Pixies: Head Carrier

pixies-head-carrier-650x421Zatímco na minulé album Indie Cindy nechali bostonští matadoři alternativního rocku po comebacku v roce 2004 čekat své příznivce dlouhých deset let, s dalším kouskem neotáleli. První studiová nahrávka s baskytaristkou Paz Lenchantin (která byla z pozice koncertního hosta „povýšena“ na plnoprávnou členku) tak vyšla jen dva a půl roku po svém předchůdci. Ten byl navíc přijatý značně vlažně poté, co se ukázalo, že obsahuje jen už předtím vydaná EP. Letošní šesté album s ním má společné to, že se úplně stejně mnohem více než kamkoli jinam ohlíží do minulosti, a znovu jako by se bálo opustit dobyté kóty. Ze všeho nejvíc tak zní jako extrakt z kapelové historie a opakování všeho, co se v minulosti osvědčilo a zabralo. Bez znalosti čtveřice alb z přelomu osmdesátých a devadesátých let, tak lze nahrávku vnímat jako celkem zdařilou porci energických rockových písniček se silnými melodiemi i chytlavými nápady, ale právě při porovnání s předchůdci zároveň vyplouvá na povrch to, jak Pixies tentokrát autorsky přešlapují na místě. Ačkoli mají pořád pověst skvělé koncertní kapely, a udržují si svůj originální zvuk, jen těžko si představit, že by nové skladby oslovily někoho jiného, než už zaháčkované letité příznivce. Black Francis stále dobře zpívá (a služebně nejmladší členka mu přesvědčivě sekunduje), čtveřice pořád až na výjimky nezní unaveně, a jak ukazuje hystericky uřvaná Baals Back, energie jim také nechybí. Jenže zatímco jednotlivé singly mohly příjemně zpestřit den (a třeba Tenement Song má i skvělé klipové ztvárnění), na ploše alba bohužel kapela až nepříjemně připomíná svůj vlastní revival. A zoufale tak chybí cokoli, co by alespoň trochu mohlo překvapit. Při poslechu také vyvstává otázka, co na desce, podobající se svým předchůdcům jako vejce vejci, vlastně dělal nový, a poměrně dlouho hledaný producent Tom Dalgety. Nezbývá než pokrčit rameny a doufat, že příště se to třeba povede lépe.

P.I.A.S., 2016, 34:18

Přidat komentář