Potřebuju nabrat uhlí na lopatu

Už jsme doma letos slaví třicet let a k té příležitosti i vydali album Tři křížky. Bilanční a přesto nové. Míra Wanek, který kapelu zosobňuje, je navíc jako objekt rozhovoru prakticky nevyčerpatelným zdrojem důsledněformulovaných postojů. Hodina a půl s ním uběhne tak nějak rychleji; ostatně skončili jsme jen proto, že pak už musel vyzvednout ze školky své nejmladší dítko.

ujdCítíš v zádech ty tři křížky?
Na sobě spíš občas těch mých pět. Mnohem více to myslím pociťují ti, kteří z toho vlaku vystoupili, žili jiným životem a mají odstup. Pro mě je to ale kontinuální stav. Samozřejmě když jsem teď dával dohromady např. fotoknihu z historie kapely, tak to na mě dýchlo. Kde jsme všude byli a co všechno se stalo, jaké spolupráce proběhly, všechny ty filmy a divadla. Ale to poznání získávám až ve chvíli, kdy se prohrabuju archivem. Že bych měl fyzicky pocit únavy z té dlouhé doby, to tedy nemám.

Jsi v kontaktu s bývalými členy UJD?
Většina jich už nikde nehraje. Nejvíce se vidím asi s Petrem Böhmem, který chodí pravidelně v Brně. S Jindrou Dolanským jsme občas ve styku, ale spíš si píšeme a pořád si slibujeme, že se navštívíme. Muziku už nedělá, má jen něco v šuplíku. Nabízí mi to už spoustu let, že to psal pro Už jsme doma, ale sám už v tom hrát nechce. Myslím, že to jednou uděláme.

Považuješ se za disciplinovaného autora?
To právě ne, musím si dát sám sobě termín a pak jsem schopný věci dotáhnout. Poslední čtyři desky jsem dodělával až ve studiu, i autorsky. Mám léta sen, že bych měl dvacet písniček a vybíral z nich deset, ale to se zatím nikdy nestalo. A další sen je, že ty písničky napíšu, nacvičíme je, budeme je půl roku hrát na koncertech, ohrají se a pak teprve půjdeme do studia. Ani to se nikdy nestalo.

Na albu Tři křížky jste se znovu vrátili do minulosti a už podruhé znovu přepracovávali starší skladby. Proč?
Mezi těma dvěma alby je podstatný rozdíl. Pohádky ze Zapotřebí mě dlouhá léta strašily svým špatným zvukem. A já jsem to cítil nefér vůči těm písničkám, které mám hrozně rád. Někde jsem to pak po deseti nebo dvanácti letech zmínil a našel se sponzor, který měl stejný názor. Tak jsme to tedy znovu nahráli, ale v nových aranžích. Tím se uzavřela nějaká kapitola, kdybych ty peníze nesehnal, tak jsem to nikdy neudělal. Zatímco Tři křížky měly jiný motiv. Dělali jsme k patnácti letům „best of“ Patnáct kapek vody. Tradičně tak, že se posbíraly písničky ze všech CD, zkompilovaly se a vydaly. Dělat to tak znovu mi přišlo nezajímavé. Tak jsme si řekli, že ty písničky nahrajeme znovu a že bude zábavné udělat je aranžérsky úplně jiným způsobem. Písničky jsem bral jednu po druhé, u některých se mi to povedlo nebo jsem cítil, že mám tu potřebu a baví mě to předělávat a má to smysl. U některých, jako je např. Fíkus, jsem zjistil, že ta písnička je udělaná přesně, jak má být a že do ní sahat nechci. Přiznám se, že když jsem poprvé slyšel o vaší myšlence znovu nahrávat staré skladby, tak mě to dost znechutilo, ale nakonec mě nové verze docela baví.
Podobné remaky jsou ve světě hodně běžné. Často zmiňuju s hrdostí, že jedním z mých vzorů jsou Residents, a ti to dělají neustále. Dokonce mi říkali, že by je nebavilo vydávat písničku znovu ve stejné verzi, od Santa Dog existuje asi osmnáct podob, je dvaceti- i dvouminutová verze. Já jsem udělal jen jednu verzi, ale oni mají třeba i pět šest verzí od stejné písničky a nemyslím, že by jim to někdo někdy vyčítal. Naopak je to zábavné. Mají i verze, ve kterých ten motiv jen vzdáleně slyšíš, a je to vlastně úplně nová skladba.

Nebojíš se ale, že začnete být vnímáni jako kapela, která se namísto nové tvorby vrací do vlastní minulosti?
Obě ta alba vznikala z různých důvodů a byl mezi nimi dlouhý časový odstup. Možná tento dojem vzniká i tím, že nechrlíme každý rok novou desku. Kdybychom to dělali a vedle toho dělali podobné kompilace, tak i kdybychom jich měli víc, tak nám je nikdo nevyčítá. Navíc nové řadové desky nechci dělat pod tlakem toho, že musíme něco vydat. Musí přijít téma, musím mít potřebu to udělat, nikdy jsem nebyl chrlič. Někdy to můžou být čtyři roky nebo sedm, ale mezi tím intenzivně koncertujeme. Nejsme komerční kapela, takže i finance a všechno další okolo, je nesmírně složitý proces, takový souboj se všemi okolnostmi, které se té kapely týkají.

Nemyslel jsem to tak, že se flákáte…
Když bych udělal chronologii posledních pěti nebo sedmi let, které jsou zdánlivě prázdné, tak jsme začali hrát představení pro děti Pět ran do čepice, spolu divadlem Buchty a loutky, kde je třináct písniček. Udělali jsme třináct coververzí Residents, nazkoušeli a zahráli jsme je v Olomouci s jejich zpěvákem. Nahráli jsme hudbu k filmu Lajka, teď se chystá třetí díl. Vydávat řadovou desku v roce třicátého výročí by se tlouklo se Třemi křížky, na kterých jsem ovšem letos pracoval čtyři měsíce. Odjezdili jsme stovky koncertů od Japonska po Ameriku a Evropu. Než tenhle rozhovor vyjde, pojedeme na turné do Číny. Takže se k řadovce dostanu v lednu. Mezitím taky proběhly a proběhnou personální změny, to vždycky kapelu zbrzdí.

Vraťme se k albu Tři křížky. Kdo vymýšlel k přepracovaným skladbám nové názvy?
To byl vlastně nápad úplně nakonec. Říkal jsem si, že to bude taková legrace, trochu kvíz. Název je vždy synonymem nebo další verzí téhož. Ale musím přiznat, že i když až do konce tohoto roku budeme v Čechách hrát na koncertech všechny skladby v té upravené podobě, když si píšeme pro sebe playlisty na pódium, dáváme si tam pro jistotu ty staré názvy.

Měl jsi při těch úpravách nějaké limity? Skoro akustická písnička Maruška mě nadchla.
Limity jsem si nedával, vlastně jsem měl jediný. Nechtěl jsem ty písničky parodovat. Dal jsem si úkol zachovat podstatu, tu emoci nebo třeba uhrančivost, kterou v těch skladbách cítím. Právě ta například způsobuje, že většina lidí nedovede zůstat sedět v závěru Koroze. A stejně tak se všichni baví u té jakoby španělské mezihry. Tak to jsem všechno chtěl zachovat, tu sílu, určitou energii, dynamiku, případně to umocnit. Rozhodně ne otupit. U Marianny čili Marušky to bylo nejtěžší, protože to je poměrně čerstvá skladba, která je asi naším největším momentálním hitem, i díky videoklipu od mého syna Jakuba. Mimochodem s ním vyhrál nějaký filmový festival v Brestu, pozvali ho tam, aby si jel pro cenu. U ostatních skladeb jsem měl výhodu, že i kdyby mě nic nenapadlo, tak jen ta změna, že tam namísto saxofonu hraje trubka, se kterou to v minulosti nikde není nahrané, je výraznou proměnou. Ale Marianna je už původně nahrávaná v prakticky současné sestavě, tak jsem nevěděl, co s ní. Tak jsem ji zkusil udělat po čundrácku – k ohni. Jako důkaz, že i naše písně by mohly zlidovět a zaznít u táboráku. Na tu desku jste vybírali finance prostřednictvím Hithitu.

Není to trošku svazující? Nehrozilo nebezpečí, že člověk začne uvažovat nad tím, co je od něj očekáváno, a operovat s myšlenkou, jak to udělat, aby dárci nebyli zklamaní?
Toho se báli i kluci v kapele, když jsem jim poslal první verze. Upozorňovali, aby lidi nebyli naštvaní, že si „zaplatili“ Hollywood, a teď dostanou tohle. Já jsem ale usoudil, že lidi, kteří nás mají fakt rádi a rozumí tomu, co děláme a sledují nás už dlouho, to spíš pobaví. Neměl jsem s tím vůbec problém. Musím říct, že zatím mám jen pozitivní odezvu. Nezaznamenal jsem nikoho, kdo by třeba řekl: „No ten Hollywood jste teda fakt zprasili“.

ujd2Sleduješ současnou scénu, mladé kapely?
Strašně bych si to přál, ale moc to nedělám. Vlastně nejenže neposlouchám ty mladé, ale ani už ty staré; už neposlouchám skoro nic. Jak se muzikou zabývám celodenně, tak nemám čas ani energii si pouštět další hudbu. Můj syn ale tady u nás na zahradě dělá takový malý festiválek, Anežkafest. Už osmým rokem. A zve sem kapely, o kterých do té doby často ani netuším, že existují. Hrály tu kapely, které v té době neznal ani skoro nikdo jiný. Zrní, DVA, Vložte kočku… Třeba Zrní tu hrálo už před šesti nebo sedmi lety. Ale že by mě to nějak inspirovalo a chtěl jsem se vydat tímto směrem, tak to ne. Myslím, že už se moc nezměním.

A co inspirace technologiemi? Takový looper je dnes stále běžnější.
My jsme používali sekvencer už v dobách s Jindrou Dolanským. Když jsme hráli živě Uši, tak jsme některé pasáže pouštěli ze sekvenceru, když jsme tam třeba potřebovali lesní rohy. Na Třech křížcích jsme se k tomu vrátili, ty Orchestra Hity nebo syntezátory máme v sekvenceru. Ovládá to bubeník, u některých věcí to má i zapojené do rytmu. Mě to do jisté míry láká, na druhou stranu jsem k tomu měl vždy velký odstup. Na tom zkrachovala i naše spolupráce s Pavlem Fajtem, nemyslím teď Máj, ale chtěli jsme dát dohromady duo. Nebo dokonce trio, jednali jsme i s Filipem Topolem, že uděláme WaToFajt. Ale měli jsme s Pavlem asi dvě nebo tři zkoušky, já měl hrát na syntezátor, a on chtěl po mně takové plochy. Já, starý pankáč, se měl opřít o klávesy a držet to dvacet vteřin, a koukat jak to samo něco dělá. Pavlovi se to strašně líbilo, nadšeně do toho improvizoval. Já jsem ale v sobě nemohl najít tu emoci, která by mi umožňovala třicet vteřin držet zvuk a pak ho změnit, a v té změně cítit, že teď jsem tomu dal nějaký náboj. Já jsem člověk strukturovaný, mám rád pevné aranže, a improvizace obecně a obzvlášť s takovými přístroji, jako jsou samohrajky, mi moc neříká. Připadám si u toho spíš, jako kdybych pracoval v nějaké plynové kotelně. Ono to bliká, spouštím nějaké knoflíky, které něco samy dělají. Já potřebuju nabrat uhlí na lopatu. Looper je mnohem zajímavější, ale aktuálně je mojí ambicí nebo přáním dostat se k technologii VJingu. Pořád mi chybí optická složka koncertu a viděl jsem, bohužel jsem zapomněl její jméno, koncert české kapely, trošku popové, která používala pady, kterými ovládali jak hudbu, tak video. Na oslavu 30 let 20. prosince v Arše mám takový jeden velmi technologický nápad, ale vůbec netuším, jak to udělat, snad pomůže Viktor Zborník, technik z Archy anebo můj syn Jakub. Uvidíme.

Prý teď budete už zase měnit bubeníka?
Každý, kdo k nám do kapely přijde, ví, že hudba vzniká autorsky a že je zapsána do partitur, které se pak nacvičí. A že podíl členů kapely je hrozně důležitý, ale v interpretaci, v tom jak dobře a emotivně správně to kdo zahraje. Jako ve vážné hudbě. Druhou informaci dostane tu, že nikdo v kapele nebude nikdy brát drogy, a to ani hulit trávu. Je mi to protivné, jsem proti tomu zásadně a myslím, že to ovlivňuje i chování, spolehlivost a později i hraní samotné. Bohužel se to čas od času vyskytne. Bez souhlasu s těmito dvěma podmínkami bych nikoho do kapely nepřijal. Poměrně často se ale stává, že takový člověk je dva roky šťastný, že může hrát v takové kapele, ale pak mu otrne a začne dohody porušovat. A to je i ten poslední případ, a už se to stalo i v minulosti víckrát. Když se navíc k tomu stane takový člověk v desítkách momentů opravdu nespolehlivý, musí prostě odejít. Kapela není jen hraní, ale také zkoušky, turné, prodej CD a triček, rozhovory, propagace a spousta a spousta času v autě. Jsme na sobě vzájemně závislí, organizačně i finančně. Vždycky když jdu např. zatloukat hřebík do zdi, myslím na to, že když se teď praštím do prstu, nebude mít pět lidí týden výplatu. A když někdo takto přestane uvažovat a myslí jen na sebe, nemůže to fungovat.

Bude těžké tentokrát někoho najít?
Jarda je výborný bubeník, ale třeba Petr hrál taky skvěle. To, co jsem napsal, a jsou to opravdu komplikované věci, bylo vždy zahrané dobře. Je to otázka trpělivosti, nebude to hned, ale za rok nebo za rok a půl zase budeme mít bubeníka, který to bude hrát dobře. Nemyslím si, že bychom někdy hráli špatně. Ta kapela si ten standart drží pořád, já bych to nepustil na pódium, kdyby to nebylo dobré. Hledání řešíme konkurzem. Jako ostatně spoustu let.

Jak to teď máte s koncertováním v zahraničí? V devadesátých letech jste mívali ročně jedno nebo dvě turné v USA a řadu koncertů v Evropě, pak to poněkud opadlo. V posledních letech jste ale znovu začali jezdit ven více, měli jste koncerty v Japonsku, Austrálii, teď v Číně…
Mám rozhozené sítě, každý měsíc nebo dva rozešlu desítky emailů po celém světě, mám vytipované nějaké festivaly nebo destinace. Přemýšlím o tom hodně, teď mám zálusk na Afriku, tam jsme nikdy nebyli. Zjistil jsem, že třeba existují zimbabwské punkové kapely, ta scéna tam asi není velká, ale možnost nějaká existuje. Takže přes různé kapely se pokouším získávat kontakty. Vždycky je to štěstí, že narazíš na nějakého člověka, v Americe to byl Patrick O’Donnell, který když to přestal dělat, tak Amerika opadla. Máme tam znova namířeno, ale není to už tak intenzivní, jak to bývalo. Třeba nám teď pomůže Mike Watt. V Japonsku jsem objevil vydavatele Poseidon Records, dělá turné po Japonsku. Ve Francii se objevil člověk jménem Macario, který nám dělá evropské turné, už jsme domluvení, že to bude pravidelné, vydává nám tam i desky. Letos už jsme projeli Anglii, Finsko, severní Evropu, příští rok v září máme naplánované jihoevropské turné, asi čtyřicet koncertů. Destinace se mění podle toho, kde se objeví člověk, který je ochotný nám to tam zařizovat a pomáhat.

Vnímáš u nás proměnu ekonomické situace?
V devadesátých letech byl velký hlad po alternativní scéně, což dnes nehrozí a projevuje se to i na tom, že ubývá alternativně laděných festivalů. Ta scéna se trošku mění, ale já konkrétně u nás nezaznamenávám nějakou závažnější změnu. Opravdu, za celé ty roky, těch koncertů je stále tak sto ročně, z toho šedesát v Čechách, dvacet po Evropě a dvacet někde jinde, a ta čísla jsou plus mínus stejná už od devadesátých let. Lidí chodí sto až dvě stě. Někdy přijde padesát, někdy tři sta, ale ten průměr je víc jak dvacet let pořád stejný.

Přesto se to čím dál víc rozevírá, nezavedené alternativní kapely jsou srovnané s tím, že hrají často jen za náklady, protože návštěvnosti nejsou závratné. Zavedené sice ten problém tolik nemají, ale je problém, že se drží s honorářem na stejné výši už několik let anebo hrají za slušné peníze, ale pak méně často než ti začínající. Je to udržitelné dál?
Je to problém, protože peníze mají jinou hodnotu než před dvaceti lety. Ale nejsme v tom výjimkou. V Americe jsem potkal desítky kapel, kde muzikanti normálně pracovali a jednou za čas si najali autobus a vyrazili na turné. A když se jim zadařilo, tak se jim po pár letech podařilo prorazit. My jsme tady svého času vyprodali Archu a v Americe přišlo zpočátku dvacet lidí a hrála s námi třeba kapela Idiot Flesh, která byla na mnohanásobně lepší úrovni než my, ale přišlo na ni taky dvacet lidí. Tam jsem zjistil, co je normální a že u nás chvíli ta situace byla trošku nenormální a postupně se „znormalizovala“. To podhoubí pořád existuje a stejně jako zanikají další festivaly, budou určitě i vznikat. Některým z nich se pak třeba zadaří stát se dalším Mikulovem, Boskovicemi nebo Litoměřickým kořenem. Já jsem v tom poměrně optimista.

Přidat komentář