Recenzovat současnou ruskou tvorbu? Lze jí oddělit od válečného šílenství v nedaleké Ukrajině? Kapela Ploho pro jistotu na konci tohoto roku poslala přes svůj FB profil tento vzkaz: „Jako mnoho jiných nezávislých ruských umělců jsme nikdy nepodporovali ruskou vládu, ani válku a agresi na Ukrajině. Byli jsme nuceni opustit Rusko, začali nový život v zahraničí a zanechali naše blízké na holičkách.“ Pokud v posledních letech sklízela ruská nezávislá hudba někde úspěchy, bylo od kapel a projektů, které uvěřitelně dokázaly do hudby přenést marasmus, který na vlastní kůži každodenně prožívají ruští občané. Není divu, že řada úspěšných kapel pochází z postpunkové větve. Vedle Motorama, Human Tetris nebo Molchat Doma (ano, ti jsou z Běloruska) je tu trio Ploho původně z Novosibirska, které už ze své podstaty dokáže artikulovat lezavost a bezvýchodnost dnešních dnů mnohem uvěřitelněji než většina „západních“ kapel ze stejného ranku. To je i případ loňské novinky Когда душа спит /česky „když duše spí“/, která pokračuje v nastoupené cestě předchozí celé řady alb vydaných vlastním nákladem, ale i kolekce Фантомные Чувства, první, kterou v celosvětové distribuci vyslal do světa kanadský label Artoffact Records. Zatímco postpunkové tendence západních kapel mají tendenci propojovat razantním způsobem kytarový základ přelomu 70. a 80. let s krautrockem, postsovětské kapely stejného ranku navazují napřímo na osmdesáté roky. Využitím jednoduchých klávesových rejstříků, na kost osekaného automatického bubeníka a místo agresivity se naopak plně oddávají melancholii široké ruské duše. Nová deska Ploho z této šablony na poslední desce vystupuje. A to větším přikloněním k razantnějšímu, a také melodicky klenutějšímu rukopisu. Odhaduji, že kapela tak následuje několik razantnějších textů, které reagují na současný konflikt na Ukrajině. A toto procitnutí ze sentimentálního snu s hořkou příchutí kapele jde vysloveně k duhu. Správný okamžik pro širší posluchačskou obec objevit podivuhodný svět postsovětského postpunku.