Přesně před čtyřiceti lety se ke mně dostala kazeta s nahrávkou skupiny Třírychlostní Pepíček. Bylo mi devatenáct a se zájmem jsem poslouchal různé hudební výstřednosti, ale tohle mě fakt šokovalo. Co je to za lidi? Jako by byli odněkud z Marsu. Pak jsem se s údivem dozvěděl, že ten šílenec, co tam hraje klávesy, je Petr Randula z Valašského Meziříčí a bydlí ve stejné ulici jako já.
Naše zahrady spolu sousedily, ale dosud jsme se vlastně neznali. Můj otec o něm říkal, že je to grázl, proto jsem s ním kamarádit nemohl, a Petr taky je o čtyři roky starší, takže bychom si stejně neměli o čem povídat. Teď to už bylo jinak, ale ani pak jsme se stejně moc nevídali. Petr šel na vojnu, našel si práci v Ústí na Labem, já už byl v Praze. Hrát jsem ho viděl jen párkrát – v roce 1985 se skupinou Slepé střevo (z níž se pak stala Mňága a Žďorp), krátce nato bubnoval v Ještě jsme se nedohodli, později se zabýval hlavně elektronickou hudbou. Na začátku devadesátých let se ze scény vytratil, až v roce 2015 zase začal hrát na syntezátor. Znovu se sešel s houslistou Václavem Košťálem a po 32 letech obnovili kapelu Sbor hudby. Nová etapa Sboru hudby je překvapivě plodná: zatím sice vydali jen jedno album Na stolku v herně, ale repertoár mají na několik dalších.
Tvoje přezdívka Karkula je už dost dávného data. Jak vznikla?
V roce 1977 jsme s kapelou Crocus zkoušeli v nejvyšším patře Zámku Žerotínů ve Valašském Meziříčí. Místnost to byla veliká, což bylo super pro bigbítovou skupinu, ale v zimě nic moc. Moje varhany Matador z NDR byly červené, v zimě jsem nosil svůj nejteplejší svetr, taky červený. Takže mi spoluhráči začali říkat Červený Karkula. Je to paradox, protože od 80. let chodím oblečený v černém.
Jakou hudbu jsi tehdy ve Valašském Meziříčí hrál?
Bigbítová kapela Crocus, kde jsem začínal, existuje dodnes, pod názvem Canon. Přehrávky byly zajímavé, hráli jsme věci od kapel Focus, SBB, taky vlastní skladby jako Bláznův kabát na text Josefa Kainara. Na konci byla pasáž na varhany, plocha z rychlých riffů se zvukovým efektem. No a co se nestalo, tranzistorový zesilovač se zbláznil a najednou chytl třetí dech, takže to vypadalo, že v M-klubu přistáli Pink Floyd. Naštěstí v komisi nebyli jen dechovkoví muzikanti. Takže jsem se stal kapelníkem, což byla nejnevděčnější role, co jsem kdy s muzikou zažil. Hádání s pořadateli, kteří nás nesnášeli, ale sál byl vždy narvaný, tak se na nás napakovali. Zábava s bigbítem byla sešlost mániček z širokého okolí, my hráli klasický hard rock a taky vlastní věci. Veselo bylo často, jednou došlo ke zrušení sjezdu partyzánů v Novém Hrozenkově za pomoci naší produkce, jindy zásah pohotovostního pluku na jiné zábavě. Radši se se psy a štíty pakovali pryč, sál s máničkama praskal ve švech. No a pak následovalo grilování někde na okresním výboru SSM. Klíčovou postavou pro kulturu ve ValMezu tehdy byl Milan Kuchynka, zval do M-klubu výborné kapely a z našich průšvihů nedělal vědu. Moje bigbítová etapa z let 1977–1978 skončila odchodem bubeníka na vojnu a mým na studia do Brna.
V době tvých studií začaly přehlídky alternativních kapel, Valné hromady. Jaký pro tebe měly význam?
V Brně byla pestrá kulturní mozaika, oficiální a neoficiální scéna se stýkala, všichni měli k sobě blízko, muzikanti, výtvarníci, herci, básníci. Tady jsem se cítil jako doma. Začali jsme skládat svoje věci, většinou na texty básníků. Škola mě bavila a taky poskytovala dost času na to, abych se zlepšoval v muzice. Navíc jsme s Honzou Křížem měli možnost organizovat koncerty kapel. Švehlík, dvojkoncert Extempore, FPB a řady dalších – to byly v období 1980–1981 kroky k invazi alternativy do Brna. Takže ve chvíli, kdy spolužačka Zina se svým manželem Petrem Wernerem začali s Valnou hromadou, jsem to hlavně bral za pozitivní krok pro kapely, které jinak neměly kde hrát. Takže Valné hromady považuji za zásadní událost pro vytvoření alternativního podhoubí v Brně. To další byl jen důsledek. Samozřejmě jsem se skamarádil s celou řadou nových muzikantů. Nejvíce se Standou Filipem z Ještě jsme se nedohodli. V té době jsem kamarádům z ValMezu zajišťoval info o dění v Brně a lístky na tyto akce. Když byl roku 1983 v Brně koncert Art Zoyd, tak jsem rovnou bral padesát lístků pro valašskou sekci. Já jsem z letních brigád a prospěchových a dalších stipendií našetřil na synťák (to bylo za tři roky) a zkusil první kapelu – trio s vlastní tvorbou. Bylo mně jasné, že hudba je barevná a cesta je otevřená. Začal jsem dělat improvizační sešlosti a další podobné akce ve volném prostoru a kostelích. Z toho jsem získal materiál, který jsem sestřihal a prolnul s party na synťáku. Zdenek Plachý to jednou pustil panu Piňosovi, a byl jsem chycen do sítí elektro-akustické hudby. To vše vedlo k performanci v Divadle hudby, právě v pořadu Aloise Piňose. Hudba z pásu, klavírní vstupy a do toho tvorba básníka, sochaře, malíře dle hudebních ploch. Tak to vše se dařilo uskutečnit v Brně. Psal se rok 1983.
