Running Man, 2022, 38:27
Nejsme Britové a není naší národní povinností chválit Oysterband za každou cenu, zas tak blbí ale nejsme, abychom neslyšeli, že jsou stále dobří a album se jim fakt povedlo, i když je staromódní až běda. Tak to má být: Oysterband a experimentální novoty, to nikdy nešlo dohromady. Echtovními folkrockery se narodili a těmi zřejmě i zemřou; na důchod ovšem pořád nevypadají, ačkoliv houslista Ian Telfer už na koncertech neskáče jako dřív, přestal nosit kraťasy a pohled do publika ho radostí nenaplňuje: kupodivu všude samí lidé jeho věku, tedy hodně staří. Kdyby hráli jenom na jejich notu, dávno by skončili, což zbývající otcové zakladatelé – zpěvák John Jones s kytaristou Alanem Prosserem, ale i nenahraditelný producent Al Scott – dobře vědí. S inovacemi to i tak nepřehánějí; jdou na to ovšem mazácky a nikdy nezapomenou na návykovou stadionovou vypalovačku a The Corner Of The Room a Born Under The Same Stars takovými bez debat jsou. Dobu ovšem legendární kritici pořádků sledují bedlivě, „generačně zarámovaní“ rozhodně nejsou a mladým v jízlivém nadávání bez problémů stačí. V The Time Is Now nám nejprve popíšou svět „teď a tady“ respektive zničenou přírodu, lesní požáry a oceánem zatopené vesnice, pak zmíní vzdalující se budoucnost a nakonec nás upozorní, že bohužel, „žádná planeta B neexistuje“.
Přiznávají se k nostalgii, ale ne takové, že byste jim nejraději koupili panáka, aby toho vzpomínání už nechali; zachovávají si důstojnost, a když ve Wonders Are Passing zpívají „mysleli jsme, že večírek bude trvat věčně“, přijdou vám víc milí než smutně přesluhující.
Prosser během padesátileté kariéry kapely zpíval ojediněle, u Telferova dojáku Hungry For That Water (myšleno v dobrém!) se ale přistihnete, že… ne, ne, to vám určitě muselo něco spadnout do oka. Navíc ty varhany a mandolínové sólo…
Pod drobnohledem už Oysterband dávno nejsou, vlastně se po osmileté pauze ani moc nečekalo, že ještě natočí tak skvělé album a koukejte na ně, veterány jedny.