Paul Simon sice vyhlásil v roce 2016 konec s koncertováním, tedy s velkými šňůrami (párkrát se od té doby na různých místech objevil jako host), ale naštěstí se nevzdal studiové práce. V roce 2018 hrábl do vlastního archivu a natočil retrospektivní album In The Blue Light, na němž zcela mimořádným způsobem přetvořil svoje starší písně z řady těch podle jeho názoru přehlížených. A letos se vytasil s dalším trumfem: zcela novým albem, opět mírně experimentálním. Albem složeným sice ze sedmi oddílů, kterým můžeme říkat třeba písně, ale nahraným jako jeden track, jako jedna jen o něco málo více než půlhodinová výpověď.
Albem Seven Psalms se Simon vrátil zčásti ke svým úplným začátkům, když totiž svůj dnes už pozapomenutý debut The Paul Simon Songbook celý v roce 1965 nahrál akusticky a po tehdejším písničkářském vzoru zcela sólově. Takhle sice úplně nové album nezní, ale jeho koncept, kdy tím hlavním a vysoko převládajícím na albu jsou tóny, jež má protagonista plně pod kontrolou jako autor i interpret, je vlastně shodný. Jen místně zasáhnou do zvuku Simonův dlouholetý spoluhráč na perkuse Jamey Haddad a vokalisté: Simonova manželka Edie Brickellová a britský sbor Voces8.
Všechno je tady podřízeno obsahu, v tom se Simon na stará kolena stal nekompromisní, jde mu o to, aby vyznělo každé slovo, zpívané snad až překvapivě mladickým hlasem. Až posluchači skoro přijde líto, že se tenhle mistr silných melodií, ale i skvělých skladatelských i aranžérských fines rozhodl neodvádět pozornost od toho, co zatoužil sdělit. Není to snad ještě účtování se životem jedenaosmdesátiletého umělce, ale rozhodně tady medituje o závažných otázkách, podávaných v neposlední řadě i duchovní terminologií, od úvodního diskursu na téma Hospodin obsažený v nejrůznějších, nám známých entitách, až po závěrečnou textovou kodu v podobě sebezpytné písně/části Wait, jejímž vrcholem není nic menšího než Amen.