Postila

Komponista není jen schopenhauerovský posluchač, tedy ten, kdo hudbě naslouchá a má pocit, že ji sám skládá. On zapisuje tóny přicházející z jeho nitra. Post illa verba dodávám, že někdy se naslouchající osoba, zejména je-li postižena haprující hudební pamětí, může zcela bezděčně stát skladatelem. Sám jsem to zažil. Vzpomínám, jak jsem se v roce 1984 vydal na vídeňskou radnici, kde jsem měl absolvovat poslední pohovor před udělením rakouského občanství. Obával jsem se, že radní na mne vyrukují s nynější státní hymnou, jež je bohužel na hony vzdálena známé hymně rakousko-uherské. Ježto bych se dnešní hymnu – podobně jako mnozí domorodci – asi jen tak nenaučil, připadlo mi jednodušší složit novou. Tedy nový text na starou dobrou Haydnovu melodii, nikoli, jak je tomu v případě dnešní hymny, Mozartovu. Vycházel jsem z předpokladu, že autoru nové státní hymny mohou občanství těžko odepřít.
Občanství mi sice neodepřeli, ale s milou hymnou to dopadlo jinak. Navzdory absenci hudební paměti jsem sice melodicky začal jako při Zachovej nám Hospodine, ale dále už to nešlo po svém, nýbrž ke všeobecnému úžasu „po mém“. Vznikla nová rakouská hymna, jejíž text je chtěně a melodie nechtěně původní. To druhé díky mé hudební nepaměti, nepochybně veskrznaskrz tvůrčí. Potvrdilo se, co vždy tvrdila má bývalá žena. Podle ní sice mám hudební sluch, o čemž jsem často pochyboval, ale osudově mi chybí hudební paměť. Zato vnitřní ucho u mne funguje náramně.
Nejniternější echo ze všech hudeb má hudba vodní, a to nejen na Händlově šplouchající Temži. Není divu, že z parníků na Mississippi se dodnes ozývá jazz. Neboť:

Nemá vodní hudba v sudbě
tóny že jí k sobě nelnou
čímž nehrozí vodní hudbě
že se stane vodnatelnou

Leč na závěr se vraťme k suchozemské hymně mocnářské. Já jí změnil melodii i text, Němci jenom text. Protože mají hudební paměť, melodii zachovali.

Přidat komentář