Philip Glass a Petr Kotík jsou vrstevníci, prvně jmenovaný se narodil v roce 1937, druhý o pět let později. Oba se také koncem šedesátých let setkali v New Yorku a Kotík Glassovy skladby nejen slyšel, ale jeho soubor S.E.M. je také hrál. Uspořádat večer, kde budou znít díla obou tvůrců, se doslova nabízel, i když každý z nich má odlišné pojetí tvorby, styčné body tu však jsou. Jasně to ukázal 28. ledna koncert Prague Philharmonia Petr Kotík & Philip Glass: 50 let v New Yorku ve Švandově divadle. Od každého autora zazněla tři díla.
První polovina patřila Glassovi, jehož význam a vliv překračuje svět artificiální hudby a výraznou měrou ovlivnil i pop. Z jeho rozsáhlé tvorby zazněla ta nejranější, z dob, kdy teprve hledal svoje repetitivní pojetí hudby. Uveden byl jeho dvouvětý Smyčcový kvartet číslo 1 z roku 1966, který psal ještě v Paříži, kde studoval u Nadii Boulagerové. Ještě nestojí na typických posunech krátkých motivů oproti sobě a jejich změnách. Už v něm je ale slyšet jeho snaha o zjednodušení stavby. Skladbu tvoří krátké motivy, které však jsou od sebe oddělené. Je patrné, že už tehdy Glass rezignoval na klasický vývoj v rámci kompozice. Kvartet nemá jasný začátek a konec, mezi nímž by se vyklenul gradující oblouk, prostě začne a skončí. Petr Kotík, který večerem provázel, také upozornil, jak dobře bylo dílo podáno, že se se hlasitost na konci nesnižovala.
Překrývání motivů nabídla o rok mladší skladba Piece in the Shape of Square pro dvě flétny. Na pódiu stály v kruhu dvě desítky notových stojanů s jednotlivými party, které oba flétnisté přehrávali. Zatímco Daniel Havel šel proti směru hodinových ručiček vně kruhu notových stojanů, Eliška Bošková procházela vnitřkem kruhu kolem stojanů po směru hodinových ručiček. Scéna s notovými stojany v kruhu dodávala dílu nejen vizuální rozměr a přibližovala ho po vzoru Fluxu k performanci. Současně odkrývala stavbu kompozice na partech a na partituře.
Glasse, jakého známe, s typickým posunem motivů proti sobě i charakteristickým zvukem přinesly Two Pages pro dvoje klávesy. Piano už bylo amplifikované a doplňoval je syntezátor. Skladba jasně potvrdila Kotíkova slova, jak je právě amplifikace pro Glassovu hudbu důležitá. Srovnala hlasitost nástrojů a dala jim jednotný háv, takže se pojily. Zvládnutá byla skvěle interpretačně – v opakování stejných motivů se snadno zaslechne chyba, zde ale žádná nebyla. Vynikající výkon předvedl především Kamil El-Ahmadieh u piana.
Druhá půlka patřila Kotíkovým skladbám. Zatímco u Glassových zaznívaly ty rané, u Kotíka novější z nového tisíciletí, přičemž dvě ve zcela nových úpravách, Many Many Women Plus byly dokonce dokončeny až letos. Doplnění úryvku šestihodinové skladby na text Gertrudy Steinové o další nesouvisející motivy jí dodalo další dimenzi, k čemuž pomohlo i rozšířené obsazení s deseti nástroji – dvěma flétnami (na jednu hrál Kotík), dvěma trubkami, houslemi, violou, cellem, pianem a bicími. Škoda jen, že zpěvačky byly pouze dvě.
Právě Many Many Women Plus jsou podobně jako mnohé Glassovy skladby bez pevné lineární struktury. Přepracovaná Ariane pro violoncello ukázala Kotíkovu zálibu v kontrastu. Zatímco klavírní linka je pojata uměřeně, cello bylo hráno velmi expresivně a v extrémních polohách. V druhém bloku jako úvodní zazněla Existence vzdáleností, což je předehra k opeře Master Pieces, která ukázala, jak Kotík pracuje s úpravou skladby pro větší obsazení – původně byla určena pro sólovou trubku.
Večer nabídl zajímavé srovnání tvorby dvou významných postav hudby druhé poloviny 20. století, které ovlivnily jak způsob komponování, tak uvádění soudobé hudby, i když Glass je mnohem známější, k čemuž přispěla i jeho práce pro film.