Letos osmdesátiletý (*25. března 1946) Peter Daltrey je poslední roky neunavitelně tvořivě plodivý. A co důležitější – sám ke svým písním soudný. Nic není zbytečný balast. Během posledních tří let je The Life and Times of Blue Larry and the Huguenot Kid čtvrtým plnohodnotným studiovým počinem, dokonce ve stopáži regulérního dvojalba. Budeme-li počítat i desky s jeho prvními kapelami Kaleidoscope (1967–1970) a Fairfield Parlour (1970), jde o osmadvacáté album. Je až proti přírodním zákonům, že s jeho věkem ani náhodou nevyměkl, nezvolnil, ale kreativitou safra udivuje. Kdybych měl osobně dát na váhy ty jeho poslední čtyři desky, tak tahle bezpochyby převáží, protože je písničkářsky i prostě hudebně mistrovská, neoposlouchatelná.
Na třinácti písních stírá fakta a fikci. Album je koncipováno jako písňový cyklus spojující dvě nepravděpodobné postavy: hugenotského řemeslníka z 18. století prchajícího před náboženským pronásledováním a směšného, neustále zadluženého podvodníčka Blue Larryho z dnešního LA, co si hraje na světáka a bydlí u maminky. Daltrey umožňuje oběma životům existovat vedle sebe, v textech brání plytkým paralelám, pojí je nenápadně náladou, hlasem i vzájemně skrývanou fascinací. První dva songy jsou zdánlivě ještě ozvuky folkrockového ražení, ovšem hned v třetí Dandelion Caress razantně změní instrumentaci i způsob zpěvu v kvapíkově hypnorytmizovanou záležitost s přidanými samply až k megaexpresivnímu rocku. Teda, pokud bychom si odmysleli jistý vnitřní element něhy, jímž je Daltrey vždy unikátní. Zpěv pokaždé jakoby nad tónem čili vypjatá emoce s troškou hrozby. Hudebně i v aranžích je album mnohem plnější, kapelnější než předchozí folkově komorní The Rhymer in the Long-Tongued Room (recenze viz UNI 3/2025). Třináctiminutové finále Blue Larry stvrzuje Daltreyho celoživotní progersky psychedelické kořeny i myšlení. A hlavně, jak sám říká: „Jsem vypravěč. Muž písní a příběhů.“