Pětičlennou pražskou skupinu Heliotype tvoří zpěvačka Magdaléna Vyšohlídová, klávesistka Olesya Ochepovskaya, flétnistka Tereza Doležalová, hráč na basovou kytaru Samuel Barcík a Jakub Švejnar, který hraje na bicí. Tvorba kapely těží z více žánrů (především z jazzu, klasické hudby a popu) a v textech využívá více jazyků. Koncem roku vydala kapela své první EP Vacuum. Desku produkoval Igor Ochepovsky a spolupracovali na ní Boris Carloff a kytarista Jan Bárta. Rozhovor, který se usktečnil krátce před plánovaným křtem desky, jsem vedl s Magdalénou a Olesyou.
Kapela existuje již pět let. Proč jste se rozhodli vydat EP, a ne celé album?
O: Hlavním důvodem byly finance. Původně jsme chtěli nahrát dvojalbum – jedna polovina by byla věnovaná tématům, o kterých píše Magda – bipolární porucha a tak – a druhá polovina by byla věnovaná zemi, odkud pocházím (Olesya Ochepovskaya je původem Ruska, pozn. aut.). Nakonec jsme se rozhodli udělat mix všeho, co dělá kapelu.
M: Na EP jsou Olesyiny i moje skladby a jedna, Mimoň, od naší flétnistky Terezky Doležalové. Ona tu věc přinesla už hotovou. Vůbec jsme do ní nezasahovali. Pokud jde o dobu vzniku, ty písničky jsou hodně daleko od sebe. Zvezdochka je nejnovější, Vacuum je nejstarší.
Album tedy zatím není na dohled?
M: Někdy bych ho chtěla, ale nejzásadnějším problémem jsou finance. Ta kapela je pro všechny členy „koníčková“. Všichni učíme a pracujeme, a kluci navíc hrajou v dalších kapelách.
Váš úplně první koncert se konal ve Vile Štvanice. Zde budete také křtít desku. Je to vaše oblíbené místo?
M: Já se před sedmi osmi lety potkala s dramaturgem Vily Jenem Hovorkou a před prvním koncertem jsem ho tedy zkusila zkontaktovat. Ve Vile jsme měli super podmínky. Křest jsme původně plánovali v Kampusu Hybernská, ale opět jsem potkala Jena Hovorku a on mi nabídl, abychom to udělali tam.
O: Já mám Vilu spojenou s tím, že tam křtil svou první desku brácha (Igor Ochepovsky, pozn. red.). Já byla úplně v háji z toho, s jakými jsme tam hráli muzikanty. Hrál tam třeba Roman Vícha.
Skladba Struhadlo je zpívaná anglicky a působí étericky. Jak přišla ke svému zvláštnímu názvu?
M: To byla moje úplně první věc, kterou jsem hudebně i textově dotáhla, a je spojená s naším „avantgardním“ obdobím. Chtěla jsem, aby ta hudba byla extrémně umělecká, nechtěla jsem dělat pop a chtěla jsem být divná. Ta písnička je o mé kamarádce, která má psychické potíže a prošla si různými diagnózami. Struhadlo se jmenuje, protože evokuje to drsné. Pro mě je to kakofonické slovo. Navíc ta písnička je napsaná v české angličtině. Nyní jsem se rozhodla, že dál budu psát české texty. Chtěla jsem být „světová“, ale už jsem se smířila s češtinou. Čím jsem starší, tím více mi čeština přijde hezká. Kromě toho nemáme ambici prorazit na všechny strany do světa.
Takže kromě hudebního vývoje procházíte i jazykovým?
O: Naše první věci byly v angličtině. Pro mě je ale více automatické psát věci v ruštině. Ten jazyk je více zpěvný.
M: Ano.
O: Pak se dostalo i na češtinu, protože normálně mluvíme česky.
M: Já se ruštinu na škole nikdy neučila. Když jsme nahrávali desku, tak výslovnost byla velký boj – postupovali jsem po slovech.
O: Po slabikách. Ruština a čeština se hodně liší. Magda se proto nemohla soustředit na zpěv, protože se řešilo, aby výslovnost byla co nejlepší. Teď zkouším psát v češtině, ale není to můj rodný jazyk, takže je to těžší.
Olesyo, ovlivnilo tvůj hudební život vystupování s kapelou Vesna na Velké ceně Eurovize?
O: Určitě ovlivnilo. Za prvé jsme měly možnost se ukázat. Za druhé to bylo příjemné prostředí: otevřené hudebně i celkově. Díky Eurovizi jsem ale pochopila, že tento způsob života a tato absurdní sláva, které jsme se jenom dotkly, nejsou dlouhodobě nic pro mě. I když je to nádherný pocit. Zároveň to bylo moje nejnáročnější období v životě, kdy jsem se dotkla svých limitů ohledně spánku, práce a všeho. Pak následoval drsný návrat do reality.
M: Ty jsi pak měla krizi, ne?
O: Já měla obrovskou krizi. V Česku ta soutěž není známá. Sledovaly jsme, jak se kapely z jiných zemí vracely domů, a tam byly za hvězdy. Třeba v Lotyšsku se Eurovize vysílá na náměstích a je to obrovská událost. Tady to není uznávaná soutěž ani mezi lidmi z hudební branže.
Hrála jsi v country kapele Věry Martinové. Jak ses k tomu dostala?
M: To byla haluz, ne? Ty jsi tam zaskakovala.
O: Ano a pak mi řekli, ať tam zůstanu. Žánrově to bylo zajímavé. Věra Martinová pro mě znamenala velkou školu. Ona je obrovský profík. Ani tón mimo, je skvělá kytaristka, skládá tu hudbu. Za rok ji bude šedesát pět, a zvládne hodinu a půl hrát a zpívat. Také bylo zajímavé hrát úplně jiný styl. To znamenalo úplně jiný přístup k hudbě, jiný přístup k doprovodu. Byla jsem ráda, že si to můžu vyzkoušet a uvědomit si, kde mám mezery.
Heliotype je kapelou více hudebních žánrů. Jaký je vám nejbližší?
M: Neumím to definovat. Mám ráda skoro všechno. Co nemám moc ráda, je free jazz, hodně tvrdé žánry a současná diskotéka. Postupně se ze mě stává konzerva. Hodně se vracím ke starým věcem, které znám, a hrozně špatně se prokousávám současným uměním, ať už jde o hudbu, výtvarné umění či knížky. Mám pár současných interpretů, které mám moc ráda, ale nejsem tak odvážná (nebo spíš jsem trochu pohodlná), abych objevovala nové věci. A navíc když celý den učím děti hudbu, nedokážu si ji už večer pustit pro potěšení.
O: Mou nejoblíbenější kapelou jsou Radiohead. Poslední dobou miluju rap, třeba poslední desku Kendricka Lamara. A aktuálně poslouchám Lanu Del Rey.
M: Teď jsem četla, že Lana Del Rey dvacet let nepije! Dvacet let je střízlivá!
To asi nedám…
M: Já taky ne!
Já chtěl říct, že to do toho rozhovoru nedám. (smích)
O: Teď jsem poslouchala desku polského klavíristy Nikoly Kołodziejczyka. Vliv na mě měl arménský klavírista Tigran Hamasyan.
M: Co nás spojilo a ovlivnilo je Robert Glasper (americký klavírista a skladatel, pozn. aut.).
O: Snažím se nasávat hudbu, mám období arabské a africké hudby, ale zároveň jsem velkou fanynkou Beyonce. Miluju pop i folklorní pop. Hudbu poslouchám pořád, proto je pro mě skoro nereálné, aby mě něco překvapilo – abych si něco pustila a řekla si: „Wow! To jsem ještě nikdy neslyšela.“ Znám tolik věcí, že čekám, až objevím něco, co tu ještě nebylo.
M: K tomu jsem skeptická. Myslím, že to už nepřijde.