Afghánská válka měla velký dopad na společnost v Sovětském svazu a hodně se odrazila v textech písní. A vedle těch oficiálních písní oslavujících hrdinský boj a bratrství v boji s Afghánci, to byly i písně plné zoufalství a smutku o úplně mladých klucích, kteří šli nepřipravení do války a zemřeli v ní. V Afghánistánu nebyli nasazeni profesionální vojáci jako dnes, ale vojáci základní služby, tak jako tomu bylo v případě Američanů ve válce ve Vietnamu. Ti, kteří nezemřeli, se psychicky zhroutili. Spousta rodin ztratila své děti, blízké nebo přátele. Dopad na společnost byl o to silnější, že válka trvala skoro deset let a v Afghánistánu bojovalo celkem asi 600 000 sovětských vojáků. Padlo jich 14 153 a zraněných bylo přes padesát tisíc.
Tak jako měla Amerika svůj vietnamský syndrom, má Rusko afghánský syndrom.
Téma je v Rusku stále aktuální nejen kvůli rozsahu konfliktu, ale také proto, že po afghánské válce přišlo několik dalších, zejména v Čečensku. Věnovali se mu i nejznámější ruští hudebníci. Jedním z nich byl tragicky zesnulý zpěvák skupiny Kino Viktor Coj, který složil na toto téma píseň Gruppa krovi (Krevní skupina), která vyšla na stejnojmenném albu. Stala se jednou z jeho nejznámějších skladeb. Zpívá o vojákovi, který musel jít do války, i když by raději zůstal se svou láskou a s nikým nebojoval.
Krevní skupina
Teplé místečko, ale ulice čekají
Na otisk našich nohou
Hvězdný prach – na kanadách
Měkké křeslo, kostkovaný přehoz
Včas nestisknutá spoušť
Slunečný den – v oslnivých snech
Krevní skupina – na rukávě
Pořadové číslo – na rukávě
Popřej mi štěstí v boji, popřej mi:
Nezůstat v té trávě
Nezůstat v té trávě
Popřej mi štěstí, popřej mi štěstí!
Mohu to oplatit,
ale nechci vítězství za každou cenu
Nechci nikomu dát svou nohu na hruď
Chtěl bych zůstat s tebou
Prostě zůstat s tebou
Ale hvězda vysoko na nebi
volá mě na cestu
Krevní skupina – na rukávě
Pořadové číslo – na rukávě
Popřej mi štěstí v boji, popřej mi:
Nezůstat v té trávě
Nezůstat v té trávě
Popřej mi štěstí, popřej mi štěstí
Viktor Coj byla kontroverzní postava, představující svým způsobem odpověď na provokativní novou vlnu. Zpočátku mohl vystupovat jen v malých rockových klubech. Mezi mladými lidmi ale byl velmi populární, protože byl odlišný. Zpíval o tématech, která byla jeho fanouškům blízká, jako třeba Pačka cigaret (Krabička cigaret), prostě o tom, že není ještě tak špatně, když je v kapse krabička cigaret. Známé jsou ale hlavně jeho písně Zvezda po imeni solnce (Hvězda jménem slunce), kde se také objevuje téma války, a hlavně Peremen (Změna), která se stala hymnou lidí, čekajících na změnu režimu.
V polovině osmdesátých let se Coj proslavil nejen jako zpěvák, ale i jako herec. Hrál hlavní roli ve fi lmu Jehla o mladých narkomanech, ve kterém zazněly i jeho písně. Coj byl natolik silný a osobitý tvůrce, že deska skupiny Kino vyšla i ve Francii. Coj zemřel při autonehodě 15. srpna 1990 na silnici kousek od Rigy, kam jel na ryby.
Afghánské téma nenechalo lhostejným ani jednoho z nejznámějších současných ruských bardů Alexandra Rozenbauma, který byl několikrát s vojáky v Afghánistánu, i když tam sám nebojoval. Napsal tam také svou skladbu Čornyj Tjulpan (Černý tulipán), která je asi nejznámější písní o válce v Afghánistánu a pojednává o pilotech transportních Antonovů An-12, které odvážely na palubě v zinkových rakvích zabité vojáky do Sovětského svazu.
Černý tulipán
V Afghánistánu
V černém tulipánu
S vodkou v ruce
Mlčky plujeme nad zemí
Truchlivý pták
Přes hranici
K ruskému úsvitu
Nese kluky domů
V černém tulipánu
ti, co plnili rozkaz
letí do milované vlasti
lehnout do země
Na nekonečný opušťák
Roztrhaní na kusy…
Nikdy, nikdy
Nikoho vřele neobejmou
Když nad oázou Džalalabádu
Naklonil se na křídlo, náš tulipán padal
Všichni jsme proklínali svou práci
Zas kvůli chybě průvodce
měla rota ztráty
V Šindándu, v Kandaháru a v Bagrámu
Zase leží těžký kámen na duši
Zase nést do vlasti hrdiny
Kterým ve dvaceti kopou hroby
Ale musíme se tam dostat
Ale musíme se sebrat
Když se složíme,
Můžem se setkat s nepřítelem
Hory střílí
Stinger startuje
Když nás zasáhnou,
kluci zemřou podruhé
Neletíme tak jako doma
Kde není válka a všechno dobře známe
Kde piloti vidí mrtvoly jen jednou za rok
Kde z nebe nepadají vrtulníky
Letíme zuby zaťaté nenávistí
Suché rty smáčíme vodkou
Jdou z Pákistánu karavany
Další práce pro tulipán
Alexander Rozenbaum, který se narodil v roce 1951 v Leningradu, začal ještě během studií lékařské fakulty skládat písně. Veřejně vystupoval od osmdesátých let, zpíval hodně o podsvětí, o kriminálnících, ale jeho nejznámější je lyrická píseň o podzimu Vals Boston.
Téma války mu bylo blízké, o velké vlastenecké mu vyprávěl otec. K válkám Sovětského svazu i Ruska měl výhrady, vadilo mu, že se o konfliktech hovořilo jen jako o „žhavých ohniscích“ a ne jako o regulérních válkách. K afghánskému konfliktu se opakovaně vracel, i když někdy jen nepřímo. Třeba píseň Nastojaščij soldat (Opravdový voják) přináší portrét profesionálního vojáka, který se účastnil většiny válek posledních dvou dekád. Hrál ji na koncertu k dvaceti letům odchodu z Afghánistánu a vysvětloval tehdy, proč se k tématu stále vrací: „Mnoho lidí se ptá, proč píšu válečné písně nyní a ne v letech války. Je to prosté: znám desítky lidí, kteří bojují dvacet let. Nenechává mě to klidným.
Co je to za národ, který si zvykl na dvacet let války? Nemám rád pojem ‚žhavá ohniska‘. Jaká to jsou žhavá ohniska? Války to jsou! Malé, krátké, ale války se všemi atributy toho, čemu se říká válka, kromě toho, že by je vláda vyhlásila. A za dvacet let vyrostlo nové pokolení lidí, změnila se hudba, poezie, změnily se vojenské písně, vojenský humor. A válka, to je život ve všech jeho projevech, protože vojín Čonkin se ve válce narodil, a to byl ten nejveselejší člověk. Po Afghánistánu přišel druhý Čonkin a teď je tu třetí Čonkin, protože se mění časy a s nimi se měníme i my.“
V písni Afghánská vánice se zamýšlel nad tím, jaký byl další osud veteránů, z nichž mnozí skončili v podsvětí a jiní se účastnili dalších konfliktů na území bývalého Sovětského svazu, kde kolikrát bojovali proti sobě, ať už v Čečensku nebo v Podněstří.
Zlá vánice foukala
do obličeje kábulským dětem
Oslepila bojovníky,
kteří znali zimu i vedro
Měli by být spolu, ale
půlka je v ganzích, půlka bojuje
a nejlepší lidi jsou dávno v lepším světě
tiše spí sen mrtvých
Takový biják
V Hajrátonu* se loučili,
přísahali si a slíbili si
Že budou milovat život
Nedotknou se zbraně
Kdyby znal, kdyby věděl
Ty, kteří nás později zradili
Nikdy by neodevzdal svůj AKS**
A tady pod Grozným po mně střílel
můj oblíbený důstojník
a sestře serval náušnice
bez zloby, jen tak lehce
ten se mnou ryl zem
a zakopával se…
Plamen podněsterské války
Zrodil se na afghánském ohni
Afghánské sny se zdají
Na obou březích Dněstru
Pohřbíval kozáka Rostov
proklínala vraha matka
Jo, je vinen, ale vsadím rubl za sto
Že je ještě koho proklínat
Rozenbaum je ovšem nejen zpěvák, ale také politik, který se za Putinovu stranu Jednotné Rusko dostal i do Státní dumy, kde má na starosti kulturu. Podporuje i radikální izraelskou stranu přistěhovalců z Ruska Jisrael Beitenu, v jejímž čele stojí Avigdor Lieberman. Osud vojáků, kteří prošli afghánskou válkou, krásně popisuje v písní Afganskaja statistika (Afghánská statistika), kde Vladimir Mazur zpívá:
Afghánský syndrom vám nedá, pokojem bude vás vždycky pronásledovat.
Každý první z těch, co tam byli, na to nikdy nezapomene. A když mu chyběly síly, tak se tam v mysli vracel.
Každý druhý ukončí rozhovor, když někdo začne řešit, kdo je zodpovědný za tu válku.
U každého třetího není víc sil, aby mohl něco dalšího v životě dokázat.
Ale každý čtvrtý ještě nevystydl a je připraven dál bojovat.
Každý pátý nemá nic, ani rodinu, ani bydleni.
Každý šestý odešel od všeho, vybral si bibli nebo korán.
To není mystika, co táhne ke dnu ty, které poznamenala afghánská válka, to je statistika.
Vladimir Mazur je jedním z mnoha zpěváků, kteří prošli afghánskou válkou jako vojáci.
Několik se jich sešlo i ve skupině Go- lubije běrety (Modré barety), která ale představuje trochu jiný případ. Je to vojenský soubor, takže vyznění písní je ji- né, ovšem soubor zpíval o bojích velmi realisticky bez nějakého přikrašlování. Kapelu také pozvali do USA, kde hos- tovala na kanále pro veterány.
Vrtulníky ve skalách pod
tlakem ohňostroje trasírek
tak nás vždycky vítají dušmani
rachot ohně z oživlých hor
Až když začne zpívat o vojácích, nastoupí patos:
Na stranu barety modré barvy
s kovovými odlesky
Jiskra v očích
za pohody i nepohody
Ať se jde do vody nebo do ohně
Pevný charakter
Ukáže se v boji
Dalším z veteránů, kteří hrají a zpívají, je písničkář Vjačelsav Kuprijeko, jehož písně o afghánské válce patří k těm lepším. Suše, se znalostí věci, zpívá jen za doprovodu kytary a perkusí v písni Ech pacani (Ach kluci):
Po válce, po válce
vojáku se dlouho zdají divoké sny,
roztrhané sny
Že zas jdou do útoku kluci
Ach kluci ach kluci
Vrátili jsme se do objetí satana
Žal matek a hoře otců a dětí
nepřišlých na boží svět
Ach kluci, ach kluci
„Stali jsme se svědomím země bez svědomí,“ zpívá ještě v písni Ach kluci.
Složil také píseň Únorová hvězda o ochodu posledních sovětských jednotek z Afghánistánu v únoru 1989, v níž zmiňuje i průsmyk Salang, kde probíhaly poslední střety při ústupu.
Nad minaretem trápí se únorová hvězda
Loučíme se s Afghánistánem,
odjíždíme zoufale
Nekonečnou kolonou
průsmykem Salang
Plíží se zoufale obrněnce
po potrhaných nervech skal….
Stroje krvácely na kraji cesty
Dostali v boji facky z olova…
Němými obelisky odměřena cesta domů
Tam za řekou za Amu Darjou
v samém srdci jehlou
tetovala mě válka
tady je ten most, vysněný most,
bouří tam Amu Darja
Zvednu se na do výšky bez ohledu
na zlé kulky A já se otočím:
Promiň a sbohem Afgháhistáne,
ty jsi můj život napříč přeškrtl ranami
Konečně jsem ve své zemi
Není žádná další cesta
Ale pořád jsme ve střehu
Pusť nás válko, pusť
Povol své objetí a uvolni své sevření
Syn se vrátil k matce
Domů přišel voják.
* pohraniční město, jímž přijížděli sovětští vojáci do Afghánistánu
** myšlen automat Kalašnikov AKS 74
výborně napsané, parádní překlady
Skvělé.