Poněkud zvířecí řev Povodí Ohře, který otevírá každý z koncertů západočeské pětice, se ozve i na počátku druhého alba Dva trámy na kříž, vydaného v listopadu u relativně mladé značky s úsměvným názvem Naše desky. S eponymním debutem „chlapi z Povodí Ohře“, jak se sami titulují, získali několik nominací na album roku (v cenách Vinyla se i podařilo ji proměnit), další studiová nahrávka ještě více reflektuje do názvu skupiny promítnutý sudetský region a kapelu jako usazenější, vyrovnanější, a přesto stále energickou a syrovou. Dostat ovšem z jednotlivých členů trochu víc, než jen hudbu, rozhodně nebylo snadné.
Váš vydavatel říká, že současné písně Povodí Ohře ze všeho nejvíc „smrdí osudovostí“. Jste vy sami fatalisté?
Ladon: I já to v těch textech cítím, ale fatalista nejsem.
Bouše: Já taky ne. Na tohle by určitě měli odpovědět kapelní fatalisté.
Pan Mže: Fatalista jsem asi nejvíc já. Fatalista, „kejvovec“ a havloid… Fatalista, i protože miluju Fatal Shore…
Sisi: Právě včera jsem četl ve vlaku rozhovor s duchovní Martinou Viktorií Kopeckou, která říká: „Vše, co se nám děje, hlavně to zlé, je v podstatě osudové dobro.“ Co víc si ještě tajně přát?
Souvisí to nějak s tím, že jste se u druhého alba rozhodli právě vydavatele změnit?
Pan Mže: Lilek mě mrzí. Líbí se mi, co dělá, i když se v tom už dost ztrácím kvůli množství. Takže stran nových hochů z Naše desky jsem se podrobil většině… (Jakub „Lilek“ Ďuraško je majitelem značky Stoned to Death, na které vyšel debut – pozn. aut.)
Sisi: Pro mě není vydavatel nový. Já jsem naopak spíš staromilec, dle mého se vítězná sestava nemění! Ale má osobní spolupráce s pány z Naše desky, kteří už vydali LP Skupiny Štěstí a knihu Projdeme se pamětí, je zatím více než uspokojivá.
Bouše: Známe se již z dřívějška a nemyslíme, že by jim chyběly potřebný zkušenosti k vydání desky. Všechno jde jako na drátkách. Nemůžeme si stěžovat.
Honza: Kluci dokonce už v roce 2012 a 2013 vydávali dvě nahrávky Esazlesa, tudíž víme, kam se ubíráme. Lilek nám hodně pomohl, to je bez debat. Organizační věci mám ale většinou na starosti já, a tak jsem věděl, vzhledem k tomu, jaké „pracovní nadšení“ mají někteří z našich řad, že to bez větší pomoci prostě nemáme šanci zvládnout. Našim deskám už teď patří jedno velký a ohromný díky!
Jak jste vlastně reagovali na ohlas, který následoval váš debut? Všechno to nadšení a nominace na ceny? Přece jen, například Skupinu Štěstí i Esoasisi to nepotkalo a zůstaly mimo masovější zájem…
Ladon: Mě to překvapilo, pořád si myslím, že je to jen normální bigbít, možná tu opravdu byla na chvíli díra, poptávka po něčem takovém. Ve výsledku největší plus toho všeho je, že nejedeš přes celou republiku hrát pro pět lidí a nedoplácíš na benzín. A to je dobré.
Sisi: Už jsem to zažil párkrát a zase hovno. Myslím, že důležitější je jakékoliv vítězství ustát.
Honza: …a naštěstí jsme nic ustávat nemuseli a ega zůstala bez poskrvny (smích). Byla by blbost říkat, že to nebyla radost nebo že nás to jakkoliv nenakoplo. Některý věci jsou teď jednodušší, což je dobrý. Kdyby se ale nic z toho nestalo, stejně by tahle deska vyšla, jelo by se na další koncert pro pět lidí, a to klidně přes celou republiku. A benzín? Ten by nakonec zaplatil Láďa! A rád (smích).
Ladon: No tak dobře, jeli bysme, no…(smích)
Udělat tentokrát koncepční desku bylo v plánu od začátku? Nebo to vyplynulo až při jejím vzniku?
Ladon: Není to úplně koncepční album, možná Sisi bude oponovat, některé texty spíš jen dobře zapadly do tématu.
Bouše: Každopádně, když se na to podívám zpětně, tak vše do sebe zapadá opravdu pěkně.
Honza: Matně si vybavuju, že o koncepčnosti alba jsem slyšel poprvý od Sisiho až někdy před vydáním desky. Sám to vnímám jako takovou automatiku – složení lidí a název kapely. Některý témata u nás rezonujou víc a mnohem víc nás i „rozdmýchnou“.
Sisi: Textová část byla ale již od počátku zasazená do krajiny Povodí Ohře. A postupně vznikala časová osa obsahu písní. Takže se nakonec pohybujeme někde v rozmezí od počátku 20. století až po současnost.
