I když už jste PJ Harvey zažili vícekrát, stále stejně fascinuje ona robustnost hlasu a mohutná sugestivita projevu skrytá v subtilní, křehké, věčně dívčí konstituci. Což platilo i pro ty nejkomornější a nejtišší koncerty v rámci White Chalk Tour (viděno v Berlíně v květnu 2008). PJ Harvey zdánlivě nestárne, neztrácí mladické nasazení a totální obnažující upřímnost, jen písně jsou stále zralejší.
V první polovině koncertu přehrála Harvey nové album I Inside The Old Year Dying od první do poslední písně. Pojala ho v podstatě jako hudební divadelní představení, podtrhující koncepci, s promyšlenými detaily jako kdy, z které části pódia zpívat, zda stát nehnutě a vzdorně jako socha, pokorně sednout, bloudit mezi stíny nebo plaše či sebevědomě tančit. A jak gestikulovat. Obsah textů zdůrazňoval vynalézavě jednoduchý light design, kdy různě nasvícené, „umělecky popraskané“ plátno za pódiem evokovalo tu hustá křoviska, ondy les, pásmo kopců jak na plastické mapě, vyprahlou půdu nebo oprýskanou zeď. Jako vševidoucí bulva Orlam posloužil bodový reflektor, vrhající na PJ ostře ohraničený kužel světla. Důležité byly také samply, propojující písně (křik dětí, zpěv ptáků, bečení ovcí, kostelní zvony), mísící se s potleskem publika, které už mělo desku zjevně dobře naposlouchanou a reagovalo na první tóny stejně uznale jako později u starších, ověřených písní.
Místo přestávky, jako předěl mezi novým a minulým, zafungovala píseň The Colour Of The Earth z alba Let England Shake. Vlastně svým lidovkářským stylem katarzně dotáhla předchozí snové vize i dětské noční můry z venkovského Dorsetu. Polly Jean si přitom odskočila do zákulisí přerovnat myšlenky a sborovým zpěvem skladbu podala jen samotná kapela. Napochodovala až ke kraji pódia a Jean-Marc Butty si na to vzal velký pochodový buben.
Mimochodem sestava, kterou vedle Buttyho tvořili ještě Pollyin dávný souputník John Parish, James Johnston a Giovanni Ferrario: Silnou stránkou byla dotažená „multiinstrumentalita“, kdy každý z muzikantů hrál na takový nástroj, jaký byl zrovna potřeba, s tím, že klávesy měli po ruce všichni a zajímavé oživení zaručovaly Johnstonovy housle. Harvey tentokrát nechala doma saxofon, ale nikoliv kytary, autoharfu a foukací harmoniku. Všichni hráli vlastně velmi jednoduše, základní doprovod nebo nosné melodické motivy, s důrazem na dokonalou funkčnost. Žádná sóla a vymyšlenosti. Také se dokázali z písně na píseň přeměnit z kapely využívající hlavně elektroniku v naprosto „živý“ rockový band, aniž by se vytratila propojující zvuková estetika a svébytnost repertoáru písničkářky. Dopad? Absolutní. Méně bylo mnohem, mnohem víc.
Druhá část koncertu představovala očekávaný vír emocí. Od mrazivých podobenství The Glorious Land („naše slavné země jsou orány ne železnými pluhy, ale tanky a nohama… slavným ovocem naší země jsou deformované děti…“) a The Words That Maketh Murder („viděla jsem vojáky padat jako kusy masa“), které bodají zvláště dnes až do morku kostí. Přes bolavé sondy do duše Angelene a anatomii milostných utrpení Send His Love To Me. V The Garden vytvořily stíny na plátně z kapely hrozivou obří stínohru. The Desperate Kingdom Of Love zahrála Polly Jean jen sama s akustickou kytarou a nechala odpočinout uším, aby o to více vynikla syrovost Man-Size a Dress. Po takovém náporu už mohla následovat jen temnota Under The Water, kdy se plátno za pódiem proměnilo v rozbouřenou vodní hladinu, a To Bring You My Love s riffem a textem, schopným dorazit jakéhokoliv falešného optimistu. Což dle známého paradoxu působilo vlastně úlevně. Stejně jako chmurně, vypjatě milostná C’mon Billy a poslední přídavek „na zklidněnou“ White Chalk. Při verších „nenarozené dítě ve mně“ stále bezchybně intonující a naplno zpívající Polly Jean sama sebe viditelně dojala, zaleskla se slza. Což není důkaz žádné umělecké sebestřednosti, ale toho, jak niterně se Harvey do svých písní pokládá.
Těžko říci, zda mělo vystoupení nějaký „vrchol“. Nejlepší bylo prostě celé. Reportáž pochází z prvního ze dvou totálně vyprodaných koncertů v Lucerně. Mít možnost, dám si to následujícího dne znovu. Což by mě tedy napadlo u vážně málokoho.