Skladatel Petr Kotík se v posledních patnácti letech opakovaně věnuje uvádění jednoho ze svých stěžejních děl, šestihodinové opery Many Many Women z let 1975 až 1978. Skladbu pro šest nástrojů ve třech dvojicích a šest hlasů, dva soprány, dva tenory a dva barytony uváděl v různých obsazeních, mnohdy redukovaných. I délka byla občas krácena, což vzhledem ke struktuře není problém. Many Many Women není lineárně se vyvíjející dílo. Má 173 částí, které se mají hrát od té s nejnižším číslem, ale nemusejí se hrát všechny. Nástup každé části udávají vždy dvojice interpretů, jednotlivé části se mohou překrývat.
Editovaný záznam z počátku července 2022 tak má něco přes dvě a čtvrt hodiny. Pořízený byl několik dnů poté, co byly Many Many Women uvedeny v Myronově divadle v Ostravě v rámci festivalu NODO. Tehdy Kotík říkal, že je možné kdykoli odejít a zase se vrátit, což ukazuje, že nejde o klasickou operu s dějem, a což je nutné brát v úvahu i při poslechu.
Kotík přitom v rozhovoru s Philipem Glassem uváděl, že nikdy neplánoval složit dílo kratší, protože vycházel z novely Gertrudy Steinové. Ta taky není lineární a několiksetkrát se v ní objevuje spojení „she is one“ nebo „she was one“. Inspirací k napsání tak dlouhého díla mu byla dvanáctihodinová, nepříliš populární inscenace díla Roberta Wilsona The Life nad Times of Josef Stalin.
Doba vzniku, Kotíkův přátelský vztah s Philipem Glassem i délka vytvářejí dojem, že by mohlo jít o minimalistické dílo. Při poslechu hudby, která navozuje až chrámovou vznosnost, je ale patrné, že inspirační zdroje leží jinde, v rané vícehlasé hudbě, v dvouhlasném organu z přelomu desátého a jedenáctého století. Ne náhodou je soubor uspořádán do šesti dvojic, které vždy využívají čisté intervaly – kvarty, kvinty a oktávy. Právě nástupy jednotlivých částí a jejich překrývání i pauzy mezi nimi dávají dílu napětí. Neobjevují se v ní žádné typické postupy minimalistů. Kotík, kterého zaujala hudba Johna Cage, šel vždy vlastní cestou a nová nahrávka Many Many Women to potvrzuje.