Paul Brady: Posluchači věděli, kudy se vydávám

Když jsem se dozvěděl, že zásluhou festivalu Struny podzimu a osobní intervence Petra Ostrouchova dorazí do Česka (tedy mimo svou obvyklou trasu) dvojice irských klasiků Andy Irvine & Paul Brady, zajásal jsem. Na album těchto starých přátel, na kterém se v roce 1976 objevila zásadní úprava lidové balady Arthur McBride, přísahají celé generace mandolinistů a hráčů na buzuki. Ale zatímco velká část diváků přišla letos v říjnu do pražského Divadla Archa především na Irvinovo umění, já měl vždycky rád i sólovou dráhu Paula Bradyho.

 

Půl písničkář, půl pophvězda, stálice irského hudebního nebe, v mých očích přirovnatelná k tuzemskému postavení Michala Prokopa či Vladimíra Mišíka. Sám za sebe vydal Brady dvanáct alb (poslední před rokem). A že není žádná druhá liga, hostovali mu na nich muzikanti formátu Marka Knopflera či Erika Claptona. Knopflerovi ostatně Paul asistoval při natáčení soundtracku k filmu Cal. Také si zahrál na irskou flétnu v Knopflerově hitu Darling Pretty. Bradyho písničky zařadili do svého repertoáru Joe Cocker, Santana, Phil Collins nebo Cliff Richard. A dvě velké dámy, Cher a Tina Turner, nazpívaly Paulovu skladbu Paradise Is Here.

Pak je tu samozřejmě Bob Dylan se svou verzí lidovky Arthur McBride na albu Good As I Been To You z roku 1992. O Bradym se Dylan pochvalně zmiňuje v poznámkách ke kompilaci Biograph, nemluvě o tom, že na koncertech Bob jednu dobu často hrával Paulovu variantu americké balady o kreolské dívce The Lakes Of Pontchartrain. Bluesrocková lady Bonnie Raitt zase pojmenovala elpíčko po Bradyho skladbě Luck Of The Draw. A tak bychom mohli pokračovat. Jenže pak člověk zavolá do dublinského studia, kde Paul Brady střídavě natáčí a píše paměti, a uslyší úplně normálního, sympatického chlápka, jemuž popularita nestoupla do hlavy a kterého dnes zajímají mnohem více vnoučata než úspěch jeho nové desky.

 

 

Zdravím, jak je v Dublinu?
Díky za optání, máme krásné ráno.

Pracujete?
Mixuju tady nějaké písničky.

Já myslel, že máte hotovo. Nová deska Unfinished Business – první po sedmi letech – vám vyšla vloni v září.
Já když můžu, pořád něco skládám. Nebo dělám demosnímky. To nikdy nekončí – práce na plný úvazek.

Letos hrajete na Britských ostrovech, v Americe… A ze střední Evropy jste si vybral Českou republiku. Už jste tu někdy byl?
Jako turista. Asi tak před deseti, dvanácti lety jsem strávil prodloužený víkend v Praze. Vybavuju si přenádherné město, tak trochu podobné Dublinu.

V čem?
To je tou atmosférou. Možná architekturou. A lidmi. Irové a Češi jsou si docela blízcí.

Jak se dnes žije v Dublinu muzikantům?
Já mám velké štěstí. Doma v Irsku je o to, co dělám, pořád velký zájem. Fanoušci mě podporují, ať už dělám tradiční věci, nebo vlastní materiál. Jak víte, mám vlastně dvě kariéry.

Dvě tváře.
No, já bych spíš řekl, že v muzice mluvím dvěma různými řečmi. Jedna je ta tradiční sféra, a potom se dorozumívám pomocí rocku, popu, blues i country. Uznávám, že se tyhle světy dost liší, ale tady se to tak nebere. Lidová hudba v naší zemi vždycky patřila do médií, hraje se tu ve velkém. Takže třeba v sedmdesátých letech nebylo nic divného, že se lidé zašli podívat na vystoupení skupiny Planxty a za měsíc jste je potkal na koncertě Erika Claptona.

Dá se říci, že je publikum v Irsku otevřenější než jinde?
Asi ano. Když jsem se proměnil ze zpěváka lidových balad ve skladatele vlastních příběhů, tak na to bylo celkem připravené. Nikdo se nedivil, to spíš média z toho dělala kdovíco. Psalo se, že je to totéž, jako když Bob Dylan na Newportském folkovém festivalu předvedl svůj elektrický set.

Mě ten váš přerod z folkaře v pop star také udivuje. Album Hard Station z roku 1981, kterým to všecko začalo, startuje mou oblíbenou písní Crazy Dreams: „Varovný zvuk sirény za zimního rozbřesku / Od řeky se blíží sněhová bouře / Venku na ulici je deset pod nulou / Ale ve tvém srdci je ještě větší zima / Úsvit si to sviští po své trase /A mlha nad mořem se rozpouští…“ Jak to, že jste ze sebe najednou vydoloval tak silné obrazy?
No, mořil jsem se s tím. Ale přicházel jsem do věku, kdy už v životě začíná jít do tuhého. V šestadvaceti jsem se plácal v Americe s kapelou The Johnstons a nikam to nevedlo. Těžká doba. Při jednom ze svých občasných návratů jsem se seznámil s dívkou, ze které se časem stala moje žena. Když jsem pak musel zase do Států, hrozně se mi po ní stýskalo. Myslím, že kolem třicítky jsem začal cítit hlubší emoce, a to mi pomohlo složit takové písně, jaké jsem potom nahrál.

A fandové vám to nevyčítali?
Já jsem je varoval už rok předtím, než vyšla deska Hard Station. Podnikl jsem sólové akustické turné, na kterém jsem prokládal lidovky autorskými kusy. Posluchači tedy věděli, kudy se vydávám, a víceméně mi to přáli.

Když jsem si pouštěl titulní píseň z vaší novinky Unfinished Business, znělo mi to příjemně staromódně. Na téhle hudbě jste vyrůstal?
Rodiče měli rádi muziku let dvacátých až čtyřicátých, a ke mně to také do určité míry promlouvá. Víte, já mám rád silné melodie.

A když jste se dal sám na skládání, kdo vás ovlivnil?
Randy Newman, Gerry Rafferty, Richard Thompson. Zajímali mě autoři, kteří inteligentním způsobem pojednávali o dospělých tématech a hudebně míchali rock a jazz a blues. Pro mě v umění neexistují bariéry, to je specialita lidí z marketingu, z nahrávacích firem. Normální člověk takhle nerozlišuje.

Před čtyřiceti lety jste s Andym Irvinem natočili klíčové album irského folku. A ještě teď ho s úspěchem hrajete naživo na koncertních pódiích. Celé ty roky jste byl s Andym v kontaktu?
Ne, že bychom se navštěvovali každý týden, ale ano, často jsme se potkávali, pracovně i jinak. Mezi námi funguje nějaká chemie, líbí se nám stejná hudba, a tím nemyslím jen britskou nebo americkou. Andy zná Evropu mnohem lépe než já, procestoval Rumunsko, Bulharsko a odevšad si odnesl písně. Já obdivuju, jak je umí zahrát, a snažím se s ním držet krok. Je to zábava, a zároveň i výzva.

Samozřejmě miluju vaši verzi balady Arthur McBride. A miluju i tu z alba Boba Dylana Good As I Been To You. Vy jste se s Dylanem potkal v roce 1985. Co jste mu řekl?
Asi dvacet minut jsme se bavili v zákulisí jeho koncertu na stadionu ve Wembley. Seděli jsme v karavanu, já mu ukazoval ladění a on chtěl vědět, kde jsem k té písničce přišel. Pak jsem ho učil, jak se hraje The Lakes Of Pontchartrain.

A co Van Morrison? Kdysi tvrdil, že jste jeho epigon, ale před pár lety si s vámi zazpíval duet.
To bylo v rámci projektu Vicar Street Sessions, skvělá věc, 23 koncertů v Dublinu s hosty jako Bonnie Raitt, Mark Knopfler, Sinéad O’Connor – a také Van Morrison. Dlouho jsme to připravovali, až do poslední chvíle nebylo nic jisté. Vždycky někdo nemohl, takže se vymýšlel náhradní termín. Ale nakonec všechno klaplo, a představte si, že bez jediné zkoušky! Prostě: host dorazil a hned se šlo na věc.

Prý píšete autobiografii.
Dělám na ní, snažím se.

Ohlížet se za svým životem asi není jen procházka růžovým sadem.
Máte pravdu, zrovna na ta léta v Americe, než jsem se přidal ke skupině Planxty, se mi nevzpomíná lehko. Pokaždé si znovu uvědomím, jak mě to rozčiluje a deprimuje. Nikdy to není pouhé psaní, vždycky se vám tam připletou pocity a city.

Nechcete si zase postavit kapelu a uspořádat comeback?
Nejsem si jistý, jestli po tom vážně toužím. Už mi bylo sedmdesát, a popravdě spíš odpočívám. Mám vnoučata i pravnoučata, která jsou roztroušená od Anglie až po Nový Zéland. Polovinu z každého roku strávím tím, že je navštěvuju. Netuším, co mi budoucnost přinese, ale ani mě to netrápí.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *