Petr Bublák: Příliš starý na slávu…

Žižkovský kytarista Petr „Bubák“ Bublák je nejen frontmanem vlastní kapely Strašidelný Elektrik Band (který mimochodem zahraje 6. července na festivalu v Boskovicích), ale také důležitým členem Jakub Noha Bandu. Ať hraje rock nebo folkrock, vždy je v jeho hudbě přítomna minimálně špetka blues. Na svou sólovou desku pak bluesových nálad naložil vrchovatě.
Přitom vůbec nejde o to, jestli hraje, nebo nehraje klasické dvanáctky. Na albu, jehož celý název zní Příliš starý na slávu, příliš mladý na to být legendou, jich je ke slyšení docela dost, ale podstatou Bubákova blues není forma. Třebaže máme co do činění především s excelentním kytaristou, zde se autor ve svých písních odhaluje na dřeň i jako textař a potažmo písničkář. Skoro bych měl chuť napsat, že ty písně psal absolvent „vysoké školy života“, kdyby to nebylo jedno z nejodpornějších klišé dnešních sociálních sítí.
Když člověk poslouchá nebo si v bookletu pročítá Bublákovy sociální texty, myslí přitom tak trochu na jeho ještě poetičtějšího kolegu Třešňáka nebo na již nežijícího a nikdy nedoceněného romského písničkáře Jána Ača Slepčíka. Málokdo jiný dokázal vyzpívat tak opravdově stesky a touhy člověka ze společenské periferie. A přitom ty písně nejsou tematicky zploštělé a předvídatelné. Dluh v nich sice zůstává dluhem, ale nežít je hřích a „ani za plný břich já nebudu ovce“. Obraz ovce v úvodní písni Evropský sen (srovnej s nádhernou a mrazivou baladou Ovce Jakuba Nohy z alba Ryba nebo pták) je pro album jako celek důležitý, stejně jako další obrazy dobytka („Tak běž, vole, běhat, abys nám tady dlouho zbyl“). I v dalších písních se totiž mezi řádky objevuje člověk jako člen stáda („To pravé vítězství je vsunout se do soukolí“), pro kterého však naděje zůstává pouze tehdy, když se svému údělu vzepře.
Nejsilnější výpovědi přináší druhá polovina alba, ať je to jakési zrychlené curriculum vitae Společnosti hlas… („Nad čím jásat když […] příliš mnoho tlam chtělo by mě spásat…“) nebo útržkovitý, jakoby za poklusu zpívaný, text písně Draci: „Aspoň se pokusit zadržet běh. Popadnout dech. Dohledat břeh v děravé dlani.“ V závěrečné písni Poslední bar pak sice prosvítá záblesk naděje, ale ve skutečnosti jde opět jen o „naděje cár“, který možná nemá valnou cenu. Jak se totiž zpívá v písni Statistiky, máme tu co do činění s „pokročilým lúzrem, číslem v kolonkách, v čerpání dávek to nikam nedotáh“.Petr Bublák své sólové album sice nahrál pouze s kytarou, ale to neznamená, že by bylo méně rockové než jeho kapelové projekty. Rytmika je sice spíše naznačena, neslyšíme údery bicích, ale elektrická kytara vyplňuje prostor dostatečně. Někdy až tak moc, že zpěv ustupuje do pozadí. Je to vlastně jediná vada na kráse. Bublákovy texty jsou zásadní a je škoda, když někdy při intenzitě jediného doprovodného nástroje ustupují do pozadí (například v písni Vrásčité touhy). Bublák je sice výraznější kytarista než zpěvák, ale potřebná dávka syrovosti by se dala zachovat i při jasnějším zvuku.

Guerilla Records, 2017, 38:53

Přidat komentář