Letošní ročník Prague Sounds se opět snažil přicházet s mimořádnými projekty, i když jeho součástí nebyl výjimečný koncert jako v případě devadesátin Jiřího Suchého, osmdesátin Jiřího Stivína nebo loňské pocty Karlu Krylovi. Ukázala to už pocta Fennesze a Alvy Nota Rjúčimu Sakamotovi Continuum. Jejich společné vystoupení však zklamalo, i když bylo zvukově zajímavé a doprovázené působivými projekcemi. Bylo to však hezky zabalená vata, Continuum nepřinášelo nic nového, oba jen recyklovali svůj obvyklý přístup.
Také komorní koncert Lambchop (5. 11., Divadlo X10), kde Kurta Wagnera doprovázel jen pianista Andrew Broder z Fog, který hrál už na uměřeném albu The Bible, jež tvořilo jádro programu, se rozjíždělo pomalu. Wagner má pravdu, když říká, že se písně dají hrát v různých aranžmá, ale v takto osekané komorní podobě je to složité. Posluchač není vtažen zajímavými aranžemi nebo zvukem, musí stačit samotná struktura písní a síla hlasu. Wagner si byl vědom, že je potřeba udržet posluchače zaujatého, že to není jednoduché, a dodržel, co sliboval, že přecházel z písně do písně bez přestávek, z His Song Is Sung přešel rovnou do So There a pak do Dylan At The Mousetrap, aby udržel napětí.
Asi až po půlhodině přišla první pauza. Teprve v druhé půlce, kdy došlo i na Up With People z desky Nixon, se Wagner více odvázal a také rozpovídal, takže koncert dostal další dimenze, zvláště když i Broder začal hrát divočeji a přecházel až do fortissima. Až moc však používal pedál piana, což ubíralo na dynamice.
I když se Wagner držel převážně intimního, skoro polomluveného projevu, a jen chvílemi ukazoval, jaký má rozsah technik, když přešel do okrajových poloh zpěvu, dokázal si publikum získat. Přispěla k tomu otevřená snaha kašlat na pravidla showbusinessu. Před koncem řekl, že teď by třeba odešel do zákulisí a pak se na pódium vrátil. Místo toho začal rovnou přidávat, přičemž došlo na nové písně. Pak stylově odešel a už se nevrátil.
Wagnerova snaha neustále měnit žánry a styly je obdivuhodná, asi bych dal přednost přece jen širšímu obsazení, byť mám rád strohost. I když se Wagner snažil vystihnout nuancemi podání náladu každého verše, v takto komorní podobě by bylo třeba, aby byl materiál pestřejší. Upravit jen pro piano takřka výhradně písně z komorního alba The Bible se nabízelo, ale výsledek byl trochu jednorozměrný.
Ani letos nepominuly Prague Sounds na soudobou „vážnou“ hudbu. Sice už nepřijíždějí tak velká jména, jako byl Steve Reich nebo členové Bang On The Can, ale Caroline Shaw je dobrá skladatelka, což ukázala už loni její Parita for 8 Voices. Letos se představila se souborem Sō Percussion (7. 11., La Fabrika), který hrál v první polovině večera sám. Úvod patřil klasické Reichově repetitivně polyrytmické skladbě Music For Pieces Of Wood z roku 1973. Prolínají se v ní čtyřčtvrťový, tříčtvrťový a šestičtvrťový rytmus, což vytváří fascinující, neustále se proměňující texturu. Soubor rytmicky obtížný kus zvládl na výtečnou, ale přece jen jde z dnešního pohledu pomalu o klasickou skladbu.
Následující Music For Woods And Strings napsal v roce 2013 kytarista skupiny The National Bryce Dessner, který už skládal i pro Kronos Quartet. V díle spojoval dřevěné perkuse s torzy elektrických kytar, na které se hrálo paličkami. Spojení bylo zvukově zajímavé, ale ne až tak v zemi, kde se hraje na cimbál. Ten nabízí při použití rozšířených technik větší možnosti. Druhá půlka večera patřil písním Caroline Shaw ze společných alb se Sō Percussion Let the Soil Play a Rectangles and Cirsumstaces. Ukázaly, jakými odlišnými aranžemi lze vytvářet křehké písně, melodii často hrají melodické bicí nástroje, v úvodu Other Song dokonce hra na keramické obaly na květináč. Vše doplňují samply a občas bicí. Některé písně v sobě měly něco z křehkosti Suzanne Vega, ovšem s výrazně propracovanější vokální linkou, další ukazovaly inspiraci Meredith Monk. Jiné jako Cast the Bells in Sand byly plnější a elektroničtější s výraznějším rytmem bicích, takže se blížily až jakési futuristické alternativě popu. Zážitek to byl mimořádný, ale přece jen představoval posun od puristického pojetí blíž k mainstreamu.
Jedním z vrcholů letošního ročníku byl koncert bubeníka Natea Smithe (8. 11., Lucerna Music Bar). Není to sice jméno z kategorie Sonnyho Rollinse nebo Branforda Marsalise, ale jeho vystoupení nemělo mnoho slabin. Nate Smith je vynikající bubeník se širokou paletou výrazu, umí vytvořit hybný groove, ale taky hrát citlivý decentní doprovod a zbytečně na sebe nestrhávat pozornost. Fascinující byla především jeho souhra s baskytaristou Snarky Puppy Michaelem Leaguem, který ze svého nástroje vyluzoval s pomocí efektů a techniky hry až neuvěřitelné zvuky, kdy baskytara zněla jako nějaký elektronický nástroj, a přecházel z experimentálního funku a hip hopu do tradičnějšího pojetí jazzu. To nebyla jen souhra, basa a bicí působily, jako by to byl jeden organismus. Rytmika chvílemi zastiňovala i saxofonistu Joshe Johnsona, jeho sóla ovšem byla dotažená, i hráče na klávesy Jamese Franciese, který hrál i s Patem Methenym.
Volba Smithe byla šťastná, ačkoli i ona potvrzovala, že dramaturgie sází na lidi z už osvědčeného okruhu, ať to byl Alva Noto, nebo Caroline Shaw či Lambchop.
To nejlepší ale přišlo nakonec – Cécile McLorin Salvant (19. 11., Velký sál Lucerny) je skutečně výjimečná zpěvačka už svým rozsahem přesahujícím tři oktávy, což ukázala na začátku, kdy přešla z vysokého, až dětského sopránu do hlubokého altu. Působilo to jako by na scéně byly dvě zpěvačky, a ne jedna. Obdivuhodná je i její výrazová pestrost, i když na koncertu se držela povětšinou jazzu s občasnými přechody do blues a šansonu, kdy zpívala i francouzsky. V přídavku však došlo i na futuristický funk s techno rytmem, ve kterém se její hlas také nijak neztrácel. Cécile McLorin Salvant se už teď řadí mezi nejlepší jazzové zpěvačky po bok Bessie Smith či Elly Fitzgeraldové, ovšem její záběr je ještě širší a sahá až k opeře a barokní hudbě.
Její výkon podtrhla doprovodná kapela, která byla mimořádně citlivá, nesnažila se na sebe strhávat pozornost, i když ji tvoří vynikající instrumentalisté, jak ukázala sóla Jasušiho Nakamury na basu a Kylea Poolea na bicí. Bubeník dokázal měnit styl hra a pokaždé ho přizpůsobit náladě skladby, střídal paličky se soft sticky a metličkami.
Cécile navíc dokázala skvěle navázat kontakt s publikem, ať už ve chvíli, kdy říkala, že zná jediné české slovo „prosím“, které se ale vždycky hodí, nebo když uváděla písničku Take This Stone a popisovala, jak ji inspirovalo, když viděla kudlanku chytit vrabce, nebo když žádala o vodu výměnou za písničku. A když dostala druhou láhev, komentovala to slovy, že je bohatá. Závěr korunoval dílo.
Recenze dalších koncertů festivalu Prague Sounds jsme přinesli v minulém čísle.