Pořád žádné zpěváky neposlouchám

ferrinChlapík přetékající doslova kilotunami nekašírované pozitivní energie se vrací do Česka zřejmě rád. 7. června zazpívá Bobby McFerrin sólověv pražském Foru Karlín. Ale hlavně se u nás 17. června v rámci JazzFestBrno v hale Vodova konečně představí také v legendami opředeném „telepatickém“ duu s Chickem Coreou. Muzikantské partnerství, které započalo už v roce 1990, přitom nikdy neztratilo náboj. Všechny nadšené věty o muži jménem „Nebojsa Stálešťastný“ se sice za léta nadužívání staly frází, ale věřte nebo ne, jakoby i McFerrinovy e-mailové odpovědi vyzařovaly úsměv.

Vaše čtvrtstoletá příležitostná spolupráce s Chickem Coreou je často popisována jako intuitivní, „mimosmyslová“. Jak je to doopravdy? Mrkáte na sebe během vystoupení?
Kdepak, nemrkáme. My to opravdu nepotřebujeme! My jen naprosto šíleně soustředěně Gino Sitsonaposloucháme jeden druhého. Vzájemně si rozumíme. Můžete se domnívat, že je to proto, že spolu hrajeme už tolik let. Jenže ani takhle to není. Vždycky, hned od samého začátku, to bylo stejné jako nyní. Když hrajeme s Chickem, je to jako přijít domů.

Používáte s Chickem Coreou něco jako program, setlist, coby „startovací bod“ k improvizacím? Nebo jde o naprostou improvizaci, ze které se vynoří dříve fixovaná hudba, standard, známá píseň?
Nikdy si nepíšeme setlist. Občas máme nějaké nápady, jak muziku odpíchnout a pohybujeme se kolem nich. Ovšem pouze v těch momentech, kdy cítíme, že je to tak správně.

Spolupracoval jste s řadou skvělých pianistů, včetně Herbieho Hancocka. Nelze porovnávat velikány, ale zdá se, že jste si s Coreou bližší. Máte podobný smysl pro humor?
Miluji práci s oběma. Každý vztah má svoji vlastní chemii, žádné dva nejsou podobné. Herbie změnil celou moji hudební perspektivu prací s Mwandishi bandem. (Zpěvák má na mysli Hancockovu sestavu z výtečného alba Mwandishi z roku 1971, ve které figurovali např. Buster Williams, Billy Hart, Eddie Henderson či Bennie Maupin, pozn. aut.)

Jako jednu ze svých zásadních inspirací uvádíte slavné album The Köln Concert, živý záznam improvizací Keithe Jarretta. Dovedete si představit, že natočíte společné album s ním?
Jeho práce jako sólového umělce opravdu mnoha způsoby inspirovala všechny moje sólové koncerty. Kdybych dostal jednoho dne šanci s ním spolupracovat, byl bych opravdu šťastný. Ale ať už se to stane nebo ne, navždy zůstávám jeho fanouškem.

Vy sám jste od dětství hrál na klavír a občas si na klávesy zahrajete i nyní, například na elektrické piano na desce Bennie Maupin…
Nikdy jsem nepřestal hrát na klavír a rád se při zpěvu doprovázím. Stává se to docela často.

Znamená vaše současné turné s Chickem Coreou, že je v plánu také další společná nahrávka?
Máme nějaké nápady, ale v tuhle chvíli ještě nejsou vydavatelsky dotažené. Mě osobně v blízké budoucnosti čeká spíše trocha dirigování. Připravuji program věnovaný Gershwinovi, který bude zahrnovat díla Američan v Paříži a Koncert pro klavír a orchestr F dur. A v červenci budu dirigovat kratší verzi Porgy & Bess s Chicagskou symfonií.

Mimochodem, jak se vám přede dvěma lety dirigovala Česká filharmonie? Můžeme se těšit na opakování?
Byla to krásná zkušenost a doufám, že ano. Rád bych s nimi zase spolupracoval.

Jak důležité jsou pro vás texty, když už zvuk hlasu má tisíc významů?
Víte, mnoho let jsem cítil, jakoby hlasové linky beze slov byly obsažnější než slova, zahrnovaly všechny myslitelné významy. Stále miluji zpívání beze slov. Ale v posledních letech, kdy jsem hodně koncertoval s repertoárem a kapelou SpiritYouAll, jsem zpíval spoustu nápěvů se slovy. A bylo moc krásné zpěv textů znovu objevovat. Určité texty také mají mnoho významových vrstev. Nikdy nezařadím do koncertního repertoáru píseň, dokud necítím, že mohu zpívat verše publiku a zároveň se na ně soustředit a chápat je. Takhle jsem vybral řadu písní pro projekt SpiritYouAll, zvláště I Shall Be Released od Boba Dylana.

Musíte být pyšný na svoje děti, mimochodem, Taylor loni koncertoval v Praze. Učil jste je zpívat? Ptám se, protože jste říkal, že sám jste se od rodičů učil jenom „odposlechem“, když drezírovali svoje žáky…
Neučil jsem je zpívat, ale vedl k tomu, aby si neustále prozpěvovali. Stejně, jako vedli moji rodiče mě. Doufám, že jsem je tím naučil, jak velkou zábavu představuje, když se vám daří vyjadřovat se hudbou. Všechny moje tři děti dělají úžasné věci.

Před vystoupením na JazzFestuBrno absolvujete také sólový koncert „se speciálními hosty“ v Praze. Jak vlastně ony hosty vybíráte?
Mohu se naprosto spolehnout na svoji manažerku Lindu Goldsteinovou. Je mojí manažerkou a producentkou od konce 70. let a přesně ví, co mě inspiruje. Když jsme dělali turné Spontaneous Inventions, ze kterého vyšel i záznam na albu a videu, plánovala mi všelijaká překvapení. Třeba se mi náhle, jakoby odnikud, vynořili na pódiu Wayne Shorter nebo Robin Williams. Bylo to neuvěřitelné, nedalo mi to čas cokoliv promyslet, připravit nebo si jen představit, co bychom mohli dělat a jak by to mělo znít. Prostě jsem musel jít do toho. Stále se snažíme o stejný přístup v případě koncertů s místními hosty. Linda naposlouchá spoustu nahrávek, vybere umělce. Já se s nimi setkám až během zvukové zkoušky. A jde se na věc.

V začátcích pěvecké kariéry jste říkal, že jiné zpěváky neposloucháte, aby neovlivnili vaši originalitu. To už se změnilo? Znáte například Sly Johnsona nebo Gino Sitsona? Zdá se mi, že kráčejí ve vašich stopách, ale nejsou jen epigony, nabízejí dostatek originality…
Po pravdě řečeno, já stále žádné zpěváky neposlouchám. Samozřejmě kromě společných vystoupení nebo nahrávání. A mladým zpěvákům radím, ať se tomu také vyhnou. Dá strašně moc práce nezačít znít jako někdo, kdo se vám líbí. Moje povědomí o všech těch nových úžasných zpěvácích je prakticky nulové. Nebo náhodné, jako když moje dcera přinesla z koleje desku Avril Levigne (my víme, že se píše Lavigne, ale McFerrinův překlep můžeme použít jako důkaz, pozn. aut.) a poslouchala ji pořád dokola a dokola a dokola… až jsem si tu nahrávku také zamiloval.

Přidat komentář