Prostě setkání s legendou. Navíc ze strany legendy bez výhrad důstojné. Paul Simon odvedl na svůj věk (je blbé to takhle napsat, ale myšleno je to obdivně) neuvěřitelný výkon ve více než dvou hodinách geniálních písní. Vyčítat stařecky tenčí hlas a občas lehce přibližnou intonaci by bylo stejně nefér jako vyčítat vodě, že teče z kopce, a času, že stárneme. Musíme, je to tak správně. A můžeme jen zírat, jak někdo může ve čtyřiaosmdesáti zpívat ještě takhle dobře. Vždyť Simon bravurně vytáhl i zapeklité výšky v Something So Right, tedy prvním přídavku, nutně již notně unaven. Samotná píseň byla příjemným překvapením, a nikoliv prvním. Simon na začátku evropské části turné trochu pozměnil repertoár koncertu, byť dramaturgii držel podobnou jako předtím v Americe.
To znamená, že v první části koncertu zazněla celá suita Seven Psalms. Písničkář totiž není jukebox na hity, na turné se vydal právě proto, aby sdílel nové písně. V pódiové podobě, v promyšlených, ale zároveň střídmých aranžmá a s početnou, leč disciplinovanou a kapelou (včetně kytaristů Gyana Rileyho a Marka Stewarta, flétnistky Nancy Stagnittta, violisty Caleba Burhanse a cellisty Eugena Friesena, což, jak ctitelé vrcholných interpretací soudobé hudby vědí, nebylo žádné „najaté křoví“, ale sestava vnímavých koncertních mistrů v pokorné roli) zněla suita ještě záživněji, barevněji a nosněji než z alba. Přesvědčivý byl i pěvecký projev písničkáře, protože tady nešlo o intonaci nebo plnost hlasu, ale o sugestivní ponor do textu, soustředěnost, naléhavost vypravěče. Písničkářka Edie Brickell přišla manžela, živelněji než na desce, láskyplně pěvecky podpořit ve dvou závěrečných částech suity The Sacred Harp a Wait. Taktéž k dobru věci. Tahle podoba Seven Psalms by se měla naživo nahrát a vydat!
Seven Psalms, filozofující o
