Rockovou kapelu Black Holes založili zpěvačka a kytaristka Kateřina Nikola a bubeník Martin Beneš. V roce 2019 natočila kapela své první, syrově znějící album No Silver Lining. O tři roky později následovala deska Time To Say Goodbye, na které kapela zpestřila svůj zvuk elektronickými samply. Albem si kapela vysloužila nominaci v soutěži Mattoni Music Talent. Kapela pokračovala v nahrávání melodických rockových skladeb, aby další z nich představila v roce 2024 na EP Back to Black. Nejbližší koncert Black Holes proběhne 9. října v pražském Café V lese 9. 10. 2025.
Singl Dare To Fly, který vaše EP uzavírá, je ve srovnání s vašimi staršími písničkami více introvertní a nostalgický. Je to náznak nového období vaší tvorby?
MB: Je trošku intimnější a míň rockový a je to podle mě jedna z nejlepších písní, které Káťa vymyslela. Jestli se nám i do budoucna budou dařit takovéhle popovější písničky, tak proč ne?
KN: To je něco, co budeme řešit v nové tvorbě. Jde o balancování mezi tím, kolik použít elektroniky, a tím pádem té jemné, nostalgické polohy, a kolik použít kytar, které více zařezávají.
MB: Když jsme začínali, bylo to hodně postavené na syrovém zvuku a postupně jsme si začali hrát se synťákama.
EP se jmenuje Back To Black. Název naznačuje návrat. Předtím vyšla deska Time To Say Good Bye, kde se loučíte s tím, co je špatné a s čím je dobré se rozžehnat. Jak to jde spolu dohromady?
KN: Naše první deska No Silver Lining je taková hodně surová a myslím si, že vznikla z prvotního nadšení a z takové té zuřivosti a nasranosti. Druhou deskou jsme se od toho nechtěli distancovat, ale postavit to trošku jinak. Zároveň jsou na druhé desce hodně osobní písničky. To nové EP všechno propojuje, riffy i ty synťáky.
Před covidem jste vyvíjeli snahu koncertovat v zahraničí. Obnovili jste toto úsilí a jste v něm úspěšní?
MB: Obnovili. Teď jsme měli několik koncertů v Německu a jeden v Rakousku. Odezva tam byla strašně dobrá, i když to nebyly ty největší kluby. Hráli jsme tam rádi, protože tam všechno dobře funguje. Ty koncerty považujeme za jedny z nejlepších, které jsme kdy odehráli. Lidi po koncertu přijdou, baví se s vámi a dávají najevo, že se jim hudba líbí, nebo si chtějí něco koupit. Češi jsou v tomhle trochu odtažitější nebo s tím mají trochu problémy nebo my to neumíme lidem dobře říct, ať klidně po koncertě přijdou prohodit pár slov. Nám to dělá hroznou radost a hrozně nás to nabíjí i do dalších koncertů. V zahraničí to fungovalo automaticky. I když jsme hráli na festivalu jako úplně první, tak to bylo super.
KN: Řekla bych, že Češi mají vysoké nároky.
MB: Ano, třeba proč jsme jenom dva a že bychom měli být tři. Když se to někomu nelíbilo v Německu, tak za námi nešel, aby nám nutil nějakou svoji vizi. Když někde hraju a koukám do těch lidí, mám třeba pocit, že je to vůbec nezajímá nebo že se jim to nelíbí. Ale pak se někde dočtu, že byli s koncertem spokojení.
KN: Před nějakou dobou jsme hráli v Crossu a jakmile jsme začali hrát nějaký riff, lidi začali pařit. Po koncertu jsme zjistili, že tam byla spousta cizinců. Byli to nějací erasmáci. Byla to úplně jiná energie. To byl také jeden z našich nejlepších koncertů.
S natáčením klipu Not Far Away je prý spojen jeden nevšední zážitek.
MB: Klip Not Far Away je zajímavý tím, že se natáčel v jedné z budov na Kolbence, které se o půl roku později zbouraly. Teď už tam stojí nové. Natáčeli jsme přes noc. Rozléhalo se to po celém bloku, až na nás nějací lidé údajně zavolali policajty. My se to dozvěděli až ráno od vrátného, který z toho byl úplně špatný.
KN: Vtipné bylo, že se tam dalo dostat velkým nákladním výtahem, bylo to nějaké páté šesté nebo osmé patro. Jenže ten vrátný neměl k tomu výtahu správný klíč, takže ti policajti se k nám nedostali, a prý tam jezdili celou noc v autě dokola jako v gétéáčku a hledali, kudy se dostat dovnitř. Nakonec to vzdali a odjeli. Díky tomu jsme ten klip dotočili. My pak v sedm ráno tím výtahem sjeli dolů a vůbec jsme nevěděli, co se dělo.
Takže jen kvůli tomu vás nezatkli, a proto teď se mnou můžete dělat rozhovor?
