i samotný Princ temnot Davis věděl, jak hebce a vemlouvavě nalákat posluchačské hříšníky.

 

 

Mathias Eick

Norský trumpetista, potažmo multiinstrumentalista, protože krom svého hlavního nástroje ovládá i kontrabas a vibrafon (což byly nástroje jeho otce Jürgena Eicka) nebo klávesové nástroje a kytaru, obsáhl hned několik žánrů. Sofistikovanou taneční hudbu i post-rockové výlety jako stálý host Jaga Jazzist. Psychedelii a prog rock coby dlouhodobý spolupracovník kapely Motorpsycho. Natáčel s výše zmíněnou zpěvačkou Youn Sun Nah, s akordeonistou Vincentem Peiranim, na desku Playground (2007) si ho pozval Manu Katché. A když hrával v Trondheim Jazz Orchestra, doprovázel i Chicka Coreu či Pata Methenyho. Sound ostravského vystoupení ovšem můžeme předvídat. Repertoár i obsazení kvinteta vychází z loňského Eickova alba Ravensburg, čtvrtého, které natočil pro ECM a dobře zapadajícího do estetiky kultovního labelu.

Nostalgickou náladu nahrávky vysvětlil Eick věnováním svým předkům i současné rodině: „Původně jsem chtěl desku nazvat přímočaře Family, jenže přesně tak už se jmenuje kupa jiných desek. Proto jsem zvolil titul Ravensburg, podle městečka v jižním Německu, ve Švábsku, odkud pocházela moje babička.“ Jednoznačné názvy nesou i jednotlivé skladby, například Children, Friends, Girlfriend, Parents… Soudě podle muziky, Eickovy rodinné vazby musí být velmi harmonizované. Asi nepřekvapí, že v otcových stopách kráčí nejen Mathias, ale i jeho sourozenci. Bratr Johannes je basista, sestra Trude si vybrala lesní roh a pohrávání s elektronikou, můžeme ji slyšet i na deskách Buggeho Wesseltofta.

Relativně nezvykle, díky výtečně využitým houslím, na které hraje Håkon Aase, působí i sestava kvinteta. V Ostravě by měli trumpetistu doplnit, stejně jako na albu, také pianista Andreas Ulvo (sólová alba či Eple Trio, s Eickem hraje už na jeho druhé desce Skala, 2011), baskytarista Audun Erlien (jeden z nejpracovitějších norských muzikantů s kredity na víc než stovce desek, včetně tuším sedmi titulů s Nilsem Petterem Molværem) a bubeník Torstein Lofthus (hrával hard rock s kapelou Shining i fusion s Elephant9).

 

Kronos Quartet

Kronos Quartet už si vstřícný multižánrový terén Colours ozkoušel v roce 2012 v hlučnějším projektu Uniko s Kimmo Pohjonenem a Samulim Kosminenem, kdy s nadhledem nadchl i na druhé největší open air scéně.

„V roce 2012 to bylo energické a nabíjející. Opravdu se těším na další setkání s ostravským publikem. Ovšem tentokrát bude naše vystoupení typičtější, klidnější. Co přesně zahrajeme ještě nevím, ale určitě budeme vybírat skladby z velmi různorodých koutů našeho repertoáru,“ řekl houslista a umělecký šéf David Harrington v rozhovoru pro Lidové noviny. Což určitě nebude znamenat menší tok energie. Původního kapelníkova záměru „sestavit smyčcové kvarteto, které vám nakopne zadek“, se Kronos drží už víc než 45 let.

 

 

 

Cabruêra

O živelnosti muziky brazilské kapely, která elegantně propojila tradiční žánry forró, sambu s novátorský mangue bit (kvůli přepisu v anglofonních zemích známý i jako manguebeat a vycházející právě z tanečních stylů forró, frevo či maracatu, pokřížených s elektronikou, funkem, hip hopem i rockem), už jsme se mohli přesvědčit v roce 2006 díky koncertní řadě Respect Plus. Více než vítané setkání po letech.

 

 

The Kill Devil Hills

Netuším, proč dali australští countryoví alternativci na obal nejčerstvějšího titulu, minialba Pink Fit, snímek skleničky s vyndavacím chrupem, ale rozhodně ne proto, že by jejich muzika zněla bezzubě. „Kolorsy“ v posledních letech prosluly dovozem řady odvazových sestav. Od roku 2003 fungující The Kill Devil Hills, „starší bratříčci“ Cash Savage And The Last Drinks, by si určitě rozuměli s Nickem Cavem, ale i s americkým blížencem Slimem Cessnou a jeho Auto Clubem. Umí ovšem i krásné, leč velmi, velmi temné balady.

 

Moonlight Benjamin

Původem haitská, ve Francii působící zpěvačka Moonlight Benjamin nazývá svůj žánr voodoo blues rock. Na webu zdůrazňuje „spojení původních haitských voodoo melodií a rytmů, trance a amerického bluesrocku 70. let“. Ale ne, muzika nepůsobí ani jako vystavěná na efekt, ani staromilsky. Moonlight má jazzový background, jazzovou průpravu, karibskou krev a široký hudební vkus, zahrnující logicky i odkaz západoafrické muziky. Záruka, že nezapadne do běžných škatulek.

 

 

 

San Salvador

Jak dravě může znít (zjednodušeně řečeno) jihofrancouzská vokální polyfonie si dovedeme představit díky korsickým A Filetta či Lo Còr de la Plana z Marseille. San Salvador zpívají v podobném duchu a přitom jinak. Svoji hudební archeologii směřují do oblasti Massif Central, Francouzského středohoří, které také zasahovalo do okcitánské oblasti, a zpívají podobně jako Lo Còr de la Plana v okcitánštině. V žádném případě však nejde o nic čistě tradicionalistického. Šestičlenný vokální ansámbl (čtyři hudebníci hrají i na prekuse) neváhá používat soudobé harmonie a aranžérské postupy.

 

Cory Henry & The Funk Apostles

Varhaník a zpěvák Cory Henry prožil osud zázračného dítěte. Už ve dvou (!) letech prý leccos neuvěřitelného uměl na piano i varhany, v šesti odehrál show v Apollo Theater. V devatenácti už jako seriózní, zralý hráč doprovázel Kennyho Garretta na turné. Hrál na několika zásadních deskách Snarky Puppy, coby sideman se seznámil s hip hopovými i R&B hvězdami jako Puff Daddy či The Roots. Osamostatnil se, aby mohl dělat věci po svém: „S Apoštoly funku prakticky nezkoušíme,“ prohlásil. Většina repertoáru prý vzniká za pochodu, na pódiích. Rozhodně to není poznat na dokonalé sehranosti a „tažnosti“ groovů. Zdejší premiéru si kapela odbyla loni v pražském Paláci Akropolis a mluvilo se o ní v superlativech.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *