Měli jsme na základce v čítance článek o úmrtí J. B. Foerstera – zesnulý však zde vůbec nevystupuje, je jakoby nepřítomný a o jeho skonu se dozvídáme z hovoru žen, věšících za krásného květnového dne prádlo. Umřel pan skladatel Foerster, říkají si, a dál se věnují své práci, autor, pokud si to dobře pamatuji, píše o červených střechách venkovských stavení, modrém nebi, zpěvu ptáků, zkrátka, mistr Foerster zemřel, je však připomenut, a ten krásný svět jde, i s vědomím jeho odchodu a ztráty, dál. Vše vyznívá – a jinak to ani v čítance z té doby být nemohlo – jako optimistické přitakání životu. A vlastně, proč ne.
Vracívá se mi tato čtenářská vzpomínka, a nepřekvapivě se vynořila i ve chvíli, kdy jsem se dozvěděl o odchodu Pavla Zajíčka, který poté, co se popasoval s mozkovými mrtvicemi, podlehl 5. března zápalu plic. Ano, Pavel odešel, chybí nám všem, mluvíme, píšeme o něm – ale on zde již není. My zatím ano.
A vynořují se i další vzpomínky, dávné i nedávné, ze všech ale vychází Pavel jako člověk, kteý si vždy stál za svým, ať to stojí, co to stojí – a že to většinou stálo hodně, není snad třeba připomínat. Ostatně ukotvení v našem undergroundu, v jeho hodnotách, postojích, v jeho vymezení se vůči veškerému ohlupování, důrazu na osobní svobodu a co nejautentičtější tvorbu někoho, jako byl Pavel Zajíček, ani jinam směřovat nemohlo. „Když život není na hraně, tak stojí za hovno,“ řekl jednou.
Přesně takového si Pavla pamatuji, tichého, spíše introvertního, ne však jako někoho, kdo stojí stranou – vybavuje se mi noční bar, kde se ostře postavil proti frajerovi, co otravoval mladou ženu. A vzhledem k Pavlově metru devadesáti, širokým ramenům a rukám jako lopaty, však se v newyorské emigraci živil jako stěhovák, stačilo pár tichých slov, a obejda se stáhl. A to ještě nevěděl, že Pavel v New Yorku trénoval se starým japonským mistrem karate a že dělá každé ráno poctivě kliky a sprchuje se ledovou vodou.
„Člověk v sobě nese úzkost,“ řekl Voknu v roce 1993, „která je různě rozpínavá. Tu a tam je zaznamenatelná, tu a tam ne. Tu a tam je celá bytost úzkostí. Pokud jde o to něco měnit, já nemám ,alternativuʻ, jak by svět měl vypadat jinak. Spíš se stahovat do koutu. Já mám v sobě spíš potřebu, i když se to možná tu a tam nezdá, skutečné nenápadnosti. Až takový ,neviditelnostiʻ! To jsou ale nedosažitelný věci“.
Psal jsem někdy v lednu, že je Pavel „podoben taoistickým mnichům, tvořícím především ve svém nitru a nechávajícím vše, co se tam odehrává, vystoupit pouze onou jednou desetinou ledových ker. Vlastně to není tak daleko, ne snad, že by byl tak chladný, ovšem plující jako ostrov, odtržený od původní masy, to ano. A tak je také třeba k jeho výpovědím a samozřejmě i k jeho tvorbě přistupovat. Tvorbě nejen hudební, tedy k již zmíněným DG 307, ale také k jeho poezii, prózám, výtvarným dílům a skulpturám, k jeho životu a jeho příkladu – protože to vše má jediného jmenovatele: autenticitu, pokoru, neustálé hledání. V umění i v životě“.
Zmiňuje se Zajíčkova mlčenlivost, naprostá absence potřeby nějakého nezávazného klábosení, podobně jako v jeho textech, ať již písňových, v poezii či próze nebylo ani písmenko navíc, vše ořezané – a o to působivější. Seděli jsme jednou asi hodinu, možná dokonce dvě, v kavárně U Vojtěcha ve Vojtěšské ulici, bydlel totiž nedaleko, a sešli jsme se kvůli jeho vzpomínkám na Allena Ginsberga, které jsem potřeboval k jednomu textu. Vlastní rozhovor zabral možná půl hodiny, zbytek jsme v podstatě – nad kávou a zeleným čajem – promlčeli. Občas slovo, občas dvě, nic víc.
Připomíná mi to historku z knihy lidových zkazek z Austrálie, kdy dva lovci jedou celý den krajinou a mlčí. V jednu chvíli jeden z nich řekne, že to obilí vedle cesty je docela vzrostlé, a mlčí dál. Když se ráno probudí, z ohně se ještě kouří, ale je tam sám. Parťák se vytratil a na papír, který zatížil kamenem, napsal: „Moc řečí v tomhle kempu.“ Takže asi tak. A Pavlovi by se jistě tahle příhoda líbila.
Ostatně literaturu měl vždycky rád, však v jednom rozhovoru řekl: „Už od dospívání jsem ale taky hledal nějakou nefalšovanou komunikaci. Nejdřív jsem ji nacházel v útržcích literatury, vytahaných z místní knihovny. Četl jsem všechno možný, nakopli mě třeba beatnici nebo Walt Whitman.“ Četl toho tehdy ale daleko víc, Dostojevského, Ladislava Klímu, hodně četl poezii, vzpomínám, jak jsem k němu jednou přišel do mansardy v Polské ulici a překládal mi verše mladého švédského básníka, jméno jsem vůbec neznal, ale v Pavlově přednesu zněly skvěle. Ostatně poezie mu vždy udělala radost i na sklonku života, kdy si ji nechal předčítat. Jak vzpomínala Pavlova nejstarší dcera Míša, vždy to zabralo.
Jak to ale bylo se skutečnými vlivy, je zbytečné spekulovat. Však sám řekl v roce 1997 Lábusovi: „Ovlivnily mě fragmenty oprašovanejch myšlenek, ovlivnilo mě vědomí archetypu vyslovení. To první slovo. Ovlivnily mě lidský osudy, žitý až na doraz. Lidi žijící v jakýsi vnitřní věrnosti. Ovlivnili mě lidi, který byli schopný ve svejch ústech nést kámen skrze celej svůj život. Je to celá řada bezejmennejch i celá řada se jmény, ale ty nejsou vůbec důležitý.“
Pavel anebo, jak se někdy podepisoval, PZ, „pézetka“, byl známý především jako hudebník, člen kapely DG 307, v níž zpíval (no, spíš deklamoval) své texty, někdy hrával na harmonium, klávesy. Známý byl i jako básník, přičemž skladby DG 307 i jeho poezie byly zcela charakteristické, nezaměnitelné a na první pohled či poslech rozeznatelné: ano, tohle je PZ, tohle jsou DG.
O Zajíčkově hudební, literární, ale i výtvarné tvorbě – dělal velice zajímavé sochy, spíše objekty, skládané z nalezených předmětů – bylo napsáno hodně, ostatně i v UNI, proč tedy přidávat další (redundantní) slova, popisy, hodnocení. Nejlepší stejně je si nějakou jeho desku pustit, vzít do ruky některou z mnoha jeho knih – a mlčet.
Na albu Podobenství (2011), věnovaném ve čtyřech svitách památce Jana Steklíka, Nikolaje Stankoviče, Petra Kabeše a Mejly Hlavsy také zazní: „Potkal jsem v ranních ulicích Prahy / Petra K. / Jeho bezzubá ústa poznamenaná jizvou času / Zeptal jsem se, jestli ještě někdy píše / Moc ne, občas, odpověděl / Už toho bylo vysloveno dost, řekl jsem přiblble / On nesl ranní nákup / Já jsem šel přát svojí matce k svátku/ Bylo patnáctýho května / Nevyslovené příběhy se mísily s davem turistů / Úsměvy, které jsme si s Petrem vyměnili / Byly škleby a zavytí / Osamělejch vlků.“