Postila

Arthur Schopenhauer tvrdil, že hudba přichází zevnitř, jako by posluchač skladbu sám komponoval. Proto je také první mezi uměnami. Post illa verba dodávám, že Richard Wagner ve své stati o Schopenhauerovi popisuje vlastní zkušenost se zmíněnou „tvůrčí rezonancí“. Za hluboké benátské noci přistoupil k oknu, rozevřel okenice a uslyšel rezonančně ze sebe sama, jak na druhém konci Benátek zakvílel gondoliér. Na jedné ze svých předsvatebních cest do Benátek jsem si náležitě ověřil tuto tónovou shodu vnitřního ucha se světem jako vůlí a představou.
Velmi muzikálně zní už slovo hudba. Když spisovatel Elias Canetti navrhl skladateli Albanu Begovi, že by pro hudbu měla existovat i jiná slova než univerzální evropské pojmenování, které se německy píše Musik a anglicky music, nechtěl o tom slavný muzikus ani slyšet. To ještě Canetti nevěděl, že při pozdější návštěvě Prahy jej okouzlí tón českého výrazu pro muziku, magická rezonance samotného slova hudba.
Češi ono slovo vnímají rezervovaněji. Na jeho význam však nedají dopustit. Vyznavač hudby Josef Šťastný, shodou okolností můj dědeček, v Rajské zahradě na Žižkově, jejímž byl správcem, zakopal za protektorátu sochu Dudáka od Ladislava Šalouna, aby z ní němečtí okupanti nemohli odlít kanón. Jeden z jeho zaměstnanců ho pohotově udal a děda skončil v říšském vězení. Příběh vrcholí v roce 1945, kdy stařičký mistr Šaloun poslal propuštěnému ochránci umění dopis, v němž se praví:
„Věřte mi, že jsem s dojetím četl zprávu v novinách o tom, jak jste svým statečným chováním za okupace zachránil moji Píseň. Projevil jste tím, že máte jemnou duši a citový vztah k umění a k svému národu, jehož hudební smysl a lásku k umění snažil jsem se v Dudákovi zachytiti. Vždy jsem totiž věřil, že právě česká píseň nám zachovala v době krutého útlaku a ponížení naše národní cítění a že nás posilovala.“
Naslouchající vnitřní ucho slyší akordy nebeských sfér. Takové hudební percepce jsou zároveň mravní. Poněkud staromilsky dodávám Q.E.D., tedy „quod erat demonstrandum“.

Přidat komentář