Vyrůstali jsme v podzemí, máme obličeje nezvyklé dennímu světlu, proto nosíme masky a nesundáváme je.
Rozhovor s ideologem a zpěvákem Zdeňkem Lorenzem a kytaristou Pavlem Maráškem.
Kdy a kde vznikli OZW?
Z.L.: Kolem osmdesátýho roku jsem měl hroznou chuť do bigbítový muziky, byl jsem tehdy ovlivněnej Devo a Residents, jejichž nahrávky sem byly tajně dovážený…
P.M.: Od západních residentů
Z.L.: Měl jsem pár nápadů, zkoušeli jsme hrát s Ludvíkem Stánkem přes magneťák a bicí nahrazovala krabice od televize, do toho jsem mlátil plácačkou na koberce, ale nebylo to ono, ty přechody chyběly. Do základní školy jsem chodil s Vojtou Kovaříkem alias Bábou a tomu jsem říkal, že máme kapelu – byli jsme tehdy dva –, zkoušíme hrát nějaký moje skladby a parodie a potřebovali bysme bicí. Už tehdy jsme se jmenovali OZW – Onkel Zbyndas Winterrock, podle Vyskočilovy povídky o zimníku, jehož kapsou se propadalo do jinýho světa. Bába nás pozval do garáže, kde měl tenkrát u kamarádů bubny a když jsme dorazili, byli tam kromě něj ještě tady Pavel s kytarou a Michal Borek s basou. Pustil jsem jim svoje nahrávky, líbilo se jim to a začali jsme zkoušet.
Jaký průběh mělo vaše první vystoupení?
P.M.: Sešli jsme se ještě asi dvakrát a jeden kamarád nás přihlásil na festival do Ivančic. Neměli jsme ani čas vystoupit na pódium, protože tam vtrhli policajti a já prchal přes záchodek a zahrady, kde jsem propadl do skleníku a pořezal se. Nakonec jsme absolvovali třicetikilometrový pochod nocí za mrazu, samozřejmě s nástroji.
Z.L.: Ve Stránčicích – první realizované vystoupení – už jsme měli šest skladeb a aby to bylo trošku zvláštní, tak jsme měli masky. Tři lidi smrtku, co se tehdy prodávala, bubeník měl roušku z umělý hmoty, která se mu roztekla a já takovou hnusnou gorilu. Líbilo se to spoustě známejch a my natiskli plakátky a hráli dál.
Masky byly pro vás charakteristické, můžeš o nich něco říct?
Z. L.: Už na další koncert jsem udělal pro celou kapelu stejné, k tomu všichni v černém a trička s nápisem OZW. Postupně jsme měli všichni i vycpaný ramena a pracovní mundúry a šli jako jednotka stejnejch robotů strašně temný a tvrdý, ale každej věděl, že je to parodie na frajery, který si nasadili černý brejle a hráli děsnej bigboš a byli hrozně temní a skvělí.
To bylo v roce…?
P.M.: … 1983 v Úvalech, na pódiu za náma stáli esenbáci a do šatny před koncertem přišli estébáci…
Z.L.: Mysleli si, že v maskách hraje někdo jinej a všechny si nás zapsali.
P. M.: Mezi lidma chodil potápěč a vpředu seděl chlap a díval se na televizi, zrovna tam bylo o smrti Andropova – a my zpívali písničku Umřel jeden pán.
Z.L.: Pak jsme toho na nějaký čas museli nechat – začaly výslechy, byl podzim 83, zátah na novou vlnu…
P.M.: Nejvíc to tehdy odnesli basák s bubeníkem, ten navíc ještě vydával časopis Garáž.
Z.L.: Pro kluky si tehdy přijeli, mně poslali předvolání a kapitán Mareš (po listopadu jsem se dozvěděl, že pod tím jménem působili dva lidi) mi po výslechu na otázku, jestli můžeme dál hrát, odpověděl „samozřejmě můžete, ale pod jiným názvem a s jinejma lidma“.
Jak jste se dostali na Trojanovu černou listinu?
Z.L.: Když hráli v roce 1980 ve Všenorech Extempore, tak můj kamarád sestavil dotazník, kam měli lidi napsat, kterou skupinu by chtěli slyšet a nás tam kamarádi napsali (i když jsme tehdy ještě jako skupina neexistovali, to jsem hrál jenom s Luďkem), tyhle dotazníky se potom staly podkladem pro černou listinu, kde jsme se ocitli ještě před svým založením.
Proč jste OZW obnovili?
Z.L.: Měl jsem pořád spoustu nápadů, chodil za Pavlem a při jeho nočních směnách jsme to nahrávali. P.M.: Já jsem pak sehnal kluky z Visacího zámku, který měl v té době pauzu, protože část byla na vojně. Na basu to byl Vláďa Šťástka a na bicí Jirka Pátek, k nim jsme sehnali Honzu Majera na klávesy a Míru Röthinga na ságo.
Kde jste zkoušeli?
Z.L.: V Haštalský ve sklepě, vždycky po příchodu jsme setřeli z beden prach s vodou, v Dejvicích, kde bylo stabilně pět centimetrů vody, v agitačním středisku, který jsme museli vždycky před zkouškou vyklidit…
Čím se lišili druhé obsazení od prvního?
P.M.: Bylo víc muzikantský, šlapalo, nějaký svoje věci přinesl Vláďa Šťástka, jedinej nehudebník tam byl Zdeněk, kterej nosil nápady.
Z.L.: Mohl jsem se víc odvázat a popustit uzdu fantazii, protože základ byl danej muzikou a já mohl vymejšlet věci do něj. Měli jsme nový masky – nosatý a hráli asi třikrát. Vyvrcholením byl Motorlet, kde se točily videoklipy pro film Hudba 85. Po Rockfestu se to ale zase rozešlo, protože kluci po vojně obnovili Visací zámek.
Jak vznikalo třetí obsazení?
Z.L.: Postupně jsme sehnali bubeníka Romana Šmída, saxofonistu Honzu Kučeru a basáka Milana Fibigera, ale každej z nich byl trochu někde jinde.
P.M.: To první obsazení bylo takový undergroundový, byli jsme všichni z jednoho okruhu, to druhý bylo něco mezi a třetí bylo daný tím, že jsme se my dva rozhodli pokračovat a po jednom sháněli lidi.
Z.L.: Nakonec jsme se sehráli a nakazili ostatní tou svou filozofií, tehdy vznikly poslední velký gumový masky.
Znali vás lidi?
Z.L.: Stalo se mi, že jsem v hospodě díky placce OZW vyslechl velice kladné hodnocení, které jsem slíbil vyřídit, ale kvůli maskám nikoho nenapadlo mě považovat za někoho z kapely.
Co deska, televize?
Z.L.: EP s pěti písničkama vyšlo v roce 1990 jako poslední pantonskej Rockdebut.
P.M.: V říjnu 1989 jsme natočili klip. Byl to takovej soutěžní pořad, kde byl taky Janota, Dybbuk, Už jsme doma a další alternativní kapely. Točili jsme to tři minuty a pak nás vyhnali, že už jim padla. Nedalo se na to koukat.
Poslední koncerty?
Z.L.: Na konci devadesátýho v Lucerně, tam nás hrozně blbě nazvučili a Na Petynce, kam to nestihnul basák z Mladý Boleslavi.
P. M.: Po listopadu už to nebylo ono, ten životní přístup byl jinde, nebyla v tom ta existenciálnost.
Sejdete se ještě počtvrté?
Z.L.: Mám pár nápadů, taky na jeden videoklip… možná nahrát desku, ale koncertovat už ne, nervově bych na to neměl.
Co momentálně děláte?
Z. L.: V Reflexu mi na pokračování vyšla pod pseudonymem Dr. Zbigniew Das próza Servilní orangutan, kterou chystá nakladatelství Pražská imaginace.
P.M.: Hraju si doma na kytaru a harmonium a věnuju se teď vydávání duchovní a filozofické literatury.