Podařilo se vyčistit prostor

Loni se dlouholetá dvojice Longital proměnila v trio a letos v květnu vydala album A to je všetko?, na kterém nově v aktuální sestavě a s jinými aranžmá, nahrála nejvýznamnější skladby svého repertoáru. Představí ho i na červencových festivalech v Česku: Litoměřickém kořeni, Colour Meeting v Poličce, Boskovicích a Colours of Ostrava. Pro Šinu, Dana Salontaye a Mariána Slávku se otevírá nová etapa.

longitalJak jste se znovu potkali s Mariánem a přišli na to, že spolu zase chcete hrát?
Šina: On na to přišel dříve než my. Hráli jsme na Tatrafestu a on tam byl se svou kapelou Talent transport. Viděl nás a prý mu v hlavě probleskl nápad, že by si znovu s námi rád zahrál. Ale nebyl si jistý – a to by asi nejlépe řekl on – jestli bychom ho přijali zpět. Protože před třinácti lety od nás v podstatě utekl a byli jsme na něj trochu naštvaní. I když jsme na to tehdy rychle zapomněli, protože jsme zjistili, že nám to ve dvojici skvěle jde a nabízí nám to možnosti, které jsme předtím neměli. Takže ho to sice napadlo, ale neřekl nám o tom.
Za tři měsíce jsme dostali pozvání z bratislavského festivalu Waves. A přáli si, jestli bychom si nevzali nějakého hosta, nebo i víc a neudělali to nějak výjimečné. Zavolali jsme Stroonovi (multiinstrumentalista Dalibor Kocian – pozn. aut.), který s námi občas hrával na vibrafon a na klavír, ale on nemohl. A mě nějak napadlo: co zkusit Mariána, jestli by se mu nechtělo? Zavolali jsme mu a on rovnou řekl, že ano. Krásně se to spojilo.

No dobře, ale to byl jeden koncert.
Šina: Poctivě jsme se na něj připravili, měli jsme několik zkoušek. A mělo tu super ohlas, byli tam i zahraniční promotéři a ty reakce byly až nečekané. Tak jsme se na sebe podívali a řekli si, že to spolu zase zkusíme.
Dano: Posvětila nám to i velká autorita. Jako hlavní host tam byl Peter Jenner, první manažer Pink Floyd. Stál pod pódiem a po koncertě si ihned vzal všechna naše cédéčka. Řekl nám, že přesně takhle si představuje, že by měla znít hudba střední Evropy.
Šina: Tolik komplimentů jako tam, jsme snad nikdy neslyšeli. Ale i my sami jsme byli v obrovské eufórii, protože Marián do toho vlil až nečekanou novou energii. Dohodli jsme se, že si dáme spolu další koncerty a uvidíme, zda nás to neomrzí. A brzo jsme všichni zjistili, že spolu prostě hrát chceme a začali jsme tomu přizpůsobovat termíny.

Jaká je situace nyní? Dá se to album chápat jako tečka za přechodným obdobím?
Šina: Ano. V současnosti už všechny koncerty hrajeme v triu, naposledy ve dvou jsme hráli někdy loni na podzim. Hrozně nás to takto baví, protože nejde jen o bicí, ale přibyly i klávesy. Když je v klubu klavír, tak Marián hraje i na klavír, a ty dvě nové barvy v naší hudbě jsou velmi občerstvující. Nahrávka nám umožnila se ohlédnout a svým způsobem se těch skladeb zbavit, abychom se mohli pustit do nových. Což se nám i daří, protože asi měsíc po nahrávání jsme si udělali společné soustředění a hned vznikly dvě nové skladby. Podařilo se vyčistit prostor a ověřili jsme si, že v té trojici, i s tím dlouhým odstupem, jsme schopni nejen fungovat, ale i nově tvořit.

Marián se vrátil ve chvíli, kdy už jste nějaký čas zrušili většinu elektroniky a hráli napůl akusticky. Nebudete se k té předchozí podobě vracet? Co dělá Lemur JazzMutant?
Dano: JazzMutant sedí doma. Používám ho jako konzoli při nahrávání. Ale v téhle chvíli ani v nejmenším necítím potřebu používat syntetické zvuky, a to i když my jsme nikdy nelovili v bankách, ale sami jsme si vždy samply nahrávali a upravovali. Teď nás baví obnaženost fyzického hraní, všechno si vytváříme rukama. Říkám tomu, že jsme se vrátili k pravdivosti hudby.
Šina: Nedá se říci, že by to s elektronikou nebylo pravdivé, ale dospěli jsme s ní k bodu, kdy už nám nepomáhala se pohnout dál. A nechtěli jsme se opakovat.
Dano: Čeština má nádherné slovo, které my nemáme. A to je „šmé“. Hodně hudby, která používá elektroniku, má výrazný aspekt toho šmé. A u nás jsem začínal mít pocit, že už to začíná být „šmé pro šmé“. A v tu chvíli jsem si řekl: A dost. „Dosť bolo šmé“. Ale pořád tu akustickou kytaru hodně mrším různými efekty. Snadno se u toho přechází z valivého noise do úplného intimna. Moc se mi líbil něčí termín „transfolk“. Teď s bicími jsou ty kontrasty ještě větší.

Hráli jste někdy úplně akusticky?
Dano: Jednou ano. A byl to docela významný koncert v divadle v Pardubicích. Bylo to v sérii „Bez šťávy“ a nekompromisně nám řekli, že nám nedají žádnou elektřinu. Tak jsme se zeptali, jestli je tam alespoň duté pódium, abychom mohli dupat a oni odpověděli, že ano. Hodně nás to bavilo a koncert, který měl mít hodinu a půl, se natáhl na dvě.
Šina: To byla holá pravda (smích). Hezky nám to znělo, vycházeli jsme mezi lidi, komunikovali s nimi, byl to takový interaktivní program. Ale šlo to jen kvůli tomu ideálnímu prostoru, jinde by to možné nebylo.
Dano: Tady je dobré vzpomenout, že jsem si akustickou kytaru pořídil v roce 2012, když se mluvilo o možném konci světa. Byla to taková dobrá záminka; někteří tvrdili, že se celá infrastruktura zhroutí, a tak jsem si to přeložil, že se hrát už bude jen u táboráků. Jsme na to připravení.

Dlouho jste byli i pověstní tím, že všude jezdíte vlakem. Teď prý máte auto. To kvůli bicím?
Šina: Ne. To způsobily okolnosti života, které nikdo nevymyslí. Auto k nám už přišlo v srpnu. Jeden známý ho prodával a my zrovna tou dobou zjistili, že ho potřebujeme, abychom se dostali k našemu domu v lese. Do té doby jsme tam chodili pěšky, ale jsou to skoro tři kilometry lesem od hlavní cesty a už to bylo únavné. Ale řekli jsme si, že ho budeme používat jen pro tento způsob a na koncerty s ním jezdit nebudeme. Koupili jsme ho a měsíc nato přišel bubeník. Sedl si do auta a zjistil, že se tam i s bicími vejde. A povídal: „Neodvezli byste mě na koncert?“ A my jsme se začali smát: „Několik let se obejdeme i bez bubeníka i bez auta, a najednou, během měsíce, máme oboje. To nevymyslíš.“ Každopádně tímto je naše sestava uzavřená – nikdo další už se do auta nevejde.

longital_2Neomezí vás trio v koncertech v zahraničí?
Šina: Ne. My jsme je trochu omezili sami. V roce 2013 jsme strávili skoro dva měsíce času na Ukrajině, celkem natřikrát. Cestování v podobných zemích – a to bylo ještě před konfliktem – je nesmírně náročné. Když tam nejen hrajeme, ale máme na starosti i všechno ostatní, celou organizaci, je to vyčerpávající. Když to skončilo, vyloženě jsem měla touhu dát si od cestování na chvíli pokoj. Už toho bylo moc. A zároveň s tím – a to se týká víc mě než Dana – se mi poněkud rozjelo vydavatelství. Týden po návratu z Ukrajiny mi zavolala Jana Kirschner, že novou desku chce vydat u mě. A já chvíli váhala, ale najednou jsem si uvědomila, že jak si chci oddechnout od cestování, tak je to ideální příležitost, přesně něco, co chci, věnovat se tomu víc. Cítila jsem, že potřebuju chvíli „sedět na zadku“ a dělat něco úplně jiného.

Budete se s novými skladbami nějak posouvat?
Shina: To asi nejsme schopni posoudit. Velkou změnou asi bude klavír, s jednou novinkou přišel Marián sám, já mu ji pak otextovala. Tam tuším může být cítit ten rozdílný skladatelský přístup. Pořád to ovšem budou písničky. Trochu jiný by mohl být i zvuk.

Ovlivňuje vás ještě vůbec skladatelsky ostatní hudba, která se k vám dostává?
Shina: Zrovna dnes jsme se o tom bavili. Jsou dva druhy muzikantů. Ti první tvoří na základě inspirace a často se celý život nechávají ovlivnit svými vzory, aniž by to třeba muselo být z té hudby patrné. A ti druzí, ke kterým rozhodně patřím já, vytahují hudbu „z ticha“. Potřebuji být v klidu a pak se mi to začne v hlavě rojit. Samozřejmě mám i svoje inspirace, nepatřím k těm, kteří se chlubí tím, že neposlouchají hudbu ostatních. V poslední době mě hodně baví norská písničkářka Ane Brun. Ale vlastně nevím, co bych z její hudby mohla použít, spíš to je emocionální impuls.
Dano: U mě to hodně souvisí s chalupou, o které jsme mluvili. Koupili jsme ji i s výbavou, a její součástí byl i jeden starý tranzistorák. Zjistil jsem, že rádio je nejlepší způsob na objevování muziky. Internet je už moc aktivní, u rádia se sám nerozhodneš. Doma se mi nedaří najít klid, je tam příliš cvrkot, abych ještě poslouchal hudbu. Ale tam krásně zní. A jak byla řeč o tom ovlivňování, tak jsem se přistihl, že když se mi něco opravdu hodně líbí a dostává mě to, tak uvažuju tak, že si říkám: „Musím si dávat pozor, abych já podobným směrem při skládání nešel.“ Zapne se nějaká varovná kontrolka, která zařadí zpátečku.
Shina: Jen se taky přiznej, co posloucháš. Bluegrass!
Dano: Ano, na tom jsem uletěl. To je ovšem výsledek našich dvou cest do Ameriky. Nikdy jsem country neposlouchal. Ale jak jsme se ocitli v Austinu, kde jsme hráli na festivalu SXSW, tak jsme bydleli u jednoho výtvarníka, a vždycky když jsme večer přišli, tak jsme kouřili na terase a on pravil: „A teď ti něco pustím!“ A ládoval to do nás. A já jsem u toho zjistil: „Kurnik, to je bohovske!“ Poslouchat tu hudbu v kolébce, kde to vzniklo, jí dodává smysl. Takže teď mě třeba dostávají Punch Brothers nebo Chris Thile – to je fenomenální mandolinista. Nebo zpěvačka Gillian Welch, to je neuvěřitelná baba. Takže si sice dávám bacha, ale zároveň se učím fingerpicking. (Shina se směje) A jinak poslouchám Arvo Pärta a také jsem začal víc vnímat klavírní muziku. Třeba Šostakovičova preludia v podání Keithe Jarretta.
Shina: Proud vážné hudby. Opery moc nemusím, ale stará hudba je skvělá. A také posloucháme pořad Čajovna. Někdy je tam zajímavé sledovat, jak je snaha některých redaktorů kontraproduktivní. Třeba pustí něco, jakože na odlehčení, a líbí se mi to moc. A pak nadšeně začnou básnit, že teď přijde to úžasné umění…, a já to musím vypnout. A nejradši máme pořad současné experimentální elektroakustické improvizované hudby Radioatelier – to je někdy na pomezí humoristické relace. Nikdy bych nevěřila, že mě nějaká hudba, ale i to průvodní slovo, dokáží tak rozesmát. Super zábava.

Pořád Dano sbíráš kytary?
Shina: Dnes jsem zrovna viděla takový vtip. Na prvním obrázku žena pláče: „Ach, bože, další…“ a na druhém je hrdý muž a za ním asi sto kytar…
Dano: Snažím se s tou diagnózou bojovat!
Shina: Zhruba každý půlrok řekne: „Tahle je poslední…“
Dano: Je to podobné, jako když někteří si berou koťátka z útulku. Taky jim jich je líto. Vědí, že to zvířátko nerozvine svůj potenciál, když si ho člověk nevezme domů. Takže u mě je to už jen služba tomu nástroji.

Co sis koupil naposledy?
Dano: To překvapivě nebyla kytara. Marián Varga nedávno krátce po sobě dostal jednak Pribinův řád a jednak Radio Head Award, což je asi na Slovensku dnes nejprestižnější hudební ocenění. Za celoživotní přínos hudbě. A byli jsme osloveni zahrát nějakou jeho skladbu při předávání. Tak jsem si na to pořídil Elektroharmonix Pog 2, takový octaver generátor, který dokáže, že kytara zní jako hammondky. Nebyla to levná věc, ale Varga mi za to stojí. Vzali jsme skladbu od kapely Prúdy, sestavili takovou speciální kapelu, kde kromě nás bylo ještě několik mladých muzikantů, a zahráli jsme tři minuty Vargy. Lidé pak koukali, kde je ten počítač, ze kterého jsme to pustili. Nicméně se mi to „mršítko“ bude hodit. Byl jsem osloven, abych udělal hudbu k novému filmu o Ľudovítu Štúrovi.

Překvapilo mě, jak jste mluvili o chalupě. Tam relaxujete?
Dano: Tam kde žijeme, na Dlhých dieloch, je příliš energie, tam to nejde. Potřebovali jsme místo, kde není signál, kde se dá zvolnit. Vynáším hnůj od sousedů, dávám pít koníkovi… A největší zenová meditace je nastartovat motorovou pilu a řezat buk. V tu chvíli nelze myslet na nic jiného, protože to by bylo o život.
Shina: Já mám to samé při řízení. Když šoféruju, musím se maximálně soustředit. Dlouhá léta jsem neřídila, rozhodně nejsem nějaký extra řidič. Je to velmi oddechový druh trávení času. Dlouho jsem nechtěla řídit, protože jsem si myslela, že to je stres. Ale nakonec je to naopak. Nikdo na mě nesmí mluvit, telefon neberu.
Dano: Na Slovensku mimochodem premiér zavedl zdarma vlaky pro studenty a důchodce. A následkem toho na čas úplně zkolabovala doprava. Všichni studenti a důchodci, kteří vlakem nikdy nejeli, naběhli do vlaků a bylo to chvíli jak v Indii. Nás už se to naštěstí netýkalo.
Shina: Auto přišlo v pravou chvíli. Češi vám ovšem teď často závidí prezidenta.
Dano: My vám zas můžeme závidět zábavu s tím vaším. Ovšem my jsme si v minulosti taky užili.
Shina: Dnes už mě to tolik nevzrušuje. Ona to vždycky byla trochu detektivka, už za Mečiara. Jen zpovzdálí sleduji, zda už například zrovna jako stát nebankrotujeme.
Dano: Někdy si až říkám, co asi fetují. Protože ta jejich drzost je tak nebetyčná a kradou tak otevřeně, že to je až neuvěřitelné. Dokonce už ani hokej to nedokázal přebít.

Loni se dlouholetá dvojice Longital proměnila v . . .

Tento článek je dostupný předplatitelům UNI magazínu

Přidat komentář