Petr Vyšohlíd-Je lepší vládnout v pekle, než sloužit v nebi

Je to jedna z kapel, které neodmyslitelně patří k českým devadesátkám. Meat-House Chicago I.R.A. – jejich debutové album Steak! bylo prvním počinem vydavatelství Indies a vyšlo symbolicky 1. ledna 1991 – zapůsobili v té době opravdu zjevení. Svébytná syrová a tvrdá hudba, naprosto unikátní texty a komplexní prezentace, to prostě nemělo ve svém oboru v té době u nás srovnání. O to větší škoda byla, když se pak ke konci dekády po čtvrtém albu „I.R.A.“ rozešla. Mnohé okolnosti existence, rozpadu a „života po životě“ téhle kapely, a zejména jejího frontmana Petra Vyšohlída mi dlouho strašily v hlavě. A tak jsme si o nich na trase Praha – Hradec Králové pár večerů psali.

 

Tvůj otec Jiří Vyšohlíd je známý hudebník a skladatel, za svoji tvorbu divadelní hudby dokonce dostal Cenu Thálie za celoživotní mistrovství. Cepoval tě jako muzikanta odmalička? Nebo se tě naopak snažil hudby „uchránit“ a nepovedlo se mu to?

Když je člověk ještě dítě, tak většinou začne trochu sportovat a učit se na nějaký nástroj. V mém případě to byl klavír. Měl jsem starou učitelku, která pořád prudila s hraním klasiky. Táta mi vždy připomínal, abych cvičil. Když jsem byl trochu starší, tak mě to fakt nebavilo. Nechal jsem toho pod jednou podmínkou, že mu nikdy nesmím vyčítat opuštění hudebky. Teď bych fakt hrozně rád uměl na piáno, ale stěžovat si nemohu. Moje blbost. Začal jsem poslouchat Hendrixe, Cream, Zeppelíny, Zappu i Beefhearta. A tak jsem začal hrát na kytaru. Chodil jsem i na hodiny, ale hlavně jsem odposlouchával. Otec se mnou často jamoval a podpořil mě koupením různých kytar. Fakt jsem se do toho zažral.

První kapela, ve které se o tobě začalo víc vědět, byli Piráti. Bylo ale něco před nimi?

Určitě. Už v patnácti jsme hráli s Romanem Vránou a Gejzou Bendigem sklady od Cream, Led Zeppelin, Hendrixe, ale hlavně od Rush. To nás ovlivnilo opravdu do té míry, že jsme začali dělat skladby v jejich stylu. Docela jsme si tím zavařili, protože tenhle žánr není nic jednoduchého, ale jako všichni mlaďáci jsme to neřešili. Drze jsme si pronajali kulturák a udělali tam koncert. Pak jsem zkoušel hrát na bubny v punkové kapele a trochu nové vlny. Dělal jsem si u táty ve studiu svoje nahrávky. A pak dlouho nic.

Bylo to, že jste se Slávkem Hamaďákem dali dohromady Piráty jako „české Beastie Boys“ důsledkem vašich posluchačských lásek, nebo to byla spíš náhoda?

Byla to podivná shoda mnoha náhod, protože jsme do doby, než se Slávek vrátil z jednoho výletu do Londýna nikdy podobné věci neposlouchali. Trochu jinak na tom byl můj kámoš z ulice Risto Sokolowski. Ten už v době kolem roku 1985 zkoušel breakdance. Slávek přivezl kolem roku 1988 z Londýna vinylovou kompilaci Hip Hop And Rapping In The House. Já jsem uměl hardrockové riffy, Slávek na saxofon a na kytaru. Vzali jsme Petra Bélu Kuhna na klávesy a do toho zapadl Risto. Název kapely byl Hip Hop Satelit. Koncem roku 1988 jsme se rozdělili. Risto emigroval a my se stali Piráty.

Piráti měli strmý vzlet, pamatuju si, jakou senzaci jste způsobili na Rockfestu. Zapůsobilo to na vás nějak? Začali jste nosit brady nahoru?

Přemýšlet o nějakém progresu, na to ani nebyl čas. Všechno začalo být dost hektické. Jezdili jsme do televize točit klipy a hodně hráli naživo.

Jak rychle Piráti vylétli, tak rychle skončili. Co bylo důvodem rozpadu?

Krátká, ale o to intenzivnější doba společné tvorby a revoluce.

IRu jsi založil až po odchodu od Pirátů nebo to zpočátku byla bokovka?

Při posledních koncertech Pirátů jsme hráli pár skladeb s bubeníkem Liborem Friedlem a baskytaristou Karlem Cyprem. Ti potom se mnou nastoupili do Meat House Chicago I.R.A.

Jak velkou roli hrál ve vzniku IRy a vůbec v této fázi tvého života Milan Langer?

Milana Langera jsem potkal proto, protože to chtěl on. Dali jsme si pár schůzek a začali vymýšlet hudební projekty. Rajcovalo ho, že jsem z prostředí divadelní rodiny a máme hodně společných známých. Protože se doba změnila, vše bylo možné. Stal se mým andělem strážným, na cestě mezi blbostí a genialitou.

Milan Langer nebyl jen váš textař a výtvarník, ale řekl bych, že i jakýsi ideolog. Často se o jeho vlivu na vás mluví v podobném smyslu jako o vlivu Ivana Jirouse na Plastiky. Bylo to opravdu tak?

Asi ano, ale dalo mu to mnohem více práce a úsilí nás trochu zkultivovat a nakopnout. Začal jsem si uvědomovat, jak silná je idea, výtvarný koncept a PR. Tohle všechno Milan vytvářel, naplňoval a po hospodách a barech propagoval. V začátcích jsme se nechali jen unášet jeho kreativitou, ale později jsme pochopili, že musíme sami věřit a konat.

Tento článek je dostupný předplatitelům UNI magazínu