Koncerty a nahrávky ansámblu Musica Antiqua Praha v 80. a 90. letech představovaly pro posluchače, už jaksi nenadšeného vydrezírovaným stereotypním omíláním „vážnohudbého mainstreamu“, skutečné zjevení. Po staletí neslyšená, přitom fascinující díla staré hudby, příjemně dráždivě nezvyklé ladění (dobové nerovnoměrné temperování se postaralo také o vítané pauzy k rozjímání, když pan kapelník Klikar musel mezi skladbami přeladit varhanní pozitiv), zvuk rekonstruovaných dobových nástrojů, „klasický“ zpěv bez přehnaného vibrata. Fungovalo to jako magie. Propad v čase, milý únik z reality. Šokem pak bylo spíš opustit sál, většinou prostor chrámu, a vylézt z uhrančivého bezčasí na ulici s ehm, auty nebo nastoupit do, ehm, metra.
Stejným zjevením je vydání „ztraceného“ alba, dávno nečekaného přírůstku do diskografie ansámblu. Nahrávky barokních kompozic z archivu kláštera Křižovníků s červenou hvězdou vznikly v roce 1996, rok před ukončením činnosti Musica Antiqua Praha. A krom dvou kusů krásenského (tedy onehdá schönfeldského) rodáka, bádenského dvorního kapelníka Johanna Caspara Ferdinanda Fischera (1656–1746), přezdívaného „bádenský Bach“, které ovšem byly publikovány jen na běžným posluchačům nedostupné zájmové edici kláštera Křižovníků, se doteď neobjevily na desce.
Vedle skladeb Fischerových se dostaly znovu na světlo např. kompozice Ferdinanda Tobiase Richtera (1651–1711, působivé Motetto di San Giovani Nepomuceno) či Georga Reuttera (1656–1738). A netřeba vypichovat geniální badatelskou a „re-konstruktérskou“ činnost Pavla Klikara, vzletný soprán Anny Hlavenkové a vůbec mistrovství (i důležité nadšení pro věc) všech členů finální sestavy ansámblu. Divná je pouze jediná věc. Jak mohla taková krása ležet nepovšimnuta 27 let v archivu. Naštěstí se ohromný kus záslužné práce dočkal zúročení a zase vyvolává stejné kouzlo blaženého propadu do bezčasí.